Z dávných časů

A poprvé prolita byla krev

Sklepením zablesklo světlo pochodně, když dopadla na podlahu, záhy zhasla a ozval se úder, pak druhý, následovaný výkřikem, jenž se vytratil do tmy. Kroky páru těžkých bot.
"Svíce smrti," ozval se nakřáplý hluboký hlas.

Alici probudil zvonící telefon. Rozespale se po něm natáhla, matně postřehla čas 05:20 a neochotně přijala příchozí hovor.

"Ehm... prosím?"

Odpověděl jí hluboký mužský hlas. "Alice? Tady Alex, omlouvám se, že volám tak brzy."

Alice zamžourala očima a chraplavě se optala: "Alex?"

Z telefonu se ozvalo uchechtnutí. "Rockfort. Volám z okrsku."

"Jo... jasné, promiň. Potřebuješ ještě nějaké info ke včerejšku, nebo co?"

"Říkám ti, že o nic nejde. Uklidni se." Angel Dawson mávl nad slovy své manželky rukou. „Kdybych s ní chtěl něco mít, už by se dávno stalo. Miluji tě. Čekáme spolu dítě. A musel bych být blázen, kdybych tohle všechno chtěl měnit za něco jiného." Přešel k Vanesse a věnoval jí vroucný polibek, kterým ve vteřině zahnal všechny její myšlenky ohledně Sophie, vlastní sestry, která velice okatě svému švagrovi nadbíhala.

Že ten den nebude normální, tušila Alice již od probuzení. Nejen, že se jí nechtělo vstávat z postele. Při pohledu na povlak polštáře navíc zjistila, že její nová barva byla vadná a místo aby zůstala ve vlasech, zbarvila povlečení i polštář do černa.

Alice si právě nalévala třetí hrnek kafe, když jí zazvonil telefon. Pomalým pohybem odložila krabici s mlékem, povzdechla si, a líným krokem vyrazila přes kancelář ulovit mobil. Nespěchala. Její klienti – pokud se vůbec nějací ozvali – byly poslední dobou akorát ženy, které po ní chtěly, aby jim špehovala záletné manžely, a občas nějaký ten blázen, který si chtěl povídat o mimozemšťanech nebo vládních pokusech na Měsíci. Po telefonu se proto nijak nevrhala, protože od toho moc nečekala.

Voda jí stékala po celém těle. Alice si užívala příjemnou chvíli klidu. Vše ovšem přerušil zvuk ostrý jako ostříž. Někdo zvonil na zvonek. „Pravá chvíle. Opravdu pravá,“ povzdechla si Alice a rychle si na sebe hodila župan, doufajíc, že si člověk zvonící na zvonek nevšimne, že kromě županu na sobě nic nemá.

Autor: Felix Stone

„Konečně doma.“
Jen co si to Alice pomyslela, začal zvonit v kuchyni telefon. Vypla vodu, pod níž se utápěla v myšlenkách na předešlé dny, a pomalu se vyloudala ze sprchy. Otřela si celé nahé tělo ručníkem s monogramem hotelu TØT.
Vytáhla ze skříně nové spodní prádlo v černé barvě a začala se oblékat. Když byla téměř hotová, telefon zazvonil znovu. Bezděčně sebou cukla a pomyslela si: „Zase další práce...“

„Konečně doma...“ Alice se sama pro sebe usmála, zhluboka se nadechla a při výdechu cítila, jak z ní odchází napětí. Dokonce se jí zdálo, že místo napětí nastupuje uvolnění smíšené s radostí. Takovou živelnou radost dlouho nepocítila. Roztočila kohoutek studené vody na maximum. Ostré studené jehličky jí kreslily tetování po celém těle a smývaly z ní události posledních dnů. Události, které už nechce zapomenout. Události, které navždy změnily její život!

Alice přišla domů, zaklapla za sebou dveře a po paměti odhodila klíče do košíku na botník. Cvakla vypínačem a předsíň zalilo žluté světlo žárovky. Překročila několik párů bot nedbale poházených na podlaze a přihodila k nim další, právě vyzuté černé polobotky, hned následované batohem, koženou bundou a svetrem. Prošla temnou kuchyní kolem hromady neumytého nádobí a rozsvítila až lampičku v koupelně nad umyvadlem.

Halloweenský příběh psaný podle kostek do soutěže ze série Hogwarts' Story Cubes.