Bert
Hororová povídka Probudím se. Zpoza postele se ozývají trhavé zvuky. Ležím, nehýbu se, skoro nedýchám. Uběhne deset minut. Dvacet. Zvuky se ozývají neustále. Pootočím hlavu. Uběhnou tři minuty. Konečně přestanu váhat a skloním hlavu pár centimetrů nad podlahu. Otočím hlavu tak, abych viděla pod postel. Třesu se, ale prostě se musím podívat, co ty zvuky vydává! Kouknu se pod postel. To „něco“, co pod ní je, je ke mně otočené zády, ale stejně je to ohavné. Je to malé vrásčité tělo plné jizev a modřin. Nohy to má oproti tělu dlouhé a hubené a má to malé prsty s dlouhými nehty. Ruce to má tlusté a krátké. Hlavu to má velkou asi jako dospělý muž. Pohnu krkem a zavrže postel. Neznámá věc pod postelí se otočí a já jí vidím do obličeje. Má malá ústa, obrovský...
Nekouzelná pomoc
Několik set let zpátky existovala kdesi v severní Anglii malá kouzelnická víska, od okolního mudlovského byla chráněna všemožnými kouzly, a tak o ní mudlové neměli sebemenší ponětí. V této vísce žil i desetiletý chlapec, David. David byl syn sedláka a hrnčířky, a tak mu jeho rodiče nikdy nemohli dopřát všechno, co by zrovna chtěli. Byli to kouzelníci, takže se neměli vyloženě špatně, magie jim v mnohém pomáhala, ale většina sousedů se holt měla lépe, a tak se Davidovi jeho vrstevníci často posmívali. Chodil v ošuntělém oblečení, sladkostí měl pomálu a kapesné žádné. David přitom byl velice šikovný a manuálně mnohem zručnější než všichni jeho vrstevníci, ale to nikoho ve vesnici čarodějů nezajímalo. Ten rok přišla krutá a dlouhá zima, a tak na jejím konci byla...
Opravdu? Opravdu.
Krátký příběh o seznamkách, vztazích, zmatcích a šťastných, romantických koncích. Začínám být nervózní. Jdu v letních černých šatech po ulici k restauraci U Paviána, kde se s ním mám sejít. Byl to vůbec dobrý nápad? No, teď už to změnit nemůžu. Určitě tam na mě čeká nebo je na cestě jako já. Na seznamku jsme se přihlásily s kamarádkou před několika měsíci. Ji to po pár týdnech přestalo bavit, já vyčkávala. Nedávno jsem narazila na zajímavého kluka, Pavla. Neměl na profilu sice fotku, ale byl mi sympatický svým osobním představením. Napsala jsem mu a on odpověděl. Už čtyři týdny si spolu píšeme. Je opravdu zábavný a myslím, že si rozumíme, i když, to všechno se ukáže až dneska. Skutečný dojem rozhodne. Přicházím do restaurace a sedám si na zarezervované místo....
Dědictví
Krátký příběh z hlubin šuplíku o náhlém dědictví, náhodách života a cestách, kterými se lze vydat, aniž bychom to plánovali. Už se nemohu dočkat, až vystoupím z letadla. Nemám ten pocit, že nestojím nohama pevně na zemi, ráda. Při pohledu z okénka se mi pokaždé zatočí hlava a celá se rozechvěju, netuším, jestli strachem, nebo vzrušením. Nikdy by mě nenapadlo, že poletím přes půlku světa kvůli dědictví. Mám možnost převzít majetek lidí, o nichž téměř nic nevím, kromě toho, že jsou spřízněni s mou babičkou. *** Jsem hrdá Kanaďanka. Jmenuji se Katherine a rodinu zatím nemám. S pár kluky už jsem chodila, ale žádný nebyl ten pravý. Pracuji jako učitelka historie na střední škole. Vedu stereotypní život plný zklamání. Proto mě velmi překvapil nečekaný telefonát z...
Cauliflower
Povídka použitá v úkolu v Literárním semináři Vesmírná loď Argon 4435 letěla vstříc planetě Venuši. Najednou se v lodi rozezněl varovný signál a na displeji se objevil meteor. Jakmile kapitán lodi, Harold Dawson, uviděl meteor, hned začal udílet rozkazy. „Z levé strany se k nám blíží meteor. Horacio, stoč kormidlo na pravou stranu,“ řekl kapitán. „Ano, pane,“ řekl člen posádky, Horacio Davlisch, a šel ke kormidlu. Kapitán opět promluvil k zbylým pěti členům vesmírné expedice. „Připoutejte se k sedadlům,“ řekl, šel si sednout k řídícím přístrojům a zapnul si pás. Ostatní členové následovali jeho příkladu. Mezitím se Horacio pokoušel nasměrovat loď na pravou stranu. „Kapitáne, myslím, že jsme vyvázli,“ řekla další...
You & I – cesta za snem
Noc a ticho. Nad údolím se právě stmívalo, když do tmy pomalu vkročily dvě osoby. Stále daleko na to, aby bylo rozeznatelné, kdo to je. Vynořovaly se pomalu do měsíčního světla, které protínalo i vzdálenější pražce kolejí. Jedna osoba vzpřímenou postavou podobna andělu. Anděl držel druhou postavu a oba se, ruku v ruce, pomalými kroky přibližovali. Šli po štěrkové cestě. „Bojím se, je tu tma. Nechci už jít dál,“ povídá menší osoba, společník anděla, nohy prošoupané až na kost, zakrvácené. Kapky dopadaly na štěrk na cestě. Sklonil se a zlehka se dotkl naštípnutého kamene a pohlédl na úlomky skály na zemi. Mírně se zachvěl a kapky krve se vpily do částeček kůže. „Musíme jít. Musíš to vidět. Chci, abys byl se mnou. Hledal jsem tě dlouho a teď tě...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
