3. kapitola

Moje idey byly krásné. Dostanu dobrou známku, potěším tatínka, potěším upíra v hloubi mé duše. Všichni budou potěšení a já na sebe budu moct bejt hrdá, že jsem přežila školní rok. Celá rodina by se sešla a jako každý rok by mě chválili, nad dortem, vysvědčením a nad obálkami, skrývajícími modré bankovky, které jsem nežádala. Nic jsem od své rodiny už nečekala, ale když se mi něco opravdu povedlo, upír neměl žízeň a necítil se sám natolik, aby si musel jít hrát sám se sebou. I když to zní úchylně. Všichni bychom byli spokojení. Rodiče by mě poplácali po zádech a pochválili by mě.. kéž by.

Odpovědi na zákeřné otázky jsem vyhledávala ve své zmuchlané mysli stále zpomaleněji a zpomaleněji. Pořád jsem musela myslet na to, co se stane, pokud to nedám. A taky jsem myslela na Kase, který furt čučel, jako by bylo na co. Moje nijak výrazná černá postava s rudými vlasy až po zem prostě a jednoduše nevěděla žádnou odpověď, seč se snažila sebevíc. Slova jí tuhnula na kořenu jazyka a myšlenky se ubíraly úplně jinými směry, než bylo žádáno. Prohrála jsem. Nemělo šanci se dál snažit. Sklopila jsem chmurně hlavu a vidina oslavy vysvědčení byla zase tatam. Všechno jsem pokazila. Budou smutní, že jsem neschopná… neschopná…

Dostala jsem čtyřku. Poprvé z fyziky. Vždycky jsem mívala dvojky a trojky. Čtyřku…. Viděla jsem tátovy vrásky, jako by stál přímo přede mnou. Viděla jsem máminy oči, které se ptaly: Jak, jak jsi to mohla tak pokazit? Proč ses nesnažila víc? A všichni stáli v mé třídě. Seděli v lavicích a vyděšeně mě sledovali. Ukazovali si na mě a já viděla, jak si mezi sebou šeptají: Co je s tebou?

Ne tohle nikdo neříkal, samozřejmě. Oni říkali spíš: Co je s ní? A neříkali to mně, ale sami sobě. Už se na mě nedívali. Pokukovali všude kolem mě. Nikdo mi nevěnoval jediný pohled. Proboha, oni mě ignorují, pomyslela jsem si. Všichni.

Mami! volala moje duše. Tati!!

„Musím na záchod,“ vykoktala jsem na profesora a vyběhla jsem v slzách ze dveří. Sledovali mě. Dveře se zavřely dvakrát, táta s mámou mě následovali. Běželi za mnou a pozorovali mé boty, jak se otloukají o příliš tvrdou zem.

Slyšela jsem je, ale když jsem se otočila, nebyli tam. Všechno to bylo ve mně. Byla to všechno jenom moje… halucinace. Vidina věcí, které jsem si způsobila a které způsobím celé rodině, až jim řeknu, co jsem dostala. Ta myšlenka se mi hnusila natolik, až jsem vykřikla. Můj hlas zněl zvláštně dutě, když jsem seděla napůl zhroucená ve školní koupelně na zemi. Bylo to nechutné. Kapala tam voda. Připomínala mi déšť. Ten déšť, který zrovna bubnoval na okno, jako při pochodu. Tak moc jsem chtěla být kapkou deště. Ale nesměla jsem. Jediné, co na mně připomínalo déšť, byly ty vlhké pramínky, které mi stékaly po tvářích, protože déšť byl takový namodralý a ne rudý jako krev, která mi zase tekla z ruky. A z lýtka. Ještě že jsem si vzala dneska kalhoty, připustila jsem.

Uslyšela jsem ten hlas jakoby uvnitř sebe, ale nejspíš ten pocit byl mylný a já jen zase byla téměř v mdlobách ze ztráty krve a z toho puchu, který se rozprostíral celou umývárnou. Kolem očí jsem měla hvězdičky, bílé a chlupaté. Třepetaly se mi kolem řas a já je zaujatě sledovala, takže se nedivím, že jsem ten hlas tak ignorovala, když jsem měla zábavu.

