Ta bolest byla skoro k nevydržení
Pořádně nechápal, co se děje. Na pokraji zhroucení sledoval Isabellu, jak se její pečlivě vytvořená maska pomalu hroutí. Do jinak klidné tváře s bojácným a stydlivým výrazem pronikl chlad a vypočítavost. Drobné rty se jí zkroutily a ty jindy vykulené modré oči se přimhouřily. Bylo to, jako by se mu do mozku zabodlo tisíc drobných jehliček. Bolelo to všude, tak moc, že skoro nevydržel stát. Všechen ten oheň, kterým Isabellu obklopil, beze stopy zmizel, ale ta bolest pokračovala. Musela to nějak dělat ona. Někde v dálce se ozvaly hlasy. Isabella na chvíli vzhlédla a bolest náhle přestala. Sebastian přerývaně dýchal a snažil se přijít na to, co se stalo. Magie mysli? Bylo to snad jediné možné vysvětlení, ale nedávalo to žádný smysl. Byl to tak vzácný druh magie, že...
Světluška
Jen zlehka přivřít oči, na chvilku se zasnít. Na chvíli nemyslet na práci. Svíčka na stole v sesterně pomaličku, tiše dohořívá. Otočím k ní hlavu. Je opravdu jako malá světluška, třepotá se, zlehka světélkuje. Je plná naděje. Přemýšlím, jak je život pomíjivý. Lidé přicházejí, odcházejí, rodí se, umírají. I svíčka dohořívá. Zapálila jsem ji za všechny, kteří již nejsou. Věřím, že jsou někde, kde jim je krásně, kde našli klid a pokoj. Kde nejsou bolesti a trápení, nemoci a zloba. Svíčka dohoří. Náhle je tma. Zapálím novou. Aby světlušky nadále svítily, tak, jako světýlka v očích lidí. Nadějí a láskou.
Láska v čokoládových pralinkách
Dnes je ten den, kdy najevo můžeš dát, každému na hradě, jak moc máš ho rád. Říct všechno veřejně, ale i skrytě. Vyjádřit city své přímo či neurčitě. Zde pode mnou leží na psaní pergamen, kdo bude první s citem tvým seznámen? Dovolím začít si, říct, co k vám cítím, když zdobíte proutky mé příběhy, kvítím. Nadšení, lásku, něhu, štěstí a vděk, z vás kdo vkročíte pod proutky mé mimoděk. Z každého příběhu, drabble či básně, co píšete s nadšení bez kapičky bázně, proutky mé ožijí a láskou se plní, společně s vánkem pak vzduchem si plují. Ráda mám každého, kdo ke mně zavítá a paní Múzu s úsměvem přivítá. Prostor teď dávám vám, říct co na srdci máte, věřím, že ze srdce svého citu rozdáte. Chcete někomu z hradu napsat pár milých slov, složit báseň či haiku?...
Navždy
Prosila jsem na kolenou. Slzy se mi řinuly po tvářích, ruce jsem měla sepjaté, obětina na oltáři přede mnou lákavě voněla. Zjevila se. „Dám ti, oč žádáš. Bude žít.“ Nemohla jsem se jí podívat do tváře. Koukala jsem na božské prsty u nohou, čelem se jich div nedotýkala. „Děkuji, děkuji.“ Jiného slova jsem nebyla schopna. „Má to ale cenu.“ „Cokoli!“ Byla jsem si tím tak jistá! Jaký smysl by měl život bez něj? „Rozmysli se. Aby jeho život mohl pokračovat, ten tvůj se navždy zastaví.“ Smrt. Oběť. Nečekala jsem nic menšího. „Můj život za jeho. Přijímám, paní.“ „Navždy se zastaví. Jsi si jistá?“ „Ano.“ Jako kdybych slyšela povzdech. „Staniž se.“ Nestalo se to...
Temnota
Barnabáš byl na první pohled obyčejným chlapcem, který si poklidně žil svůj život a nikomu se nezdálo, že by se mu dělo něco ošklivého. Ve škole se usmíval, bavil se s přáteli, dokonce často nahlas zpíval společně s jedním z jeho spolužáků. Vůbec to nevypadalo, že by si procházel peklem. Ani nikoho z kamarádu nenapadlo, že by si mohl jejich kamarád procházet těžkou životní situací. Barnabáš sice působil jako veselý kluk, ale jeho vnitřní pocity na tom byly úplně jinak. Zevnitř ho svírala nezastavitelná temnota a s každým dnem měl pocit, že ho úplně pohltí. Jeho rodiče se vůbec nechovali jako rodiče, ale spíše jako lidé, kteří byli donuceni ho nechat pod svou střechou. Šikanovali ho, nadávali mu a jeho mentální zdraví se v důsledku toho stále zhoršovalo. Barnabáš...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
