Strážci času

Vstupte do světa, ve kterém se procházejí Strážci času a poznejte, co vlastně znamená být takovým strážcem. Průvodcem vám budou bobřík budoucích dnů a pan Alex.

-*-

Ted si málem strhal svaly na krku, jak rychle se snažil otáčet hlavou kolem sebe. Čas se zastavil a on nechápal jak ani proč. Lidé kolem něj strnuli s obličeji plnými hrůzy, někteří uprostřed výkřiku, jiní se otáčeli a kryli si hlavu. Nechápal.

Pak se podíval nad sebe, uskočil a svalil se na zem.

Z nebe padal jeden z tisíců taxíků, které brázdily vzdušné cesty v distriktu Bardo. Vlastně ne padal, uvědomil si Ted, padal předtím, ale teď visel ve vzduchu, jak se čas zastavil.

Ted pomalu překonával prvotní šok a byl hlavně rád, že je naživu. Z uší si vyndal nefunkční sluchátka a znovu si prohlížel taxík, který se zastavil sotva půl metru nad jeho hlavou. Řidičova hlava právě narazila na sklo, byla vidět prasklina. Na zadním sedadle nikdo neseděl.

Taxíky se z nebe neřítily k zemi moc často, Ted si pamatoval jen jednu takovou příhodu, asi deset let zpátky, když se otevřela první vzdušná cesta nad jejich hlavami. Jeho matka tehdy přísahala, že do těch ďábelských strojů nikdy nenasedne — ale upřímně, ona se bála i obyčejných aut. A opravdu nikdy do taxíku Air-Line nevstoupila, rakovina ji dostala dřív, než se jí naskytla příležitost.

Ted se znovu rozhlédl kolem sebe. Žádná změna, všechno strnulé, zamrzlé v čase.

Poklepání na rameno ho vyděsilo ještě víc, než zastavený čas. Bleskurychle se otočil, ohnal se po postavě za sebou a málem se trefil. Jenže jen málem a o vteřinu později už ho neznámý držel pod krkem a šeptal mu do ucha.

„Jen klid, hochu, hlavně se mnou nebojuj.“

Neměl jinou možnost, tak se přestal vzpouzet a místo toho se snažil zaostřit na cizincovu tvář. Jakmile se mu to povedlo, zbledl a udělalo se mu nevolno. Jen ho muž pustil, klesl na kolena a začal zvracet.

Muž nad ním se ušklíbl.

„Ty nejsi zrovna hrdina, což?“

Ted si otřel ústa rukávem a znovu se na muže podíval. Malý ciferník uprostřed čela, neobvyklé, ale nic, co by normálního člověka vyvedlo z míry. Dnes si lidé nechávali do kůže i pod ni implantovat ledacos. Ale Ted už jednou takového muže viděl. A viděl ho dělat velmi nepěkné věci.

„Co se to děje?“ dostal ze sebe, ale neodvážil se postavit na nohy. Neunesly by ho.

„Ty už jsi někoho z nás viděl, že?“ zamračil se muž. I ručičky na miniaturním ciferníku stály, jako čas kolem nich. „Slyšel jsi o nás.“

„Strážci času,“ polkl Ted a naskočila mu husí kůže.

Jen málokdo na celém světě o nich vůbec tušil, v distriktu Bardo byl nejspíš jediný. Tím, že se pohyboval v podsvětí, věděl o strojích času. A věděl, že existují ti, kteří se takové stroje snaží najít a zničit. Věděl to, protože jeho otec byl jedním z nich. Ale netušil, co za schopnosti mohou mít.

„Strážci času, ano. Zvláštní, co dokáže lidská genetika, že?“ Muž sáhl do kapsy, vytáhl malou krabičku a přiložil ji k ústům. Zhluboka nasál vzduch a vyfoukl oblak bílého kouře. „Vždycky jsme si mysleli, že genetika nám dá možnost být vyšší, inteligentnější, zbavit se nemocí. A pak se objeví takoví mutanti, jako jsme my.“

„Mutanti?“

„Samozřejmě,“ muž znovu potáhl. „Copak je to normální, umět zastavit čas? Normální by bylo, kdyby tě ten taxík prostě rozmašíroval, nikdo by za tebe slzu neuronil. Jenže očividně, ty máš gen a ten se právě aktivoval. Nemysli si, že je to nějaká sláva. Je to spíš mega opruz pro nás. Nemám zrovna čas tě zaučovat.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptat se Ted, aby odvedl mužovu pozornost od sebe samého.

„Ryan.“

„Já jsem Ted.“

Konečně se cítil dost silný na to, aby mohl vstát.

„Tak jo, Tede. Víš, není to příjemný, když někdo zastavuje čas, aniž by o tom ostatní věděli.“

„Ostatní?“

Ryan protočil oči v sloup.

„Tede, když zastavíš čas, zastaví se nám všem. Dokážeš si představit, v jak nepříjemný situaci se pak můžeme ocitnout?“

Ted zavrtěl hlavou.

