1. kapitola – Konec věků

Dvanácté soutěžní dílo se právě představuje.

Den po dní ubíhá a každý je tak podobný tomu předchozímu. Mnoho lidí, elfů, víl a dokonce i mírumilovných hobitů si stěžuje na každodenní rutinu. Avšak když po mnoha staletích přijde den hromobití, na který pamatují už jen nejstarší z rodů, všichni náhle ustrnou a zaleknou se hněvu z nebes. I zalitují rouhači svých slov a ukrývajíce se před blesky z čistého nebe prosí o slitování. To ovšem nepřijde. Nikdy ne samo.

V ten den, kdy náš příběh začíná, se všichni tvorové Kouzelného světa probouzeli s vědomím dalšího všedního rána. Již nebylo téměř jediného, kdo by si vzpomněl na osudnou událost, od které uběhlo přesně tisíc let. Zprávu o nadcházejícím dni jim přinesla až tajemná věštba lesní víly Afromaé, která předpověděla brzký příchod zhouby a zániku. Poplašná zpráva byla sice udržena takříkajíc pod pokličkou, ale ti, kdo se o ní doslechli, byli velice znepokojeni. Tak společně zasedly rady nejvyšších stařešinů a mudrců každého rodu a strachovali se o přežití svého druhu. Do čela usedl dlouhověký elf Noldo Arnarmo, který jako jediný ve svém stáří pamatoval na onu pochmurnou událost.

„Elfové, lidé, hobiti a víly, drahé víly,“ pravil starý elf. „Sedíme tu dnes v den, který určí budoucnost našich rodů. V den, kdy se naplní náš osud a pradávná moc rozhodne o bytí či nebytí. Dnes bude rozhodnuta budoucnost našich národů!“ Dramaticky zdůraznil poslední slovo a kalnýma očima přejel po přítomných. Všichni zatajili dech a čekali, co řekne elf dále.

„Před mnoha a mnoha lety, když ještě v horách žily kmeny trpaslíků, jedna z lesních víl vyřkla věštbu ne nepodobnou té od Afromaé. Mocnosti našeho světa se rozhodly ozkoušet udatnost všech ras a toho, kdo by neuspěl, se chystaly smést z povrchu zemského…“

„Ale proč?“ přerušila jej pisklavým hláskem malá lesní víla. Noldo Arnarmo na ní zkoumavě pohlédl. Víla sklopila zrak a její matně zelená kůže začala na tvářích jemně světélkovat, což dávalo znamení studu. Elf dlouho mlčel a zdálo se, že přemýšlí.

„Mocnosti stvořily naši zem k obrazu svému a poté tak stvořily i nás,“ řekl nakonec. „Avšak nám všem – elfům, lidem, hobitům… – daly ještě něco navíc. Daly nám možnost rozhodovat se a libovolně se měnit. Doufaly, že tak bude svět snadnější spravovat. Že to, co dají jednotlivým rasám do vínku, ponese dědictví ku prospěchu země. Ale byla to dost utopická představa. Dědictví se s generacemi vytrácelo, až po něm zbylo jen nepatrné zrnko v každém z nás. Tehdy se mocnosti rozhodly zjistit, zda-li se v nás všech nachází alespoň trochu dobra, které do nás zpočátku vdechly. Svolaly zástupce každé rasy k Hoře Osudu. Tam každý jednotlivě i všichni společně měli splnit svůj úkol. A když vyšli z Hory Osudu, v rukou měli magickou tabulku s dědictvím. To se pak šířilo mezi ostatní až do doby, kdy se opět nevytratilo. Pak mocnosti zavolaly své potomky znovu. A tak se to opakuje každých tisíc let.“ Elf si zhluboka povzdychl a upíral zrak do stolu.

„Řekl jsi, Noldo, že to bylo v dobách, kdy v horách žili trpaslíci. Všichni víme, že jsou pryč. Ale jen ty víš, co se stalo,“ naléhala tiše mladá hobitka Lumea.

