Hannah

Stála uprostřed chodby a zírala nepřítomně před sebe. Tolik se nezměnila od doby, co se v této chodbě objevila poprvé.

V jejích očích se zračila prázdnota. Ale i přes tuto prázdnotu se z nich dalo vyčíst mnoho. Na první pohled jste poznali, že ta dívka rozhodně nebyla šťastná. Jenže nikdy nikdo pořádně nezjistil, kde se tu vzala nebo co se jí stalo.
Když ji našli uprostřed lesa, bylo jí pět let. Bloudila tam bosky a nevěděla, kde nebo kdo je. Nevinné dítě se tak dostalo sem. Do ústavu pro opuštěné děti. Do ústavu pro sirotky. Do ústavu pro děti, o které nikdo z nějakého neznámého důvodu nestál. Tohle dítě upíralo svůj prázdný pohled k lidem, kteří ji našli v otrhaném oblečení, špinavou a opuštěnou, a netušilo, co s ní bude dál.
Prvních pár měsíců moc nemluvila. Ošetřovatelky jí začaly říkat Hannah. Pořádný důvod k tomu neměly, zkrátka se jim to jméno líbilo. Ona jim sama žádné neřekla. Jako by si ho snad nepamatovala. Nebo spíš… jako by si ho ani pamatovat nechtěla. Hnědé oči měla naplněné smutkem a hrůzou.
Nikdo ji nehledal. Nikdo ji nepostrádal. V policejních záznamech nebyla ani zmínka po pohřešované pětileté holčičce. Dítě ztracené uprostřed krutého světa, ponechané vlastnímu osudu. Osoba, která jí tohle udělala, by měla hnít v pekle. Pro mnoho lidí není možno pochopit, jak může někdo vůbec opustit své dítě. Existují důvody, které jsou ve společnosti obecně akceptovány, ale nic z toho není omluva. Člověk, který nechá pětiletou holčičku samotnou v lese, musí být buď mrtvý, nebo nemá srdce. Snažil jsem se na to přijít dlouho. I já k jednomu z těchto dětí patřím. A ačkoliv jsem už několikrát pomýšlel na to, že tento ústav opustím, nedokázal jsem to. Už kvůli ní a té záhadnosti v jejích očích.
Vyrostl jsem tu, stejně jako ona. Jen o mnoho let dříve. Starám se tu o děti, které potřebují pomoct. A především o děti, které potřebují pomoc odbornou, ne si jen popovídat s někým, kdo je bude poslouchat. Ačkoliv nedostudovaný, přece jsem o psychologii věděl mnoho. Ale tuhle dívku jsem za těch dvanáct let, co tu je, nepřesvědčil říct mi, co se tehdy v tom lese skutečně stalo. Přesto jsem dokázal poznat, že lže, když na mé otázky odpovídala tím svým tichým a klidným: „Nevím.“
„Co tu děláš, Hannah?“ zeptal jsem se jí, když jsem ji tu viděl znovu. Tak, jako před dvanácti lety. Zírala přes celou chodbu na okno na jejím konci, stejně, jako tehdy. A výraz její tváře říkal tolik, a přesto neříkal nic. Stoupl jsem si za ni a zahleděl se jejím směrem. Neviděl jsem nic, jen zamračené nebe, z této dálky ani nic jiného vidět nešlo. Zarazil jsem se, větev stromu byla jedinou věcí, která se změnila. Kromě faktu, že já jsem zestárl a už mi nebyla jen po pás.
„Nic,“ pokrčila rameny. Typická reakce. Tolik jsem se toužil dostat do nitra její duše a zjistit, co ji tolik poranilo, ale nedokázal jsem to. Stále jsem se ovšem nevzdával šance, že se to jednou podaří. Položil jsem jí ruku na rameno. Trhla sebou, ale nepodívala se na mě. Povzdechl jsem si. „Proč jste smutný, doktore?“ zeptala se mě. I když už jí bylo sedmnáct, pořád v ní bylo kouzlo nevinného dítěte.
„Nejsem smutný, jak jsi na to přišla?“ popřel jsem a podíval se zpět na ni.
„Znám vás už dlouho. Poznám, když jste smutný. Proč jste smutný?“ zopakovala svou otázku.
„Jsem smutný, protože nevím, jak ti pomoct, Hanno,“ odpověděl jsem jí. „A ještě nejsem doktor,“ opravil jsem ji, i když ona to nebrala v potaz. Nebylo to poprvé, co jsem jí to připomněl. Její rty se zvlnily do nepatrného úsměvu, já ale věděl, že je to jen slabá náhražka skutečného pobavení. Nikdy se nesmála.
„Napadlo vás, že o ni třeba ani nestojím?“ řekla náhle. To jsem skutečně nečekal. Překvapila mě tím. Vlastně nikdy dřív nemluvila o tom, co chce nebo nechce. Nemluvila nikdy o sobě. Nechtěla. Když už něco říkala, mluvila o ostatních.
„Napadlo,“ přikývl jsem. „Přesto bych ti rád pomohl, Hanno.“ Otočila se na mě a pohlédla mi do tváře. Její hnědé oči se zalily slzami. Pravými, nefalšovanými slzami. I přes to, že tu žila již tolik let s pravděpodobně strašným tajemstvím skrytým uvnitř sebe, nikdy jsem ji neviděl plakat. Nikdy. Ani jednou jedinkrát za celých sto čtyřicet čtyři měsíců.
Ano, dnes to bylo na den přesně dvanáct let, co ji sem přivezli. Možná právě proto tu takhle stála. Vzpomínala na první den, co stanula na chodbách tohohle sirotčince. „Nina,“ zašeptala. Nechápal jsem. Nedošlo mi, co se mi tu snaží říct. „Jmenuju se Nina,“ upřesnila své sdělení.
„Nina?“ ujišťoval jsem se. Nedokázal jsem zakrýt překvapení.
„Ano,“ přikývla a upřela svůj pohled zpět na to okno. „Nina,“ řekla to znovu. „Líbí se mi, jak to zní. Proč jsem to neříkala?“ zamumlala si pro sebe. „Nina,“ šeptla znovu.
„To je krásné jméno,“ usmál jsem se. „Nino. Rád tě poznávám, Nino.“
„Také bych se jednou ráda poznala,“ konstatovala a první slza jí vytvořila na tváři mokrý potůček. „Můžu s vámi večer mluvit?“ zeptala se a pohlédla na mě.
„Jistě,“ přikývl jsem. Na chodbě se objevila malá Lulu Jonesová, dcera jedné z našich ošetřovatelek, a sledovala nás modrýma očima s panenkou v ruce. „Přijdu v osm,“ nabídl jsem se.
„Dobře,“ souhlasila. Ačkoliv jsem se snažil získat znovu její pozornost, ona už se od okna neobrátila. A už ani nic jiného neřekla. Nedokázal jsem pochopit, co se v ní najednou zlomilo, že se mnou chce mluvit, ale cítil jsem, jako bych za ta léta konečně něco dokázal. Přinutit tuhle očividně psychicky velmi raněnou dívku k odhalení minulosti, to bylo něco, co se rozhodně počítá k úspěchům kariéry. Nina. Měl jsem konečně pocit, že ji začínám lépe poznávat. Důvěřovala mi natolik, aby mi prozradila své jméno. Samozřejmě jsem nemohl vědět, o čem chce mluvit večer, ale neubránil jsem se zvědavosti. Na večeři jsem se ani nesoustředil. Sledoval jsem hodiny každé dvě minuty. Chtěl jsem, aby konečně nastala chvíle, kdy se budu moct zvednout ze svého křesla, vyjít ta tři patra k jejímu pokoji a konečně zkusit zjistit, co pětileté dítě přivedlo do situace, ve které se ocitla ona.
Celým domem se rozlehl vyděšený ženský výkřik. Lekl jsem se a okamžitě zamířil ven ze své pracovny. Ze zahrady vyběhla slečna McVievrová s ubrečenýma očima. „Je mrtvá,“ zašeptala. „Je mrtvá,“ opakovala a padla mi do náručí a usedavě se rozplakala.