„Chtěl jsem si zrovna dát burger, víš? Mám mega hlad. Ale ty jsi zastavil čas a já ho nemůžu jen tak ukrást lidem z ruky, víš? Když se to dotýká člověka, nejde s tím pohnout, ne v zastaveném čase. Takže mi dlužíš burger.“

Naposledy potáhl z krabičky a vrátil ji zpátky do kapsy.

„Tak jdeme, Tede. Je čas dát ti čas do hlavy.“

***

Museli pěšky, protože taxíky nelétaly a nelétalo ani nejezdilo nic jiného. Ryan mu sice vysvětlil, že třeba kolo nebo koloběžka by fungovaly, jenže kde je takhle narychlo sehnat?

O tom, jak čas znovu spustit, Tedovi nic neprozradil. Ted měl tušení, že by to mělo jít pouhou myšlenkou, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal ručičky hodin přimět, aby se znovu rozeběhly. Po skoro dvouhodinové chůzi bez větší přestávky se ocitli na hranici distriktu Bardo před mrakodrapem Harden Semarites, sídlem největších technologických firem tehdejšího Londýna.

Před hlavním vstupem stáli tři muži v pláštích. Do jednoho se mračili s rukama hluboko v kapsách.

„Už jsem si myslel, že z nás děláš pitomce, Ryane,“ zahřímal prostřední z nich. „Že mi to uděláš přímo uprostřed -“ zastavil se a poškrábal se na čele. „No, to je jedno, ale chtěl bych zpátky svoje prachy. Ty holky jsou den ode dne dražší,“ mumlal teď už klidněji.

Ryan jen mávl rukou.

Museli jít po schodech, až do dvaadvacátého patra. Ted už si myslel, že mu upadnou nohy, lýtka ho pálila a plíce měl stažené jako před astmatickým záchvatem.

Dovedli ho do prostorné místnosti, která byla zařízená jako operační sál – i se všemi skalpely a jinými udělátky. Tedovi stékal po zádech čůrek potu. Na stolku vedle operačního lůžka ležel ciferník, stejný jako měli všichni čtyři muži uprostřed čela.

Ted nikdy netoužil po technickém vylepšení. Všechna byla extrémně drahá a nepřinášela mnoho výhod. I když robotické neunavitelné nohy by se mu teď hodily, po těch kilometrech chůze a všech těch schodech.

Než se stačil vzpamatovat, dva chlapi ho chytili každý za jednu paži a mrskli s ním na lůžko. Během několika vteřin se nemohl hýbat, připoutali ho a hlavu mu vsadili do speciální konstrukce.

„Ty nejseš vylepšenej, co?“ zeptal se ho chlápek s vyholenou hlavou.
Teď vykoktal chabé ne.
„To je dobře, kámo. Poprvý aspoň ještě nevíš, jak moc to bolí.“

Nenamáhali se s vysvětlováním. Neuspali ho. Ale přes oči mu dali pásku a do uší špunty. Nic neviděl, ani neslyšel, a o to víc se bál.

Bolest přišla jen o chvíli později. Naprosto ho paralyzovala. Připadalo mu, jako by mu do čela vyvrtávali díru. Temnota a ticho ho naplno pohltily. Pak omdlel.

***

Když se probudil, na očích už pásku neměl a špunty také zmizely. Pouta byla pryč. Ruka mu vystřelila k čelu, kde nahmatala nateklou kůži. Na dotek bolela, ale dnes už zažil bolest mnohem horší. Nahmatal sklíčko, které chránilo ciferník a znovu se mu otočil žaludek. Naklonil se vedle postele, aby se vyzvracel, ale nic ze sebe nedostal, jen pár slin.

Dveře místnosti se otevřely a dovnitř vstoupil Ryan. Znovu kouřil z krabičky.

„Zvládls to dobře,“ kývl na něj. Ted ho sledoval vytřeštěnýma očima.

„Co jste mi to udělali?“

„Cítíš to, viď?“ pousmál se Ryan. „Je to v tobě.“

Ted polkl a znovu nahmatal ciferník. Ano, cítil to. Slyšel to. Tikání. Jemné, pravidelné tikání.

„Znamená to, že čas zase běží?“

Ryan mu pokynul, aby ho následoval. Vyšli z místnosti, prošli chodbou a ocitli se před oknem. Venku se po svých pevně daných trasách pohybovaly taxíky. O několik vzdušných úrovní výš létaly dálkodosahové lodě, které vás mohly odvést na Měsíc nebo na Mars, pokud jste si to přáli. Nebo měli dostatek peněz.

„Zkus to,“ vybídl ho Ryan.

Ted zavřel oči a zaměřil se na tikání v hlavě. Povytáhl pomyslné kolečko hodinek. Tikání ustalo.

Když oči otevřel, všechno zamrzlo, jen Ryan vedle něj dál kouřil.

„Co bude teď?“ otočil se na svého mentora. Ryan pokrčil rameny.

„Teď? Teď se pustíme do práce.“