„Ano,“ zašeptal stařec. „Je to velice smutný příběh. Na vlastní oči jsem viděl, jak z osudné místnosti vychází mladý trpaslík. Už však nebyl trpaslíku ani trochu podobný. Byla to troska. Vousy pocuchané a prořídlé, v očích slzy a hrdost – po té nezbyla ani nejmenší stopa. Věděl, co ho čeká. Co je všechny čeká. Ó ano, byl to strašlivý osud…“

„Co s nimi mocnosti udělaly?“ zeptala se rozpačitá víla.

„Smetly celý jejich národ do vnitra země. Byla to strašlivá smrt. Na výstrahu se musely ostatní rody dívat na tu zhoubu. Děti plakaly a ženy omdlévaly. I mne se podlomila kolena. Věděl jsem mnohem více, byl jsem tam s ním. A on nezvládl svůj úkol.“ Noldo Arnarmo složil hlavu do dlaní a s tichým vzlykem dodal: „To už se nikdy nesmí stát.“ Ostatní se po sobě významně podívali.

Mladý člověk, který doposud jen seděl a poslouchal, náhle vstal. Hrdě pozvedl hlavu a prohlásil:

„Historie se již nikdy nebude opakovat! Za lidský rod sám půjdu a zajistím mu přežití. Kdo se ještě nebojí a půjde se mnou?“ Muž byl opravdu urostlý a bylo na něm vidět, že má za sebou mnoho bojů. Přes pravou tvář se mu táhla hluboká jizva a v očích se mu zračilo veliké sebevědomí. Noldo si jej prohlédl a pomalu přikývl.

„Jde o osud lidí, je to tvůj osud a osud tvého lidu,“ řekl. „Pokud se sám chceš jmenovat jejich zástupcem, budiž.“ Poté se otočil k mladému elfovi po své pravici.

„Arnarmo, můj vnuku, osud našeho plémě teď leží na tvých bedrech,“ oznámil mu a pomalu ho objal. Ostatní členové rady se pomalu začali zvedat a chystat se k odchodu.

„Uvidíme se před setměním u Hory Osudu. Za hobití rod vybereme toho nejlepšího,“ ujistila společenství Lumea a opustila s ostatními hobity místnost. Lidé majíce svého zástupce je následovali. Víly se váhavě rozlétly za nimi třepotajíc tenkými průhlednými křídly.

„S kým se shledáme za národ víl?“ zeptal se Noldo. Všechny se otočily, ale k odpovědi se neměla ani jedna. Nakonec nejstarší z nich pomalu ukázala na rozpačitou mladou vílu, která předtím Nolda přerušila. Elf jen přikývl a pousmál se. Poté s ostatními ze svého rodu v místnosti osaměl.

„Vida, vida… Už k nám kráčí,“ zasmála se první krutým smíchem.

„Jsou čtyři, mladí a odvážní. Ne každý by zvládl čelit svému osudu. Uvidíme, jestli budou míst dost kuráže,“ zhodnotila situaci druhá.

„Mají velké šance, však pohlédněte do jejich tváří, pohlédněte na to odhodlání,“ usmála se třetí.

Pod horou Osudu stály tři temné siluety. Jedna vysoká a štíhlá, druhá menší, avšak o to statnější a poslední docela malinká a baculatá.

„Těší mě, že se tu s vámi shledávám,“ pronesl mladý elf a usmál se na své společníky. Lumea mu úsměv oplatila, člověk však nadále jen hleděl kamsi k lesům a netrpělivě přešlápl.

„Kde je ta lítavka?“ vyprskl nahněvaně. „Už tady dávno měla být. Kvůli ní riskujeme naprosto všechno!“ Hobitka soucitně pokývala hlavou a ohlédla se. Pěšina však stále byla prázdná.

„Jen trpělivost, příteli,“ pravil Arnarmo. „Lépe se nám půjde ve čtyřech, můžeme si navzájem pomáhat.“

„Těžko si pomůžeme, když se kvůli ní ani nedostaneme do hory. Ne, měli jsme to tušit,“ protáhl dlouze muž a prohrábl si tmavé vlasy. „Měli jsme tušit, že někdo tak slabý jako se zdála ona ani nebude mít odvahu dorazit!“

„Někdo tak slabý?“ ozval se muži za zády něžný hlas. Všichni tři se otočili a spatřili nádherné stvoření. Byla to víla, ale jiná, než kterou viděli ráno. Kůži měla světle zelenou a oči jasně modré. Dlouhé popelavé vlasy jí povlávaly v bezvětří a oděv z listí krásně opisoval štíhlou postavu. Lesní víla se usmála a ladně se uklonila.

