Tvá nejlepší přítelkyně – II.
„Nemohu tomu uvěřit!“ volala dívka. Konečně Becky pustila a ustoupila o krok dozadu. Sundala si kabát a odhodila dozadu na ramena své husté kaštanově hnědé vlasy. „Nemohu uvěřit, že jsem tady!“Becky slezla z postele a málem klopýtla o Lucky, která se se zmateným výrazem v tváři zvedala na nohy. Znám ji? ptala se Becky sama sebe. Upřeně si vetřelkyni prohlížela, zkoumala její tvář, snažila se na ni vzpomenout. Viděla jsem ji už někdy? Byla stejně velká jako Becky, ale měla plnou postavu. Nebyla zrovna krásná. Ale se svými kaštanovými vlasy vlajícími kolem ramen, kulatýma šedýma očima a plnými rty namalovanými tmavou rtěnkou vypadala dramaticky. Měla na sobě jasně oranžový svetr, který se nehodil k barvě jejích vlasů, a zelenou minisukni...
DM 22 – Elizabeth
Život je jako bonboniéra – nikdy nevíš, který bonbon si vybereš. * Sledovala svůj život. Kdo by řekl, že se jednou o ní natočí film? Její dětství, od prvních krůčků, kdy se kymácela ze strany na stranu, přes první školní dny. V první chvíli se jí však zdálo, že celý ten příběh je jen o jejím neštěstí. Klopýtání v životě, ať už v pubertě, postupném dospívání nebo na konci té trapné komedie. Věděla, že její rozhodnutí o roli, kterou sehrála až do konce, bylo prolezlé červi jako bonboniéra, přiložená na hruď hnijící mrtvole. Příště nebude vybírat dle lákavého obrázku na krabici. Příště promyslí, co se skrývá pod tou polevou z hořké...
Tvá nejlepší přítelkyně – I.
Chce být její nejlepší přítelkyní a je ochotná pro to udělat cokoli…„Přestaň. To bolí!“ Danny Fraser přestal svírat ramena Becky Woodsové. „Promiň. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Tvář mu zrudla. Upřeně se díval na čelní sklo pokryté sněhem. Becky se od něho prudce odsunula, až ramenem narazila do dveří auta. Narovnala si límec u kabátu. Proč tady sedím a líbám se s ním? pomyslela si. Rozejdu se s ním. Velké vlhké vločky nepřestávaly padat. Okna teď byla sněhem úplně zavátá. Je to jako být uvnitř iglú; pomyslela si Becky a zachvěla se. Danny se na ni podíval svýma tmavýma očima, naklonil se dopředu a natáhl se k ní. Zvedla paži, aby mu v tom zabránila. „Musíme si promluvit,“ řekla. Nechtěla, aby to znělo ostře....
Vzpomínka na mě XIV.
Když jsem se probrala, slunce se už dotýkalo západního horizontu. Den uběhl stejně rychle jako můj život. Posadila jsem se a třela jsem si hlavu. Ležela jsem na místě, kde jsem zemřela. Narozdíl od prvního jsem svůj druhý pád přežila.Byla jsem zmatená. Věděla jsem, že jsem nezavinila žádnou nehodu. Rozhodně se mi nevybavovaly žádné kritické momenty. Bohužel jsem si ale nedokázala uvědomit to, z perspektivy které osoby se dívám. Byla jsem určitá osoba, pouze jsem nebyla ta, o níž jsem si myslela, že jsem. Byla jsem někdo jiný, někdo, kdo mě stále sledoval. Ale kam jsem vlastně patřila? Po chodníku ke mně přicházel Petr. Na sobě měl své obvyklé vyboulené bílé šortky, červené tričko a sandále. Vyskočila jsem na nohy. „Petře! Přihodila se mi spousta zvláštních...
Vzpomínka na mě XIII.
Našla jsem ho na konci cesty v parku, kde se krčil za hromadou odpadků. Jeho volání mě k němu dovedlo bezpečně jako maják. Běžela jsem za ním celou cestu. Ale když mě uviděl, začal na mě šíleně mávat, abych zůstala stát. „Nehýbej se!“ „Petře?“ naznačila jsem němě. Přiložil si prst ke rtům a naznačil mi, abych nemluvila, a začal se plazit ke zdi, která oddělovala zadní část hřbitova od aleje. Bez problému ji přelezl a já se vydala za ním. „Petře!“ vykřikla jsem. Zastavil se. Došla jsem k němu, vzala ho za ruku a posadili jsme se na obrubník. Nechtěla jsem, aby mi toho příliš vysvětloval. Už jsem poznala Stíny i noční můry. Chtěla jsem mluvit o své nehodě a o tom, co jsem při svém pátrání postupně odhalovala „Myslím, že mě...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
