Ohnivá povídka od Indris
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Tu noc nikdo nemohl usnout. Tma pomalu ovládla krajinu, slunce zmizelo za horizontem. V táboře se však nikdo nehýbal. Muži strnule seděli před stany a zírali do plamenů. Pouze hlídka zvolna procházela táborem, z jednoho konce na druhý. Noc byla temná a čas ubíhal pomalu. Dick byl sám před jedním z otrhaných stanů a hleděl do plamene ohně, který osvětloval jeho tvář. Byl sám, vždy byl sám. Už od mládí byl zvláštní. Byl mladší syn bezvýznamného lorda, takového, jakých byly v celém království desítky. Jako druhorozený měl předurčenu kariéru učence, nebo kněze. On však nestál ani o jedno. Od mala miloval dvě věci, oheň a boj. Většinu času trávil v kovárně jejich rodového hradu, naslouchal zvuku kladiv, vůni dýmu...
Pohádka o vlkovi a ohni
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Měsíc ležel na temné zemi po jedné straně jeskyně. Po tlapce mu stékala krev. Moc dobře věděl, že mu ti lidé mohli způsobit něco daleko horšího. Házeli po něm zapálené klacky, mohl být rád, že vyvázl pouze se zraněním na tlapce. Oheň, věčný nepřítel všech zvířat. Ani nebojácní vlci nemohli tvrdit, že oheň je neškodný. Hloupí lidé, bláhově si myslí, že oheň ochočili. Jak krutě se mýlí! Z jeskyně, o kterou se Měsíc opíral, vyšla vlčice – zářivě zlatavá srst jiskřící v temnotě na všechny strany. Vlčice se ohlédla na Měsíce a její zrak spočinul na zraněné tlapce. „Měsíci? Jsi v pořádku?“ zeptala se Hvězda starostlivě a okamžitě se k Měsíci vrhla. „Jo, jsem, neboj, Hvězdo,“ řekl a zavrčel, když ho Hvězda donutila,...
Dluh
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Lizzie!“ Tento výkřik plný hrůzy se zdál hlasitější než jiné. Vydral se z hrdla matky, jejíž dceru právě jakoby něžně pohladily všudypřítomné plameny. Odpovědí jí byl holčiččin uširvoucí křik, který však zanikl v desítkách jemu podobných. Vesnice byla napadena, mezi zděšenými lidmi, snažícími se zachránit si životy, nepatřičně klidně procházeli jiní. Byli zahaleni v rudých kápích a v rukou svírali louče, jimiž zapalovali vše, co ještě nehořelo. Byli chladnokrevní a beze strachu z vlastních ztrát. Zjevně jim na vlastních životech nezáleželo, zato jim však až příliš záleželo na ukončení životů ostatních. Nikdo netušil proč. Nikdo neměl čas ani chuť po tom pátrat. Všichni se snažili přežít. „Zbytečné,“ ozvalo se...
Můj přítel, můj pán: Hrůzný Dracula
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Vyprávění o jednom z hrůzných činů valašského knížete tak, jak ho vnímal sám Vladův nejlepší přítel. „Vlade,“ oslovil jsem svého dávného přítele, nyní ke všemu mého knížete, když mi po zaklepání dovolil vstoupit do síně. „Ione,“ řekl nakonec klidným, ale zvučným a burácivým hlasem, pomalu ke mně došel a položil mi přátelsky ruku na rameno. „Co potřebuješ?“ „Potřebují tě. Zase někoho napadli. Jen žebračka, ale pořád je to další přepadení. Žádají tě, abys s tím něco udělal.“ Povzdychl si. „Udělám. Vyřiď jim, že to promyslím a viníka brzy stihne trest.“ Přikývl jsem a otočil jsem se zpět ke dveřím. „Ione?“ Zastavil jsem se a ohlédl. „Ano?“ „Přijď za mnou večer. Zahrajeme si šachy. Už dlouho jsme je nehráli. Chybí...
Život lesních víl
Náhled do radostného života lesních dívek, příběh o jejich spojení s přírodou. Na paloučku, obklopeném lesy, skotačí krásné dívky. Vypadají velmi mladé, to proto, že jsou to víly. Lesní víly s květinovými věnečky na hlavách tančí své rozevláté tance a sukénky z listí se kolem nich divoce obtáčí. Za jednou z nich přihopsá malé děvčátko a vztáhne k ní paže. Ne však proto, že by chtěla, aby ji žena pochovala. Zanedlouho už se spolu točí dokola a obě se vesele smějí. Nikdo, kdo nezná víly, by neřekl, že se jedná o matku s dcerou. Víly se přes všechnu podobnost tak liší od lidí! Své děti milují a pečují o ně, přesto však samy zůstávají dětsky veselé a téměř bezstarostné, a smyslem jejich dní je tanec a souznění s přírodou. Jedna z dívek se odpojí od rozjařeného davu...
Slunovratová povídka od Hetty
Povídka od Hetty Londsové – příspěvek do soutěže Letní slunovrat Pod vrbou. Seděla jsem uprostřed louky a čekala. Slunce začalo pomaličku zacházet a tak jsem popadla kvítí okolo mne a začala z něj plést věnec. Druhou rukou jsem silně stiskla amulet na svém krku a zavřela oči. Studil. Netvoři mohli být kdekoliv, dnes jsem se s jedním měla setkat tváří v tvář. Svatojánská noc – pro jiné normální a obyčejný den. Pro mne, pro nositelku vílího genu, zkouška. Obstojím, nebo padnu. „Osmnáctiletá a přitom tak malá. Nemá šanci to zvládnout,“ tvrdili všichni okolo mne. Až na Jasmee. „Věřím ti, dokážeš to,“ stiskla mi ruku a kolem krku mi pověsila amulet. „Ten je jen pro tebe, ochrání tě, pomůže ti.“ Usmála jsem se na ni. Nyní amulet svírám v prstech. Modlím se ke...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