„Jmenuji se Afromaé a dnes budu vaší společnicí,“ pravila.

„A co je s tamtou?“ zamračila se hobitka a s nelibostí pozorovala půvabnou ženu.

„Lylialle se na to dnes necítila. Snad nevadí, že jí nahradí má maličkost.“

„Ne, to vůbec nevadí,“ odpověděl rychle Arnarmo. „Dovolte mi představit se. Mé jméno je Arnarmo!“ vyhrkl horlivě.

„Velice mě těší, Arnarmo,“ usmála se sladce Afromaé. „Ty jsi vnuk Nolda Arnarma, že? Tvůj dědeček je výjimečný muž. A jak mám nazývat vás?“ Muž, který si se zálibou nově příchozí prohlížel, sebou náhle trhl a rychle odvětil:

„Já-já jsem Gaderiel.“ Malá hobitka na něj znechuceně pohlédla. Když však víla otočila svou tvář tázavě k ní, nevrle houkla své jméno. Pak se ihned otočila a začala stoupat do strmého srázu. Arnarmo s Gaderielem jí následovali a horko těžko se škrábali do vrchu po kluzkém kamení. Afromaé se zlehka nadnášela na křídlech a stoupání měla o moc snadnější.

„Ale ale, maličká nám žárlí. To se opravdu hodí,“ poznamenala uštěpačně první.

„Konečně dali dohromady celou skupinu. Už stojí před bránou do hory Osudu. Zvládnou jí ale otevřít?“ zeptala se druhá.

„Už teď si pomáhají. Jsou to výteční bojovníci. Jejich rody na ně můžou být pyšné,“ pronesla s pohnutkou v hlase třetí.

Skupina stanula před velkou černou bránou. Byla z chladného kovu a vyzařovala z ní podivná mrazivá aura. Vše kolem bylo zmrzlé a zem i skály byly pokryty tenkou vrstvou sněhu, přestože dole na zemi panovalo pozdní jaro. Na bráně nebyl jediný znak nebo symbol, ani žádné jiné zdobení. Jen černočerná stěna, která sama o sobě říkala příchozím: „Se mnou si nezahrávej!“

Lumea přikročila k bráně a natáhla k ní ruku. Tu jí však Arnarmo srazil k zemi.

„Nedotýkej se toho!“ vyhrkl. „Může to být nebezpečné.“ Nato vzal ze země tenkou větev a pouhou špičkou se dotkl brány. Sotvaže stačil upustit proutek předtím, než začala mrznou i jeho ruka. Zmrzlé dřevo spadlo na zem, kde se roztříštilo na mnoho třpytivých střípků ledu. Elf se pousmál a couvl zpět ke svým společníkům.

„Bezva, nějaké návrhy?“ zeptala se Lumea a očividně řádně rozladěná také ustoupila dále. Všichni čtyři hleděli na bránu, ale nezdálo se, že by někoho něco napadlo. A tak stáli a pozorovali, jak obloha tmavne a noční mlha jim skrývá pohled do rodného údolí. Když už jediným světlem byla matná zář měsíce a hvězd, konečně něčí hlas přerušil mlčení. Všichni čtyři sebou leknutím trhli a rozhlíželi se, odkud onen hlas přišel. Nepotřebovali ani pár vteřin na to, aby věděli, že nepatří ani jednomu z nich. Zněl nadpřirozeně. Rozléhal se mezi skalami a zanechával jim na duších mrazivý otisk. Připomínal chlad, který šel ze vstupní brány.

„Která rasa dnes tu zmírá,

to já sama si vybírám,

ty se mi líbíš – a Ty ne,

život Tvůj tedy pomine!

Žádné strachy, peklo nebolí,

zbude pláč, když vůle se podvolí.“

Pravil hlas a pak se skřípavě zachichotal, až všem naskočila husí kůže.

„Co to má sakra znamenat?“ zavrčela Lumea. „To se sem jako vlečeme, aby si s námi někdo hrál?“ Místo odpovědi se ozval další nadpřirozený hlas. Tentokrát monotónní, bezvýrazný a bez jediné emoce.

