Všechno špatně

Jak už nadpis napovídá, příběh slečny Miy byl sepsán pro bobříka strachu…

-*-

Černota by se v těchto místech dala krájet. Elektrické lampy tu stojí dost nahodile, navíc vypadají značně zastarale a vydávají jen tlumené světlo. Mezi jednotlivými svítidly se tak dostávám do míst, kde si stěží vidím na špičku nosu. Tato část hřbitova je méně udržovaná, chodníčky zarostené trávou, dosahuje mi po kolena. Všechno tu vypadá tak děsivě. Náhrobky. Obrysy hrobů. Pokroucené sochy.

Neměla jsem sem chodit. Byl to hloupý nápad. Rozhodně jsem tu neměla chodit sama. Mám nepříjemný pocit kolem žaludku a to nevěští nic dobrého. Pokaždé, když mě přepadne tento pocit, dopadne to špatně. Tak rychle, zařídím, co je potřeba a vypadnu odtud.

Baterka se mi v ruce chvěje, pak párkrát zabliká a zhasne. Krám jeden! Mlátím s ní o stehno. Ještě abych tu zůstala potmě, to tak. Neslyšela jsem za sebou nějaký pohyb? Ohlédnu se. Mžourám do tmy. Nic. Paprsek světla opět olízne cestičku přede mnou. Uf. Baterka se vzpamatovala. Rychle! Rychle!

Konečně jsem objevila hledanou hrobku. Nápisy na ní jsou působením času zcela nečitelné. Ale vím bezpečně, že je to ona. Je tu ten anděl, který má na rameni holoubka. Přesně, jak to stálo v tom dopise. Kde je váza? V ní bude klíč. Vezmu klíč a pryč. Rychle! Tady je. Honem! V okamžiku, kdy mé prsty nahmatají kov hledaného předmětu, ucítím tupý náraz do hlavy.

*

Děsně mě bolí hlava. Chci zvednout ruku a dotknout se bolavého místa, ale zjišťuju, že mám ruce spoutané za zády. Zrak mám trošku rozostřený, ale po chvíli se mi podaří zaostřit. Sedím na židli, svázaná. Jsem v jakési zastaralé místnosti, asi v nějakém hradu. Kousek ode mě stojí obrovský stůl, na něm všemožné baňky a nádobky plné různobarevných tekutin, z kterých se kouří. A je tu i nějaký chlap! Stojí ke mně zády a cosi v těch lahvičkách míchá.

Kam jsem se to dostala? Po celém těle mám husí kůži. Zuby mi začnou o sebe samovolně drkotat. Chlap se otočí.

„Á, slečinka se nám probrala!“ usměje se a v pokřiveném šklebu odhalí dva špičáky. Zamrkám, jestli mě nešálí zrak. Ne. To ne. Ne! Je mi naprosto jasné, kdo to je. O takových, jako je on, jsem toho přečetla mraky. Krásně jsem se u těch románů bála. Teď se bojím taky. A o kráse nemůže být řeč.

Musím vypadnout. Snažím se uvolnit ruce. Au, to bolí. Námahou div že nevyjeknu. Ale už to povoluje. Jen aby se kreatura přede mnou neotočila. Je zaměstnaná jakousi tekutinou, ten smrad cítím až sem. Motá se mi z toho hlava. Nesmím omdlít. Soustředím se na vysvobozování z pout. Konečně. Ruce jsou volné, ale ta bolest, když do nich nateče krev, je šílená. Snažím se nevyjeknout. Pár okamžiků potřebuju na to, abych se dala dohromady. Pak potichoučku vstanu. Cítím, jak mám vratké nohy, ale musím to zvládnout. Neslyšně uchopím židli. Rozmáchnu se. Prásk!

Dřevo se roztříští o záda mého únosce. Ten na okamžik zkamení. Pak se sesune k zemi.

Rychle! Rychle pryč! Na roztřesených nohách utíkám ke dveřím, beru za kliku, ale je zamčeno. Né! To né! Lomcuju klikou. Chlap na zemi přichází k sobě.

„Mami! Maminko! Pomoc! Pomozte mi někdo!“ vyjeknu.

Obluda se zvedá na všechny čtyři. Ruka mi samovolně vjede do kapsy a nahmatá klíč. Ten klíč, který byl ve váze. Bude pasovat do zámku? Proč by měl? Musí! Je to otázka života a smrti.

Klíč zajede do klíčové dírky. Točím s ním jako zběsilá. Už slyším, jak chlap za mnou vstává do stoje. V ten moment konečně zámek povolí a já div neulomím kliku, jak za ní zaberu. Dveře se otvírají. Vybafne na mě černota chodby. To je ale nic proti tomu, co mám za zády. Ten rozzuřený řev mi vlévá do žil adrenalin. Cesta je volná. Musím využít příležitosti. Přece se tu nenechám sežrat upírem.

Jako vítr letím chodbou. Ruce natažené slepě před sebou. Pod nohama mi něco křupe. Nejsou to kosti? To zjištění mě nutí k rychlejšímu běhu. Za sebou cítím supění chlapa. Už je za mnou. Cosi po mně šátrá. Teď se mi něco otřelo o tričko. Jsem pomalá. Jsem moc pomalá! Nikdy mu neuteču. Zakousne mě!

Náhle ztrácím půdu pod nohama. Padám. Šmátrám kolem sebe a cítím, jak si dřu ruce do krve. To poslední, co uslyším, než mě pohltí nicota, je můj táhlý výkřik.