Za všechny omrzliny na světě

Po přečtení double drabble od pana Alexe, budete i vy souhlasit s bobříkem sta chvil, že pro některé chvíle se vyplatí mrznout.

Třu si ruce, foukám do nich, abych zahřál promrzlé prsty. Už ani nevím, jestli se třesu zimou nebo nervozitou, sám to nepoznám.
„Prostě s klidem,“ říkali mi. „Buď to bude fajn nebo ne. I kdyby to bylo fiasko, zkusit bys to měl.“
A tak tu stojím, vítr se mi snaží shodit kapuci a mám pocit, že mi k sobě přimrzají oční víčka. Nedám se, slibuji si. Je to přece moje chyba, že jsem tu o deset minut dřív. Jenže jak jinak bojovat s nervozitou? Kdybych šel na čas, bál bych se, že přijdu pozdě. Jsem já to ale pitomec, pomyslím si a mám chuť se otočit a utéct do tepla domova.
Málem do něj vrazím.
„Snad mi nechceš utéct ještě předtím, než mě uvidíš, že ne?“ směje se na mě obličej s čerstvě upravenými vousy a očima, pod kterýma by roztál i ledovec na Antarktidě. Pocit horka mi zahřívá tváře, ale i celé tělo.
„Podal bych ti ruku,“ drkotám zuby, „ale mohly by nám k sobě přimrznout.“
Nahlas se zasměje a kývne.
„Tak se asi půjdeme zahřát dovnitř?“
Na oplátku kývnu taky a v duchu děkuji Martinovi, že mě do té zimy vykopal. Za tohle rande bych přežil i omrzliny.