Pan Slepice
„Někdo si může myslet, že je vůl. Další zas může říkat, kdoví jaký není lišák. Jiný dokonce tvrdí, že je kanec. Tak se přeci nemůžete divit člověku, který si myslí, že je slepice.“ Každý se nějak narodí. Vybrali jste si snad, že budete člověkem? Ne. Tak vidíte. Já si zase nevybral, že budu slepice. Někdy si říkám, že je to docela nuda, stále stejná rutina. Ráno sezobat trochu zrní, k obědu se pak rýpat zobákem v něčem nepříliš dobrém a k večeři starý chleba. Škoda, že nejsem nějaké divoké kuře. Jen tak se toulat krajinou by bylo jistě fajn. Zažít různá dobrodružství, utíkat před zákeřnými psy, ozobávat zrní z klasů na poli… To by byla nádhera. Ale zase na druhou stranu, takhle se nemusím starat o svou obživu. Vždycky mi tu dají dost jídla a vody. Zkrátka v...
Hannah
Stála uprostřed chodby a zírala nepřítomně před sebe. Tolik se nezměnila od doby, co se v této chodbě objevila poprvé. V jejích očích se zračila prázdnota. Ale i přes tuto prázdnotu se z nich dalo vyčíst mnoho. Na první pohled jste poznali, že ta dívka rozhodně nebyla šťastná. Jenže nikdy nikdo pořádně nezjistil, kde se tu vzala nebo co se jí stalo. Když ji našli uprostřed lesa, bylo jí pět let. Bloudila tam bosky a nevěděla, kde nebo kdo je. Nevinné dítě se tak dostalo sem. Do ústavu pro opuštěné děti. Do ústavu pro sirotky. Do ústavu pro děti, o které nikdo z nějakého neznámého důvodu nestál. Tohle dítě upíralo svůj prázdný pohled k lidem, kteří ji našli v otrhaném oblečení, špinavou a opuštěnou, a netušilo, co s ní bude dál. Prvních pár měsíců moc nemluvila....
Tajemný dům
Velmi povedená závěrečná práce z Literárního semináře z pera Ainkidua Arnimane. Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč, nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ten nejneočekávanější host zavítal do jeho nitra. Nemohl vědět, jaké historky se k němu vážou a možná by se tam běžel ukrýt, i kdyby je všechny znal, kdo ví. Jedno je však jisté. Kdyby opravdu věděl, co se za těmi oprýskanými a překvapivě stále jasně rudými dveřmi skrývá, nikdy by tam byl nevkročil. Slunce zmizelo již před nějakou dobou za korunami stromů, a tak se začalo smrákat. Kdo tím nezvaným hostem a nešťastníkem byl? Někdo, kdo nebude společnosti chybět – vyvrhel a chamtivec. Jeho důvody k útěku byly stejně pochybné, jako jeho potřeby. Mnoho...
Promluv!
Po delší promlce se čítárna probouzí ze spánku a přináší nová dílka. Tentokráte je to povídka z Literárního semináře z pera Susan Cookové. (Povídka ponechána bez korektury v původní podobě.) Moniko, doufám, že se máš dobře, sestřičko moje. Nebo alespoň lépe než my. Stále nemluví. Jsou to tři roky, co jsi odešla a on stále nemluví. Doktoři tvrdí, že ani nikdy nezačne. Bojím se, že se ho budu muset vzdát. Už to nezvládám. Už by ho dávno dali do ústavu pro duševně choré děti, nebýt jeho nemoci. Nevím, co mám dělat. Nemůžu ho opustit. Andrea Nemůžu ho opustit, tak jako ty. Tohle přesně se honilo při psaní tohoto krátkého dopisu zlomené, mladé ženě. Odložila propisku a smutnýma očima pohlédla na svého synovce sedícího v koutě, zírajíc do prázdna, do neznáma. Jako by...
Noční návštěva
Povedený úkol z Literárního semináře na téma divadelní hra. Postavy: Petr, Lucie, Myš/Markéta Noc. Ztichlá divadelní scéna. Tu náhle se opona pohnula a o chvíli později ospalou atmosféru proťal výkřik. Petr vběhne na scénu a v tu chvíli se rozsvítí světla a ozáří celé podium. Na scéně je klasická kuchyně s linkou, lednicí (momentálně otevřenou), stolem a třemi židlemi. Na jedné z židlí stojí Lucie a pátravě se rozhlíží po zemi kolem sebe. Petr: Co tu ječíš, vzbudíš celý dům. Lucie: Myš. (vykoktá ze sebe Lucie a pátravě se stále rozhlíží kolem sebe) Petr: (rozhlédne se kolem sebe) No, nejspíš už jsi ji vyděsila dost na to, aby se tě bála víc než ty jí. Lucie: (nepřestává se rozhlížet kolem sebe) Ale ona mluvila. Petr: (jen pokrčí rameny) Víš co, měla bys přestat...
Předjarní smutek
Povedená báseň z Literárního semináře – poezie z pera Kathie Amandy Nakimur. Unavené obličeje pláčou a věří v uzdravení úsměvu, vstříc k jaru za nadějí skáčou a věří, že s jarem jim zase bude do zpěvu. Básníci s hlavou v dlaních truchlí, však slova píší, své smutky v básních si odepíšou na daních a zdají se být s jarem někdy tiší. Však jen do chvíle, kdy síly nadechnou a zjistí, že i k jaru mají smutky, že mají sil a chtějí potěchu, však kde je sen a kde jsou skutky? A tak s ledovou krůpějí v jarním tání tužby všech duší následují a mají neodkladné, sílné zdání, že s přírodou kvést potřebují. Je živo, stromoví hladí na pohled a oči sedí, zelenou se tiše opájejí a chtějí, aby jen jim patřil svět a náhody ať v jejich prospěch přícházejí. Ukolébáni šumem listí...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
