Nebát se ohlédnout
Někde jinde, možná. Někdo jiný, možná. Někdy jindy, možná. Anebo taky ne. Co se děje ve stínech? A jaké to je, když se nejvíc bojíte vlastního strachu? Otevřela jsem oční víčka a snažila se zaostřit před sebe. Pomalu jsem si začínala uvědomovat tvrdou podlahu pod sebou, pach zatuchliny a nejasné příšeří. Srdce se mi okamžitě rozbušilo, jako pokaždé, když jsem nemohla poznat místo, kde jsem se probudila. Chvíli jsem jen ležela přišpendlená k podlaze a předstírala mrtvou, pozorně naslouchajíc svému okolí a připravena tak zůstat třeba i věčnost, pakliže bych zaznamenala sebemenší zašustění oblečení či sebetlumenější krok. Nic. Rozechvěle jsem se vytáhla do sedu a hmatala na zemi první ostrý kus čehokoliv, čím bych se mohla bránit v případě nebezpečí. Fuj, mrtvá...
Někde uprostřed
Nervózně poklepávám tužkou do papíru s deskami. Každá skupinka je jiná. Nikdy se nemohu připravit. Nevím dopředu, koho dostanu tentokrát. Jenom občas se dozvíme o sólokaprovi. Pamatuji si, jak jsme tahali sirky, kdo dostane Elvise… Rozhlédnu se kolem. Osm prázdných židlí a nikde ani živáčka. Uchechtnu se. Co by tu taky dělali… „Připrav se, máš je tam za pár,“ ozve se hlas Velkého šéfa někde seshora. Vzhlédnu do bílé nicoty, přikývnu a zaujmu postoj uprostřed kolečka z židlí. Právě včas. Proud bílého světla zasáhne jednu z nich jako blesk. Zahřmí se a zvedne se hvězdný prach, který mě donutí si krátce odkašlat. Sloup světla se pomalu zformuje do podoby mladé ženy. Je půvabná už od pohledu, ale tady je každý krásnější. Jen tady je doopravdy...
Strážce přírody
Existují legendy, povídky, příběhy nebo historky o magických, pekelných či nebeských stvořeních. Většina z toho jsou ale jen dohady, pohádky a nepravdivá fakta. Já vám povím pravdivý příběh o Mori Ikiru. O dívce, která byla milována přírodou stejně, jako ona milovala ji. Příběh z doby rozsáhlých lesů, kde se lidé přizpůsobili přírodě a nepřizpůsobovali ji sobě. Neexistovaly auta, továrny, elektrárny ani rozsáhlá města. Jen malé vesničky s malými počty lidí, kde se chodilo pěšky a zvířata žila volně v přírodě. Jdu klidným lesem. Po chvilce zaslechnu zurčení potůčku. Miluji ten zvuk. Jsem asi v polovině své cesty. Musím dojít k podzimním vodopádům. Na přelomu srpna a září je tam plno práce. Vydám se proti proudu vody a za chvíli dojdu k větvící se řece. Jedna větev...
Bert
Hororová povídka Probudím se. Zpoza postele se ozývají trhavé zvuky. Ležím, nehýbu se, skoro nedýchám. Uběhne deset minut. Dvacet. Zvuky se ozývají neustále. Pootočím hlavu. Uběhnou tři minuty. Konečně přestanu váhat a skloním hlavu pár centimetrů nad podlahu. Otočím hlavu tak, abych viděla pod postel. Třesu se, ale prostě se musím podívat, co ty zvuky vydává! Kouknu se pod postel. To „něco“, co pod ní je, je ke mně otočené zády, ale stejně je to ohavné. Je to malé vrásčité tělo plné jizev a modřin. Nohy to má oproti tělu dlouhé a hubené a má to malé prsty s dlouhými nehty. Ruce to má tlusté a krátké. Hlavu to má velkou asi jako dospělý muž. Pohnu krkem a zavrže postel. Neznámá věc pod postelí se otočí a já jí vidím do obličeje. Má malá ústa, obrovský...
Nekouzelná pomoc
Několik set let zpátky existovala kdesi v severní Anglii malá kouzelnická víska, od okolního mudlovského byla chráněna všemožnými kouzly, a tak o ní mudlové neměli sebemenší ponětí. V této vísce žil i desetiletý chlapec, David. David byl syn sedláka a hrnčířky, a tak mu jeho rodiče nikdy nemohli dopřát všechno, co by zrovna chtěli. Byli to kouzelníci, takže se neměli vyloženě špatně, magie jim v mnohém pomáhala, ale většina sousedů se holt měla lépe, a tak se Davidovi jeho vrstevníci často posmívali. Chodil v ošuntělém oblečení, sladkostí měl pomálu a kapesné žádné. David přitom byl velice šikovný a manuálně mnohem zručnější než všichni jeho vrstevníci, ale to nikoho ve vesnici čarodějů nezajímalo. Ten rok přišla krutá a dlouhá zima, a tak na jejím konci byla...
Opravdu? Opravdu.
Krátký příběh o seznamkách, vztazích, zmatcích a šťastných, romantických koncích. Začínám být nervózní. Jdu v letních černých šatech po ulici k restauraci U Paviána, kde se s ním mám sejít. Byl to vůbec dobrý nápad? No, teď už to změnit nemůžu. Určitě tam na mě čeká nebo je na cestě jako já. Na seznamku jsme se přihlásily s kamarádkou před několika měsíci. Ji to po pár týdnech přestalo bavit, já vyčkávala. Nedávno jsem narazila na zajímavého kluka, Pavla. Neměl na profilu sice fotku, ale byl mi sympatický svým osobním představením. Napsala jsem mu a on odpověděl. Už čtyři týdny si spolu píšeme. Je opravdu zábavný a myslím, že si rozumíme, i když, to všechno se ukáže až dneska. Skutečný dojem rozhodne. Přicházím do restaurace a sedám si na zarezervované místo....
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
