Navždy
Prosila jsem na kolenou. Slzy se mi řinuly po tvářích, ruce jsem měla sepjaté, obětina na oltáři přede mnou lákavě voněla. Zjevila se. „Dám ti, oč žádáš. Bude žít.“ Nemohla jsem se jí podívat do tváře. Koukala jsem na božské prsty u nohou, čelem se jich div nedotýkala. „Děkuji, děkuji.“ Jiného slova jsem nebyla schopna. „Má to ale cenu.“ „Cokoli!“ Byla jsem si tím tak jistá! Jaký smysl by měl život bez něj? „Rozmysli se. Aby jeho život mohl pokračovat, ten tvůj se navždy zastaví.“ Smrt. Oběť. Nečekala jsem nic menšího. „Můj život za jeho. Přijímám, paní.“ „Navždy se zastaví. Jsi si jistá?“ „Ano.“ Jako kdybych slyšela povzdech. „Staniž se.“ Nestalo se to...
Temnota
Barnabáš byl na první pohled obyčejným chlapcem, který si poklidně žil svůj život a nikomu se nezdálo, že by se mu dělo něco ošklivého. Ve škole se usmíval, bavil se s přáteli, dokonce často nahlas zpíval společně s jedním z jeho spolužáků. Vůbec to nevypadalo, že by si procházel peklem. Ani nikoho z kamarádu nenapadlo, že by si mohl jejich kamarád procházet těžkou životní situací. Barnabáš sice působil jako veselý kluk, ale jeho vnitřní pocity na tom byly úplně jinak. Zevnitř ho svírala nezastavitelná temnota a s každým dnem měl pocit, že ho úplně pohltí. Jeho rodiče se vůbec nechovali jako rodiče, ale spíše jako lidé, kteří byli donuceni ho nechat pod svou střechou. Šikanovali ho, nadávali mu a jeho mentální zdraví se v důsledku toho stále zhoršovalo. Barnabáš...
Věneček z pampelišek
Paprsky slunce lehce polechtaly po tváři dívku, která svůj čas trávila v lučním kvítí. Zcela automaticky zaplétala věneček z pampelišek, ale své počínání si příliš neuvědomovala. Necítila ani jemný poryv vánku, který si pohrával s jemnými vlásky, co jí vypadly z culíku. Po noze jí lezla beruška, ale nic takového pro ni nebylo důležité, protože byla ponořena do svých vzpomínek. Na místě, kde svou lásku poprvé potkala, vzpomínala na chvíle plné radosti, ale i smutku, jež jejich společný život provázel. Jedna vzpomínka za druhou lechtala její vědomí a vytvářela na jejím obličeji buď úsměv nebo zamračenou grimasu. S každou další pampeliškou ve věnečku si vybavovala další a další část svého života, který sdílela až do minulého měsíce se svou láskou z dětství....
Obláčkový průšvih
Obloha potemněla a vítr nadzvedl listí rostoucí v malebné zahradě. Byla krásně udržovaná, opečovávaná s velkou láskou. Všechny růžové keře byly pečlivě zastřižené, záhonky čerstvě odtrhané od plevelů. V zahradě dominovala velká hrušeň. Že byla hodně stará se dalo poznat podle velmi silného kmene. V jeho korunách hnízdila jedna osamělá pěnkava. Neklidně přešlapovala ve svém hnízdě. Cítila až ve svých kostech, že se něco blíží. Cítila ve vzduchu zvláštní brnění, jako kdyby přicházela změna. Jen netušila, jestli se jedná o něco pozitivního nebo hrozivého. Oblaka začala tmavnout a těžknout. Pěnkava zatřepotala svými křídly, když na ni dopadly první velké těžké kapky. Déšť. Na ten byla zvyklá. Ale vylekalo ji, když jí velká kapka dopadla přímo na záda. Úplně z toho...
Večer plný červánků
Na břehu jezera, jehož vodní hladina plápolala odleskem oranžového červánku, se rozplétal příběh lásky, romantiky a magie, který měl proměnit dva osudy v jeden společný příběh. Sarah, mladá žena s jiskřivýma očima, které v sobě nesly zvědavost a smyslnost, měla v sobě vrozenou schopnost vnímat krásu kolem sebe. V den, kdy se jejich setkání odehrálo, si připravila místo na břehu jezera, které bylo doslova zasypáno květinami. Rozvěšené lampiony čekaly, až se setmí, aby zahalily tuto scenérii do tajemného světla. Na druhém konci břehu, nedaleko rozkvetlé sakury, se nacházel David. Mladý muž s tajemným úsměvem se procházel po břehu a naslouchal šepotu vody. V jeho rukou spočíval koš s piknikovým občerstvením a láhev se šumivým vínem. Jak se blížil k místu, kde...
Po lokty v bryndě
Byla to zpočátku klidná služba. Pacienti byli spokojení, nic zvláštního se nedělo. Rozdala jsem léky, infuze, další sestřičky zase rozdaly jídlo, prostě běžný den. Pak jsme si daly kávu. A tím náš klidný den skončil. Přišla bouřka z horka. Rychle jsme pozavíraly všechny okna. A najednou prásk! Vypnula se elektřina. Okamžitě naskočil agregát. Přístroje fungovaly, ovšem výtahy ne. Ty se zastavily a v nich! Můj lékař. Sám a opuštěný! Nezjistila jsem to hned, až později, kdy jsem si říkala, že je mimo oddělení nějak dlouho. Chudák, byl tam zaklíněný přes půl hodiny. Nakonec přijeli hasiči, služba, co obsluhuje výtahy a vše dobře dopadlo. Všichni jsme si oddychli. Lékaři jsem uvařila čaj, podala kousek čokolády. Jenže pak náhle gong. To snad není možné, co je tohle...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