„Kdo z vás svojí cestu vzdá?

V sázku osud rodu svého dá?

komu z vás odvaha teď schází?

Kdo má čest a kdo se lstí zachází?

Jen vstupte, mám děsivé nutkání,

to zvědavou netrpělivostí zavání.

Vstupte, leč pamatujte bděle,

že zde uspějí jen mysli neochvělé!“

Arnarmo s pozvednutým obočím pohlédl na Afromaé, ale než stačil cokoliv říct, ozval se třetí hlas, který všem vnesl do duše klid. Byl tak příjemný a přátelský. Jako kdyby se pohroužili do horkého pramenu.

„Čtyři mé zemské děti,

vstupte, a mějte na paměti!

Ruku v ruce jde se snáz,

lásku nezničí ni silný mráz.

S upřímností dojdeš dál,

odstraníš i chladný val.

Hledejte ve slovech útěchu,

nechť provází vás k úspěchu.“

Pak se všude kolem rozeznělo zvonivé ticho. Po chvíli rozpačitého mlčení tiše promluvila Afromaé.

„Co to ale znamená? Co máme tedy dělat?“

„Pokud k nám opravdu mluvily mocnosti, jak si myslím,“ odvětil pomalu Arnarmo, „pak zřejmě ve vlastních srdcích musíme najít lásku, která rozpustí led a zažene chlad.“

„To určitě,“ odfrkl si posměšně Gaderiel. „A polibek bys rovnou nechtěl? Takový hovadiny.“ Elf na něj nevěřícně pohlédl a chystal se něco odvětit, když do jejich sporu zasáhla víla.

„Myslím, že má Arnarmo pravdu. Co jsme sem přišli, jen se hádáme a navzájem se urážíme. Musíme si uvědomit, že tohle sami nezvládneme. Musíme spolupracovat,“ pověděla smířlivě a přiložila Gaderielovi k hrudi svou nežnou dlaň. „Chtějme spolupracovat. Máme přeci stejný cíl. Chceme, aby se historie již nikdy, nikdy neopakovala,“ šeptala vemlouvavým hlasem. Všichni tři na ní omámeně hleděli a pomalu přikyvovali.

„Pojďme. Chyťme se za ruce a povězme si pravdu. A pak můžeme jít s duší čistou,“ šeptala a jak řekla, tak se také stalo. Se zamlženým pohledem se navzájem uchopili za ruce a zhluboka se nadechli. První promluvil Gaderiel.

„Myslím si, že jste slabí. Že nedokážete zachránit svůj rod. Budu rád, když přežije ten můj,“ pravil. Když to dořekl, jakoby si náhle uvědomil, co řekl. Pokusil se vytrhnout společníkům, ale nepustili ho.

„Gaderieli, jsi podlý a myslím si, že nás tam vevnitř zradíš. Nevěřím ti, proč bych měl, když se chováš tak arogantně,“ řekl klidně Arnarmo a rozjasnilo se mu v očích. Též si uvědomil, co právě řekl, ale přesto nadále držel malé dlaně dvou dívek a nepřerušoval spojení.

„Jsi příšerná,“ vyhrkla Lumea k víle. „Nafoukaná přenádherněná a přechytralá ženská, co nás všechny akorát tak dostane do problémů. Žárlím? Ano, žárlím! Vadí mi, jak mě tu ty dva ňoumové přehlíží a na tobě můžou oči nechat!“ Vychrlila ze sebe hobitka jedním dechem a prozřela. Afromaé se usmála a pravila:

„V mé duši není zlosti. Buďme pokojní a v pokoji pojďme. Společně to můžeme zvládnout. Překonejme své nejčernější myšlenky a udělejme skupinu jednotnou. Pro jediný cíl!“

„Pro jediný cíl,“ zopakovali po ní všichni tři. V rukou cítili příjemné teplo svého společníka. Nyní byli propojeni.

A tehdy brána hlasitě zavrzala a hora se pohnula. Osud si přišel pro svůj díl.

---

Pozn. red. Autor do uzávěrky druhého kola neposlal pokračování. Neučinil tak ani dodatečně, povídka tedy po první kapitole již nepokračuje a zůstává nedokončena.