Prázdnota
Kam vede zoufalství ze ztráty milovaného člověka? * Nezůstalo po ní nic. Jen její vůně a dopis na rozloučenou. Spíše než na rozloučenou to byl dopis plný výčitek a pohrdlivého výsměchu. Držel jsem ho v rukou a myšlenky se mi rozbíhaly. Udělal jsem něco špatně? Nebo jsem snad řekl něco, co jsem neměl? Nevěděl jsem. V hrudi mi narůstal tupý, pálivý pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Jako vzduchová koule, která neustále roste a naplňuje každou částečku mého těla prázdnotou. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a zíral na dopis. Neplakal jsem, muži přece nepláčou, ale ten divný pocit ve mně neustále rostl, až vyplňoval celý vesmír. A v tom prázdnu se něco zrodilo. Nevěděl jsem, co to je. Bylo to temné a naplněné beznadějí věků. Chytl jsem se za hruď. Z místa, kde je...
Dluh
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Lizzie!“ Tento výkřik plný hrůzy se zdál hlasitější než jiné. Vydral se z hrdla matky, jejíž dceru právě jakoby něžně pohladily všudypřítomné plameny. Odpovědí jí byl holčiččin uširvoucí křik, který však zanikl v desítkách jemu podobných. Vesnice byla napadena, mezi zděšenými lidmi, snažícími se zachránit si životy, nepatřičně klidně procházeli jiní. Byli zahaleni v rudých kápích a v rukou svírali louče, jimiž zapalovali vše, co ještě nehořelo. Byli chladnokrevní a beze strachu z vlastních ztrát. Zjevně jim na vlastních životech nezáleželo, zato jim však až příliš záleželo na ukončení životů ostatních. Nikdo netušil proč. Nikdo neměl čas ani chuť po tom pátrat. Všichni se snažili přežít. „Zbytečné,“ ozvalo se...
Můj život
Autor: Natally Daley Ahoj, jmenuji se Puňťa a povyprávím vám o svém životě. Začalo to tak, že jsem byl malé štěně. Nacházel jsem se s bratry a sestrami ve velké stodole plné sena. Vždy, když se žlutá koule vyhoupla nad modré mraky, tak nám lidská bytost s krásnýma modrýma očima nosila krmení. Mě měla nejraději, vždy mě tajně přikrmovala. Jednoho dne už ale nepřišla. Nevěděl jsem, co se stalo. Přišel ale někdo jiný s ještě krásnějšíma modrýma očima. Bál jsem se. Schoval jsem se pod seno, ale ta bytost mě chytila do pracek. Viděl jsem, jak jí stéká voda z očí, nevěděl jsem, co to znamená. Ukázala na mě. Vždy, když někdo takhle ukázal například na prase, už se nikdy neobjevilo. Mám takto skončit?! Ale lidská osoba mě vzala do velké krabice. Nevěděl jsem, proč mi...
Měla jsem strach
Den, kdy jsem měla snad největší strach, nastal v únoru tohoto roku. V pondělí, dva týdny poté, co jsem byla nemocná a dobrala antibiotika, jsem měla jít na odběr krve. I moči, ale to není podstatné. Vždycky jsem se bála jehel a už se mi jednou při braní krve udělalo nevolno, ale to, co se stalo ten den, předčilo všechna má hrůzu nahánějící očekávání. Ráno těsně před sedmou hodinou pro mě přijela mamka. Vzala jsem si s sebou i nachystanou aktovku, neboť jsem předpokládala, že potom půjdu do školy. Díky mamčině ne zrovna pomalé jízdě jsme brzy zastavily na parkovišti u parku. Už když jsem zahlédla novou fasádu nemocnice, přepadl mě špatný pocit, ale usilovně jsem se jej snažila potlačit. Když jsme v první budově odevzdaly nějaké papíry, přešly jsme do druhé, kde...
Temnota
Jsem sama uprostřed temnoty. Nikde nikdo není. Mám strach, polívá mě chlad a slyším jen ticho. Je to nesnesitelné. Vím, že někde je. Vím, že by mě neopustil, ale i tak ztrácím naději. Nemůžu tady jen tak sedět. Musím jít. Nevím kam, ale musím tam dojít. Jediná moje naděje je myšlenka, že na mě čeká na samém konci téhle temnoty, která mi připadá nekonečná. Jdu. Nevím, jestli rovně, doleva, nebo doprava. Najednou jsem vběhla na rozžhavenou zem. Nesnesitelně to pálí, ale já odhodlaně běžím dál. Po nějaké době, která mi připadá jako dlouhé hodiny, si uvědomím, že stojím ve vodě. Krásně mi chladí moje bosé nohy, které jsou po dlouhém běhu po živlu ohně nehorázně rozpálené. Znovu jsem se rozběhla a voda šplíchala všude okolo. Zvuk dopadajících kapek zpět na vodní...
Hořkosladce – třetí část
Z dálky zaznívala první poselství lesních ptáků, rozprášená v nepříjemném houkání. Prudké jako zvonění konce školní přestávky, uhánějící sanitka s příslibem umírání, mávání odjíždějícího vlaku. Vyplašeně se probrala, stále přivinutá k Erikově hrudi. S pronikavým světlem policejních aut vyskočila na nohy. Chtěla utíkat, zabořit se do hlubokých lesů, stát se neviditelným duchem. Odmítala ochutnat šálek veškeré potlačované bolesti zametené pod koberec volnosti. Ale rozum přinutil bosá chodidla zůstat. Nesvedla by uprchnout před skupinou vycvičených mužů. Sklesle se zhroutila na chlapcovo rameno. „Našli nás,“ zašeptala trpce. Policisté v černi prokletých uniforem ji beze slov odtrhli, s drobným postrkáváním rusovlásku nakonec uvěznili za skla blikajícího...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
