Do poslední kapky 1.

*
Pokojem čpěl zápach krve.
Podívala se na své dlaně. Pozdvihla je k očím a sledovala krev temně rudou jak divoké růže.
Pomalu se srážela.
Byl to jediný důkaz o jejím činu v oné místnosti.
Připálila si cigaretu a prkenně přešla k umyvadlu.
Voda mísící se s její vinou zrůžověla.
Všechno smyla.
Do poslední kapky.
*

Její tichá postava tiše nutila své ruce vyťukávat devítimístné telefonní číslo objevené v inzerátu
v denních novinách. Měla toho dost, a přestože uvnitř znala pravdu, chtěla si být jistá. Chtěla ho
vidět, vidět při tom. Nalhávala si, že to je jen iluze, nevinné cukrování.

„Ano, tady Melanie Stripsonová,“ odpověděla mužskému hlasu uvnitř sluchátka. „Měla bych pro vás zakázku…“
*
O několik minut později se natáhla pro svoji zlatavou tabatěrku a zpod železného přivěráku vylovila dnes už třetí cigaretu.
„Zlato, jsi doma?“ zareagovala okamžitě, jak uslyšela řachot klíčů v zámku. Neodpověděl.
Jeho kroky se rozléhaly tichem domu směrem k ní.
Pevné mužné paže objaly její hrudník a k nosu jí přispěchal zápach zvětralého alkoholu.
„Ty kouříš?“ zašeptal.
„Ne,“ vydechla obláček kouře. Zase, zase to chtěl. Opilý, nadržený manžel ji držel, bezbrannou.
Nemohla se hýbat.
„Pust mě.“
Hnusil se jí. Čím dál víc cítila odpor k tolik známé postavě, postavě, která ji dřív přiváděla k
šílenství. Věděla, že ty dlaně jsou její majetek, hrubé neoholené tváře byly její a drahý prsten na
jejím prsteníčku tomu byl důkazem. Jenže taky věděla, že ty samé dlaně se přesto dotýkají cizích
ramenou, rty se chvějí na rtech jiných žen, prsty si hrají s bradavkami, které neznala.
„Pust mě,“ zopakovala.
„Melanie…“ vydechl a aniž by ji pustil ze sevření, spěšně z ní serval triko a přitiskl špinavé ruce
k jejím ňadrům, „Mel…“ tiše se uchichtl. Místností se rozlehl vyděšený výkřik, když ji přitiskl k
jídelnímu stolu a ona se nemohla nijak bránit. Cítila, jak jí stáhl kalhoty a bez jediného slitování
stáhl i ty své.
„Prosím…“ hlas štkavě kouskoval slovo na jednotlivé slabiky.
Kuchyňský stůl se každou jednu vteřinu posunul vpřed o pár centimetrů, až narazil do stěny a
vytvářel tak ještě větší hluk – hluk, který přestřel její pláč.
Muž za ní šťastně vyl. Bylo mu to snad jedno? Byl to snad maniak? Nebo si zase jen trochu víc
přihnul? Byla to její vina? Co když za to všechno může jen ona? Co když…
Jeho tělo se v řevu prohnulo dozadu, oči zavřené. Odtáhl se.
Jeho sladký dech jí olíznul vlhkou tvář.
„Ženuško…“ znovu se uchichtl a plácnul ji přes zadek, „ještě pořád je s tebou sranda.“

Odešel.
Nechal ji tam.
Samotnou.
Použitou.
*

Nechala proud ledové vody smývat jeho vůni. Na přední části těla měla zarudlé odřeniny. V rohu
vyloženém bílými dlaždicemi se schoulila do malého klubíčka a snažila se nedotýkat bolavých míst.
Voda jí rozmazávala černou řasenku. Na její stářím podepsané tváři tak tvořila groteskní obrazce.
Co když to všechno byla její vina?
Co udělala špatně?

Proč musel ojebávat každou druhou kost, co potkal v baru? A proč, proč když si jednu na večer
nesehnal, proč musel dělat…tamto…
Ne…on není nevěrný…nemohl být. Vždyť se tak snažila… Denně čisté vyžehlené prádlo, teplý
oběd, teplá večeře, jen jedna malá sedřená bytůstka s mopem v ruce…
Když procházela kolem jeho pokoje – odděleně spali několik let – už dávno spokojeně
chrápal.
Upadla spíš do mdlob než do spánku – zdála se jí tma. Bylo to osvobozující.