Vítr a vichřice
Když se Kariol odstěhuje od rodiny, vše je výtečné a krásné, ale ve chvíli, kdy po jídle usne a objeví se v údolí Klokočova, je velmi zmatená. Z toho jí pomůže plukovník David a jeho tetička. Jak je možné, že se objevila v údolí Klokočova? A co se stalo s její služebnou Martou, která byla v době zmizení v domě? I. Kariol se probudila, aniž by myslela na něco, co by mohlo být smutné. Byla šťastná, že již její dětské chvíle skončily a rodinné zmatky byly pryč. Zívla, protáhla se a směřovala k oknu, kde panovala vánice a krutý vítr šlehal bezmocné stromy. Pousmála se a vydala se do jídelny, kde její služebná Marta již prostřela ke snídani. „Má paní, snad vám nebude vadit, že jsem nejednala dle vašeho přání. Bohužel mi byla odebrána možnost zajít na tržnici,...
Obdarovaní
Kam může člověka zavést opravdu mimořádný a silný dar? Může mu přinést štěstí a úspěch, nebo je to spíš nebezpečná zbraň, která se častěji obrátí proti svému majiteli?1. Neměli jsme žádné pocity. Byli jsme jako stroje. Neměli jsme ponětí o tom, co by se stalo, kdyby nás chytili. Vlastně to bylo jedno. Všechno by tím skočilo. A bylo by to dobře. „Přestaň už s tím klepáním!“ zavrčela Vesna, ale neodtrhla oči od obrazovky televize. Její společnice přestala poklepávat prsty o desku stolu. Místo toho však začala hlasitě zhluboka dýchat a bavila se tím, že jí jedna nosní dírka vydávala nechutné troubivé zvuky. „Neuvěřitelné…“ zamumlala Vesna, ale stále sledovala obrazovku. Lidé se na ní pohybovali pomalu a trhaně, až jí z toho rozbolely...
Potřebuju vizi
Americká poušť, všude prach a písek, horko. Nebe je krvavě rudé a tak těžké, až se zdá, že visí nepřirozeně nízko nad zemí. Na sluncem zcela vysušené pláni nelze spatřit nic, co by jevilo byť sebemenší známky života. Jen pár suchých keřů a stromů, sem tam trs uschlé trávy, marně bojující o přežití. Vypadá to, že počasí chystá krutou bouři. A v této nehostinné končině se zdánlivě rozmarem nemilosrdného osudu octli dva irští bratři, Scotty a Jeremy. Oba mají sympatické tváře ošlehané větrem, oba jsou stejně zaprášení a špinaví, oba zarytě mlčí. Scotty je ten vyšší a štíhlejší z nich, má hezké hnědé oči, příjemný obličej a vystupování introvertního umělce. Jeremy je oproti němu statnější, hrubší a o poznání méně přitažlivý. Taky se nepěkně mračí, a přestože je jeho...
Životní pohromy
Pan Allen velmi spěchal. Rychlý pohled na hodinky ho ujistil, že i kdyby stihl doubledecker, jenž jede za patnáct minut, nedostane se do práce včas a povýšení ho mine o ten nejtenčí vlásek. Tím se mu ovšem zhroutí celý systém, kompletní životní plán, který dennodenně plní drobnými úkony, pomocí jichž se dostává na vrchol. A co by tomu řekla maminka…Matka pana Allena byla všechno, jen ne mateřský či rodinný typ. Dalo se o ní říct, že je to cílevědomá a ambiciózní žena, vlivná podnikatelka, vášnivá zahradnice a dost mizerná kuchařka v jedné osobě. Své zaměstnání (majitelka firmy obchodující s dečkami pro psy) nadevše milovala a rodinu kladla až na druhé místo, takže z jejího jediného potomka vyrostl zahořklý a mlčenlivý podivín, jehož jediný citový vztah...
Ztracena ve snu
Zapadlý bar v New Yorku. Pozdní večer. Prší.V lokále, na nějž čas už dávno zapomněl, je poloprázdno. Na rozvrzané barové stoličce uprostřed vyvýšeného pódia sedí muž, hraje na piáno, na kytaru. Zpívá hlasem neodolatelně nakřáplým písně ostré jako břitva, šikovně zabalené do lehkého folkového kabátku. Ve tváři tohoto zralého barda je vepsáno vše, co v životě prožil – to dobré i to bolestné. Zpod kštice prošedivělých vlasů jiskří tmavé oči. Nevypadá nespokojeně, dobromyslně pobrukuje písně, které by před lety vyvolaly skandál a revoluci. Teď už ne; celý New York žije ve spokojeném stereotypu. U stolku nejblíže pódiu sedí mladá dívka s kulatýma dětskýma očima. Své dlouhé lesklé kadeře hnědých vlasů natáčí na obyčejnou tužku se zaoblenou tuhou na konci. Čte si...
Deník s kovovou vazbou
Když jsem pomalu otevřela oči, oslnila mě pronikavá sluneční záře. „Slunce? Teplo?“ řekla jsem udiveně. „Přísahala bych, že ještě včera byl leden. AUU!“ snažila jsem se posadit, ale hlavou a levým kolenem mi projela prudká bolest. „Sakra, co se včera stalo? Vůbec nic si nepamatuju. Fajn, teď dokonce mluvím sama se sebou. Zbláznila jsem se. Dočista jsem se zbláznila,“ říkala jsem si sama pro sebe a začala prozkoumávat místo, které mi posloužilo jako nocleh. Ležela jsem na měkké zelené trávě, okolo rostly vysoké zelené stromy a všude se ozýval ptačí zpěv. To asi nebude leden, co se to kruci stalo a kde to jsem? Dlaněmi jsem se opřela o zem a postavila se na nohy. Bolest v noze zůstávala nezměněná, ale hlava mě bolela ještě víc. O...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