„Zase?“ To byla ta slova, která mi připadala zvláštně cizí. Neřekla jsem je já.

„Tohle jsou dívčí záchody,“ utrousila jsem a začala jsem se kolébavě ploužit k zemové hadře, kterou jsem chtěla utřít kaluž, ale podjela mi noha a spadla jsem přímo před něj. Kas přejel pohledem mé krvácející rány a nečekaně tvrdě k sobě stisknul své rty.

„Pokud se zabiješ, nepomůžeš tím nikomu a některým,“ slovo některým zdůraznil, „některým můžeš dost ublížit.“ Ta slova mě bolela víc než jakákoliv z mých ran. Nechtěla jsem ostatním ubližovat. Chtěla jsem je chránit! Oči mi těkaly zprava doleva a udělalo se mi hrozně nevolno, ale ne z krve, jen z toho pocitu, že lidi, které chráním… budou… zklamaní…

Opřela jsem se o zeď a objala si zoufale kolena. Co mám kruci dělat? Ne… nikdo na moje tajemství nesmí přijít.

Kas si ke mně sednul a zadíval se mi do očí, které se schovávaly pod nánosem prachu, jak se do nich dlouho nikdo nedíval.

„Tohle,“ ukázal mi moji žiletku, „tohle ať už u tebe nikdy nevidím,“ přikázal mi slabým, ale tvrdým hlasem, který byl pro mě stále novým. Aniž by odtrhnul své oči z mých, žiletku napnul a přelomil ji vejpůl. Bylo vidět, že přemýšlí a nad něčím se rozhoduje.

„Proč jsi to udělala?“

„Zvykla jsem si,“ řekla jsem pravdivě. Doufala jsem, že to nebude rozpitvávat, protože mám zakázáno lhát, protože to zraňuje lidi.

„Na co?“ zeptal se přesto a já musela kapitulovat. Nikdy jsem si nezvykla na upírku v mé hlavě. Problém byl jinde.

„Na samotu,“ přiznala jsem a sklopila hlavu. Všimla jsem si, že se pode mnou tvoří zbrusu nová kaluž krve. Až to někdo uvidí, asi zavolají policii nebo něco takovýho, uvědomila jsem si. Mé přemýšlení ale přetrhly Kasovy činy. Zdvihnul ze země moji žiletku a zamyšleně se na ni díval, jako by spřádal plány. Poté otočil hřbet své ruky k zemi a žiletku přiložil ke své kůži, která byla nedotčená. Ani jsem si nepamatovala, jak to vypadá.

„Co děláš?!“ vyjekla jsem, když se mu na ruce ukázaly dvě kapky krve. A přibývaly. Žiletka mu prořízla kůži až do masa. Předloktím se mu rozlévala krvavá stopa.

„Jestli o to stojíš, nebudeš muset být sama,“ zašeptal a odhodil moji malou zbraň.

„Stojím,“ vykoktala jsem překvapeně a zděšeně jsem sledovala jeho ruku. Uchopil moje zkrvavené zápěstí a přiložil jej k tomu jeho.

„Tak tedy nebudeš sama. Slibuju ti to. A je to krevní přísaha.“

„To teda je,“ usmála jsem se na prvního člověka, který se mnou v poslední době tak dlouho mluvil. Kas vzal do ruky navlhčenou hadru a otřel mi krev z obličeje. A přitom mne pořád hypnotizoval. Nedokázala jsem se ovládnout. Tak dlouho mi nikdo neudělal nic tak krásnýho… Najednou mi otíral i slzy, které mi tekly z očí. Ale ne hadříkem, dvěma drsnými mužskými prsty. Poslední slzu, kterou nestihl chytit, zadržel před pádem na zem vlastními rty.

Třásla jsem se. Ne zimou nebo bolestí. Třásla jsem se strachy, že to je sen. Jeho rty se blížily podivně k těm mým. Neznala jsem to. Až když jsem ucítila jeho ústa na mých a naše jazyky se spletly do náhlých pocitů, které v koupelně vybouchly neznámo odkud a začaly vzrušeně tančit, pochopila jsem, že jeho slib byl upřímný.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.