* * * * *

Nechala mi dopis. Dopis, ve kterém vypověděla vše, co se jí stalo. Nebyl jsem dost zkušený na to, abych poznal, co se jí honí hlavou, když zírala ven z toho okna. Netušil jsem, že se nedívá na zamračené nebe, ze kterého padají kapky deště na podzimní, zažloutlou trávu. Zklamal jsem sebe, zklamal jsem ji, zklamal jsem svou práci. Nedokázal jsem jí pomoct. Dnes už vím, že to byl náhlý popud. Věřím, že se mnou skutečně chtěla mluvit. Jenomže to nedokázala. Nedokázala si připustit k tělu minulost, kterou už před tak dlouhou dobou odehnala. Nedokázala se smířit s tím, že to, co se před těmi dvanácti lety stalo, je skutečně pravda. Nebyla dost silná snést ten tlak a žít s tím dál. Někdy je pozdě na to, zkoušet zachránit toho, kdo je ztracen. Někdy je lepší to raději nezkoušet. Nikdy si neodpustím to, co se jí stalo. Nikdy v životě se nepřestanu ptát sám sebe, jestli jsem tomu mohl zabránit. A nikdy nepřestanu obviňovat z toho, že si vzala život, sebe. J. W. Gardner jednou řekl: „Život je umění kreslit bez možnosti gumovat.“ Nedokážu Nině vrátit život. A ačkoliv to nebyla má chyba, přál jsem si, abych to viděl. Abych viděl to raněné dítě, které už dál nechce žít…

5 komentářů

  1. Nerys - redakce SS
    Lis 12, 2012

    – Tohle je příběh, který podle mě v sobě spojuje hodně rovin, od té popisné, která je zpracovaná moc dobře, až po rovinu podtextu, která nás přiměje zamyslet se. Považuji to za povedené dílko, jež je tak trochu netradiční, tak trochu nenechavé, tak trochu jedinečné. Dávám jedničku za dobré vyjadřovací schopnosti autorky a za neobvyklé téma!

    Za redakci SS
    Nerys

  2. Petr Soukup
    Lis 12, 2012

    no a je to – No bezva nepřestávám myslet na to co se té dívce před dvanácti lety stalo 😀 zajímalo mě to 😀 tohle bude dlouhá noc ;D
    Každopádně je povídka krásně zpracovaná dávám 1.

  3. redakce SS
    Lis 13, 2012

    No tohle… – Když já bych moc chtěla vědět, cože se té dívce vlastně stalo…Nicméně dokonalá povídka. Moc pěkně se četla. Od začátku do konce mě udržela v napětí. Dávám jedničku 🙂
    Za redakci SS
    Darkness deStination

  4. Eillen McFir Elat
    Lis 16, 2012

    – Povídku jsem četla jedním dechem. Opravdu krásně zpracovaná.

  5. Bilkis Blight
    Pro 15, 2012

    – Opravdu velmi povedené, nezbývá mi nic jiného, nže se připojit k pochvalám svých kolegyň. Ačkoliv musím říct, že jsem trochu zklamaná, že jsme se nedozvěděli, co se hrdince vlastně stalo. I přesto, že to je evidentně věc, která udržuje ve čtenářích napětí.
    Za redakci SS
    Bilkis Blight

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *