Světluška
Bylo to měsíc po tom, co děda dodýchal. V devadesátce už na to měl nárok. Vydal se za babičkou, a nás nechal pokračovat ve svých životech. Vlastně se toho moc nezměnilo. Až na to, že jsem se změnila já. Protože jsem byla u toho, když odešel. Protože smrt najednou nabyla jiný rozměr. Protože život najednou nabyl jiný rozměr. To, jak bych ho chtěla prožít. To, jaké bych chtěla mít vztahy. To, jak bych chtěla, aby se na mne jednou vzpomínalo. Některé dny bylo všechno tak jiné. Některé dny bylo všechno při starém. Léto se rozběhlo, začaly prázdniny. Jelo se na chalupu. Přes týden procházky, v sobotu výlet. „Pršet nebude, nehlásí to,“ tvrdil muž přesvědčeně. „Takže bude,“ konstatovala jsem já, nabalila staršímu synovi bundu a do kočárku přihodila pláštěnku. Sobě jsem...
Preklatie
Rozpoviem vám príbeh, ktorý sa síce stal pomerne dávno, no vymyká sa spod všetkých pravidiel rozprávok. V jednej dedinke, neznámo kde, žil raz jeden starý muž menom Herbert. Bol to muž so srdcom na dlani, aj keď jeho tvár poznačil čas a škaredosť. Práve za tú vďačil mladej sudičke, ktorá sa zadívala na obraz nad jeho hlavou a z jej pier uniklo slovo škaredosť. Odvtedy bol Herbert naveky poznačený týmto omylom, no nevadilo mu to. Bol šťastným dieťaťom. Deti síce od neho bočili a neskôr aj krásne ženy, no jemu to nevadilo. Čo mu nevedeli dať ľudia, získaval u zvierat. Ľahko pri nich zabúdal na svoje trápenie až si po rokoch ani nespomenul. Totiž, zvieratám bolo jedno, či bol krásny alebo škaredý, cítili z neho len dobrotu a srdce na dlani. Všetko sa to zmenilo...
Staré časy
Bylo nebylo, v dobách tak dávných, že už to snad ani není pravda a nebo jak by řekly naše prabáby – za starých časů, žil za kouzelným lesem mladý čaroděj Arion. Žil v chaloupce po rodičích sám. Táta mu zemřel při pohraničních šarvátkách s obry, když byl ještě malý chlapec. Vychovávala ho maminka, ale byla už dlouho churavá a její léčitelské schopnosti nestačily. Arion tak osiřel. Než zemřela, stihla ho naučit rozličná kouzla i poznávat byliny a vařit odvary. Ale věděl, že potřebuje něco víc. A tak si jednoho dne sbalil hůlku, několik čarodějných spisů a maminčin medailonek a vyrazil do světa. Chtěl vidět všechny ty tvory, o kterých mu vyprávěla. Ochutnat kouzelné pokrmy, o kterých četl. Poznat další kouzelníky. Šel mnoho dní, společnost mu dělali jen lesní...
Paní jezera
Jemné bílé prsty sevřely figurku krále, a přesunuly o tři místa doprava. Po jeho levém boku stanula věž. Malá rošáda. „Ale drahá,“ ozvala se protihráčka, „není to trochu předčasné? Vždyť ho ani náznakem neohrožuji.“ Paní se usmála. „Zatím ne, sestřičko. Zatím ne.“ Artuš vyhlížel Kamelot už od poledne. Věděl sice, že jeho kamenné věže spatří nejdřív za soumraku, ale boje s bandity ho tentokrát až nepatřičně unavily. Merlinovy komentáře o tom, že na stará kolena už holt tolik nevydrží, nechal bez poznámky. Ale se skřípěním zubů. Jeho dvorní mág byl v družném hovoru s Gwainem, a podle častých výbuchů smíchu si buď dělali legraci z něj, Artuše, nebo ho Gwaine bavil další ze své nekonečné zásobárny historek, a Merlin je ilustroval obrázky z jisker. Král se usmál, a...
Hvězdný prach
„Chtěl bych se podívat do vesmíru,“ oznámil Jirka. „Už je to tady zase,“ pomyslela si maminka, která právě umývala nádobí po večeři. Zastavila vodu a oklepala ruce od jarové vody do dřezu. Otočila se, a před sebou spatřila svého osmiletého syna v modrém pyžamu s potisky pestrobarevných planet, a plyšovou raketou v ruce. Usmála se na něj a řekla: „Tak až budeš velký, můžeš se stát kosmonautem. Budeš moci letět do vesmíru, a třeba dokonce přistaneš i na Měsíci!“ dodala hlasem překypujícím vzrušením, tak jak to maminky umí. Jirku to však příliš neohromilo. Díval se na své bačkůrky s vyšitými kometami, a oběma rukama objímal plyšovou raketu. „Ale to je za dlouho, mami. Já bych se tam chtěl podívat už teď.“ Zvedl hlavu a podíval se na ni tím pohledem, pro který by mu...
Krutý vtip
Célene stála před zamčenou bránou, a dívala se skrze ní na dům, ve kterém se pořádala oslava. Stála tu už skoro celou hodinu, ale nikdo jí nepřišel otevřít. Viděla světla v oknech, kde se tu a tam mihly známé, rozjařené tváře. Zvonila na ně. Volala na ně. Věděla, že jí slyší, vidí. Že o ní ví. V hlavě jí stále dokola zněl hlas jejích kamarádek. Přijď dnes večer na oslavu. Jsi zvaná. Vážně tě chceme vidět. Budou tam všichni. Bude to skvělé! Užijeme si to! A teď tu stála. Osamělá a zrazená. Tohle je vážně krutý vtip, došlo jí to. Měla to pochopit hned, když jí se smíchem zvaly. Noční obloha zaburácela a začalo pršet. Célene se sklopila hlavu, a donutila své nohy do pohybu. Cítila, jak její nové šaty, které si koupila jen kvůli dnešní oslavě, začaly vlhnout. Její...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
