Rytířka Elin
Když vymřou hrdinové, kdo nám zbývá? Jedna dívka s kupou věrných hrdlořezů? Nebo andělé? Půlnoční tichý vítr se lenivě proháněl prázdnými uličkami šlechtické čtvrti. Ulicí zněl klapot střevíců. Mladá dívka v sametovém rubínovém plášti spěchala kvapným krokem k jednomu z honosných domů. Vracela se z noční toulky za svým milencem a musela být doma dříve, nežli její chůva pojme podezření. Vzduch se rozvířil a zvedl se vítr. Dívka se nejistě otočila a přidala do kroku, když v tom do někoho narazila, zakřičela, zapotácela se a spadla na chladnou kamenitou dlažbu. „Ach madam, omlouvám se vám, že jsem vás takto vylekal,“ pravil muž v kápi a podával jí ruku. Dívka chvíli váhala, poté však vytáhla zpod pláště svoji bělostnou ručku a přijala tu jeho....
Cirkus
Povídka o všech těch slzách, které diváci nevidí a neveselých věcech, které se mohou stát za zdmi barevné budovy. Psáno podle mého snu. Cirkus byl velká dřevěná budova s kamennými základy. Zvenku i zevnitř hrála všemi barvami, vlály na ní barevné pruhy látky a pestrobarevné plakáty zvaly na nové představení. Vevnitř panoval čilý ruch. Zkoušelo se. Artisti skákali z hrazdy na hrazdu, pod nimi padali klauni na zadek a metali si dorty do obličeje. Na zábradlí oddělující hlediště od pískem vysypaného prostoru seděla dívka v barevné sukni a s červeným pruhem látky přes prsa, čekala, až bude volno v manéži, aby si mohla vyzkoušet svůj kousek. Bavila se s hubeným mladíkem, který seděl vedle ní. Jeho černý frak kontrastoval s jejím barevným oblečením. Na hlavě měl lesklý...
Tři sestry
Tisíc let. Co to je? Snění? Dávno? Zapomnění? Kapky deště bubnovaly lidem do oken. Déšť seděl u svého okna, od kterého vyhnal Slunce (to se teď krčilo v koutě u topení) a po obloze honil mraky. Věčnost si v klidu popíjela stoletý odvar z lučního kvítí a se zachmuřeným pohledem sledovala dveře. Ty se náhle s lomozem otevřely a dovnitř doslova vpadl Osud. A v patách za ním … stanula Nenávist v celé své kráse. A krásná opravdu byla. Vysoká, že se sotva vešla do dveří, štíhlá jako lidské dívky z časopisů, její havraní vlasy si mnozí pletli s temným závojem a ve velkých, černých očích se mnozí doslova utápěli. Věčnost si všimla, že několik takových nešťastníků Nenávist táhne za sebou na provázku. A o trochu později jí došlo, že mezi ně patří i sám Osud. Na...
Merlinovo rozžehnání
Jakoby … se všichni démoni, co jich na světě je, zbláznili. A že jich nebylo málo. Metali po sobě kouzla s takovou intenzitou, až … Konec světa. Má být v den mé smrti konec světa? Pekelná bouře a pak … nic. Vypadá takhle konec?! Co my víme o konci? O smrti? Všichni o ní mluví, zpívají, bojí se jí. Ale … jaká vlastně je? Je to on nebo ona? Víla zahalená do tmy. Do všepohlcující, mnohoznačné (a přesto nic neříkající!) tmy. A co je tma? Když zavřu oči? Jakou má barvu? Co je vlastně černá? Polyká všechno ostatní … A občas se jak had po obloze sveze blesk … Jsem blázen, že? Všichni si to myslí. Nikdo za mnou sem nepřijde. Lidstvo už zapomnělo na Merlina … Ale přesto! Přesto vím, že ještě jeden návštěvník sem zavítá! A až ho...
Sen o mustangovi
Jedná se o krátkou povídku, která vypráví o divokých koních a o vztahu k lidem Je léto a jsem v Amerických stepích. Mám na sobě krásné žluté letní šaty. Kolem mě jsou keře a malé stromky. Nikdo poblíž není a já mám žízeň. „Je tu někdo?“ zařvala jsem, ale nikdo mi neodpověděl. Tak se vydám proti větru. „Nevím, co mě to popadlo,“ řekla jsem po půl hodině cesty. Pořád nikde nic není, je strašné vedro a já mám čím dál tím víc žízeň. „Je tu někdo?“ volala jsem zoufale. Najednou slyším dusot koní. Ne jednoho, ne dvou, ale rovnou velkého stáda koní. Sedím na kameni a vidím velký stín, který se blíží. V čele běžel krásný hnědý mustang. Stádo opakovalo všechno po něm. „Ty jsi krásný,“ řekla jsem mile. Jelikož už jsem měla...
Dopis zmáčený slzami
Seděla na lavičce zasypané padajícím listím, oči zvlhlé od slz, a v rukou složený dopis. Přemýšlela o životě, času, který jí ještě zbývá, a přemýšlela i o Michalovi, o klukovi, který jí tak strašně moc ublížil, ale kterého nadevše milovala. Byl už to dobrý půlrok zpět, co se spolu ruku v ruce procházeli podél stříbřitě zasněženého jezera, ale ona si tu chvíli pamatovala jako by se stala před pár okamžiky… Bylo časně k jaru, na loukách a polích ještě ležel sníh a vítr hvízdal v holých korunách stromů. Byla sama doma, když náhle zazněl zvonek. Rozeběhla se ke dveřím a rychle je otevřela. Tušila správně. Za dveřmi stál Michal. Rychle se mu vrhla kolem krku a prudce políbila. On však její polibek s takovou vášní neopětoval. Jen ji lehce políbil a beze slov...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
