4. kapitola

„Co to bylo?“ ptala jsem se udýchaně, když se naše tváře rozdělily z jedné na dvě. Můj dech byl přerývaný a jeho taky – dýchali jsme si navzájem do obličeje, jak jsme byli blízko.

„To byl polibek, copak jsi nikdy..?“

Zatajila jsem dech a cítila jsem růž, jak se rozlévala po mých tvářích.

„Ne,“ se zvláštním knedlíkem v hrudi, který mne tlačil a nabádal mne k opatrnosti, jsem mu položila vlhkou dlaň na rameno. Byl tam. Opravdu byl hmotný. Nebyl halucinace. „Nikdy jsem nebyla tak blízko,“ hlas se mi vzrušeně třásl. Možná jsou tyto věty otřepané, ale neexistuje jiný způsob, jak bych nyní dokázala vyjádřit své tehdejší pocity. Kas mi připadal jako… jako světlo. Ale ne to ostré světlo, které mne tehdá po ránu pálilo v očích, které jsem otevřela moc rychle. Byl jako světlo baterek záchranářů, když jste se ztratila v temné jeskyni. Jeho osobní světlo mi dávalo větší úlevu, než jakákoliv fyzická bolest. „Nikdy jsem nebyla tak blízko… nikomu.“

Jeho oči se na mne usmály, ale rty se mu na tváři chvěly stále ve stejném tvaru, plném zamyšlení, odhodlání a něžností.

„Chceš být ještě blíž?“ zeptal se tiše a já jako zhypnotizovaná mlčky přikývla a jen jsem čekala, co bude dál. Kterýkoliv jiný muž jeho věku by mne asi začal svlékat, ale Kas ne. Kas si se mnou propletl konečky prstů na rukou a přiblížil se k mé hlavě ještě blíž. Nepolíbil mě.

„Nezavírej oči,“ vybízel a já jej uposlechla. Zdálo se mi, že snad vidím poklad. Ti mužíci s baterkami už byli u mě a svítili mi do tváře. Jeho oči byly tak laskavé, že se mi z toho trochu zatočila hlava. Objala jsem ho kolem krku a připadala jsem si, že ho znám snad deset let.

Když o tom teď uvažuji, myslím, že tu krev jsme ani neuklízeli a oba jsme se svýma zraněnýma rukama apaticky vyšli z umývárny a nechali vše, jak bylo. I žiletka tam zůstala, takže první návštěvník dámských záchodků nejspíš zburcoval celou školu a hledali po koších části mrtvol.

Ale nenašli je. Dvě mrtvoly si odkráčely mlčky ruku v ruce z budovy, ani nevěděly, kam směřují jejich cesty.

Byly to nejkrásnější okamžiky mého mládí, pokud se 18 rokům stále mládí říká. Tehdy jsem se ale považovala za dospělou. Každá minuta byla dlouhá jako několik měsíců a každé jeho slovo jsem slýchala pár let. Zdálo se mi to nekonečné.

„Tady máš,“ usmála jsem se na hnědovlasého Kase a vtiskla jsem mu do dlaně kopretinu, kterou jsem objevila uprostřed jeho zahrady.

„Čím jsem si to zasloužil?“

„Už jeden a půl dne žiju,“ přiznala jsem se a on sklopil oči. Nejspíš jsem ho uváděla do rozpaků podobnými skutečnostmi. Ale byly pravdivé a já nesměla lhát.

Jeho smutný úsměv mě uhodil do tváře a já si uvědomila, že mě ten blázínek objal a shodil mě na měkkou trávu ve vášnivém polibku.

Líbali jsme se pořád a mezi polibky občas padly dvě, tři věty. Bylo to mé soukromé nebe, ve světě, který jsem neměla prozkoumaný. A přesto každá pusa byla něčím jedinečná. Ať už přízvuk či hlasitost jeho hlasu, když vyslovoval mé jméno, nebo jeho doteky, které byly vždy jiné a přesto naprosto skvělé. Byl to sen. A nejkrásnější týden mého života.

Kas neměl žádné přátele. Bylo to, jakoby se zjevil uprostřed třídy, ve které se s nikým schválně nebavil, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit – byl totiž až nebesky skvělý a zábavný. Neměl moc koníčků a neuměl porozumět žádné elektrotechnice – proto třeba neměl telefon, televizi ani nechápal rádio. Spoustu věcí jsem se mu musela snažit vysvětlit a kupodivu je ode mne chápal. Přišlo mi zvláštní, že se snadno leknul čidla na světlo, ale nevadily mu auta a motorky. Ale to mi asi nebylo souzeno nikdy chápat. Však i já měla své nelogické strachy. Nejvíce jsem se bála kotrmelců, opilců a samoty, přičemž nic z toho mi v přítomnosti mého nového přítele opravdu nehrozilo. Bylo to jako výlet k moři. Poznávali jsme nová místa ve světě i v sobě samých, bez strachu a zábran. Vítr nám vál vlasy, když jsme se loučili a šli spát, stejně jako Kasovi vlála mikina, když po hromosvodu tajně lezl oknem do mého pokoje, aby se vedle mě mohl probudit. Ale nikdy se mu to nepodařilo. Já vstala vždycky první a užívala jsem si jeho zuřivost, že ho nikdy nenechám vyhrát v našem malém souboji, kdo vstane dřív.

A tak to skončilo, že jsme oba nechodili spát, protože jsme se oba chtěli probudit jako první. Připadalo mi to šílené.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.