Poslední cesta

Poslední cesta

Bobřík toulavých bot v podání pana Nebelbracha je krásný příběh o chlapci, který ze všeho nejvíc miloval vlaky.

-*-

„Honzíku, kde se zase touláš?“ volala maminka z okna, ale Honzík ji neslyšel. Právě se totiž prodíral lesem, který rostl za jejich chalupou. Nevadilo mu, že ho větvičky švihaly do tváří, hlavní bylo, aby došel včas. Podle jízdního řádu měl vlak projet v osm hodin. Byl nesmírně zvědavý, zda ho potáhne Škoda 109E, nebo starší Škoda 99E.
Honzík byl velký fanoušek lokomotiv. Aby také ne, když jeho tatínek jednu řídil! Kolem jejich vesnice jezdil vlak jen jednou za dvě hodiny, nikdy si ho nenechal ujít. Maminka se na něj často zlobila, říkala: „Kluku, po kom ty máš ty své toulavé boty! Pořád někam běháš, kdykoli tě potřebuji, jsi někde pryč. Nemůžeš si bez dovolení chodit, kam se ti zlíbí.“
Maminka si totiž myslela, že se bůhví kde toulá po lesích.
Jenže on vždy směřoval k trati. Seděl pod náspem a čekal, až vlak projede kolem. Dnes měl vlaků plnou hlavu, včera totiž v rádiu zaslechl, že se rekonstruuje motorový vůz řady M 290.0, teda Tatra 68! Většina lidí mu říkala Slovenská strela, protože tak se jmenoval vlakový spoj, na kterém tyto lokomotivy jezdily, ale Honzík byl odborník, a proto používal odborné značení. Vidět ji tak někdy! Věděl, že em dvě stě devadesátka se právě rekonstruuje. Zatím stojí v Hranicích, už jí dali nová sedadla.
V jeho snění ho přerušil vlak. Nákladní. Překvapeně na něj mžoural, takové tudy nikdy nejezdívaly. Vlak supěl do kopce tak pomalu, že mohl jít pomalu vedle něj a prohlížet si ho. Pak ho to trklo. Co kdyby se jel podívat do Hranic na em dvě stě devadesátku? Právě ho míjel otevřený vagón naplněný nějakými kontejnery, asi ho zapomněli zavřít. Místo pro jednoho Honzíka by se v něm našlo. Rychle vyskočil, chytil se kliky na dveřích a vyhoupl se dovnitř.
Sledoval ubíhající krajinu a těšil se na em dvě stě devadesátku. Vlastně na celou Slovenskou strelu, na em dvě stě devadesátku však nejvíc. Znal ji pouze z fotografií. Určitě to bude veliká lokomotiva!
Vjeli na nádraží.
„Hele,“ ukázal na něj muž v reflexní vestě, „Franto, máš tu nějakého hobousáka!“
Franta byl výpravčí. Rychle se natáhl po Honzíkovi, chytil ho za rameno, vytáhl ho ven a zakřičel: „Tak ty se chceš vozit zadarmo? A ještě kvůli tomu serveš pečeť a otevřeš vůz?“
„Já ho neotevřel, on už byl,“ bránil se Honzík, „chtěl jsem jenom vidět em dvě stě devadesátku. A celou Slovenskou strelu.“
„Co ty o tom víš?“ zeptal se výpravčí mírněji. „A dobře si to rozmysli, co mi řekneš, jinak dostaneš pokutu,“ zamračil se, ale už spíše jen naoko.
„Vyrobili ji v Kopřivnici, v roce 1936. Měla rychlost až 130 kilometrů za hodinu. Jezdila mezi Bratislavou, Brnem a Prahou.“
„No dobře, ale ty teď pojedeš šupem domů.“
Ruka výpravčího povolila. Honzík pochopil, že takhle by se do Hranic nedostal. Škubl sebou a rozběhl se pryč.
„Stůj!“ vykřikl výpravčí, ale muž v reflexní vestě jen mávl rukou: „Nech ho být, musíme zavřít ten vagón.“
Honzík běžel, ani pořádně nevěděl kam. Hlavně, ať ho nechytí! Přes cosi přelezl a pokračoval v běhu. Najednou za sebou uslyšel dupání. Ohlédl se a uviděl býka, který se hnal směrem k němu. Byl v ohradě s dobytkem. Rychle se rozhlédl, kde je nejbližší plot, a rozběhl se k němu. Měl štěstí, stihl to. Překulil se přes dřevo, býk se zastavil. Udělal na něj dlouhý nos a couval pryč. Najednou mu zmizela zem pod nohama. Zřítil se po zádech do rybníku. Jen to šplouchlo a ocitl se pod vodou. Naštěstí uměl jako každý vesnický kluk plavat, brzy se dostal ke břehu. Vylézt na něj však nebylo snadné, hlína byla rozmočená, vlastně jen bahno.
Když se konečně postavil, byl jím celý oplácaný.
Nejlepší by bylo se vykoupat, takhle ho možná do Slovenské strely ani nepustí! Jenže kdyby skočil do rybníku, zase by se musel plazit na břeh přes bahno. Mávl nad tím rukou, otočil se a šel pomalu za nosem.

Vyšel z lesa. Nechtělo se mu ani věřit tomu, co spatřil. Byla to jejich chalupa! Před ní stála máma a plakala. Přišel k ní, ale bál se přitulit, aby ji nezamazal.
„Mami, už jsem doma,“ hlesl.
Přivinula si ho k sobě.
„Co se děje, mami?“ nechápal.
„Tatínek má taky toulavé boty, jako ty. Odešel od nás.“
„To kvůli mně?“
Neodpověděla, jen ho pohladila.
Od té doby Honzík nikdy bez dovolení z domu neodešel. Neměl důvod. Vlaky ho přestaly zajímat. Slovenskou strelu už vidět nechtěl. Asi se ty jeho toulavé boty v rybníce nějak poškodily.

1 komentář

  1. Reakce
    Lis 24, 2020

    Dočetla a cítí mrazení v zádech. Cítí, že Honzík na konci příběhu dospěl, aby mohl chránit matku …
    Bibi Anne

Napsat komentář: Reakce Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *