Zkratka zvaná prodlužovačka

Pro bobříka toulavých bot napsala Khariane Wolf úsměvnou povídku o tom, jak cestují smolaři-

 

 

-*-

Cíl cesty: hrad Pecka, odhadovaná délka cesty: “za chvíli tam jste”

V době, kdy se tento příběh odehrává, jsem byla ještě malé dítko, které se sotva naučilo číst a psát. S mamkou jsme často jezdívaly obdivovat krásy Česka, a tentokrát jsme se odebraly do Lázní Bělohrad užívat si krásný čistý vzduch a přírodu. Já i mamka jsme takoví ti životní smolaři, když se něco může pokazit, tak se to prostě pokazí, a proto byla mamka vždy připravena na možné katastrofy. Kdo zaručeně spadl do vodní atrakce v zábavním parku? Já. Kdo onemocněl střevní chřipkou po prvním jídle v hotelu? Já. Kdo zpanikařil mezi divou zvěří (rozumějte kůzlaty) a jeho matka musela v kostýmku do výběhu? Já. Myslím, že teď máte už jasnou představu, jak to vlastně se mnou tak chodí.

Ráno jsme vyrazily autobusem směr Nová a Stará Paka. Mamku zajímaly roubenky ve Staré Pace, mě zase expozice drahých kamenů v Pace Nové. V muzeu jsme strávily neúměrné množství času, protože jako správný Havraspárek, si musím přečíst každičký detail na popisku, a to prostě potřebuje čas. Když jsme tedy muzeum opustily, poledne bylo dávno pryč a my jsme chtěly ještě zvládnout návštěvu hradu Pecka, který je nedaleko. Došly jsme tedy na zastávku autobusu a čekaly, až dorazí první spoj, který nás k hradu odveze. První řidič jel na úplně druhou stranu, ale poradil nám, že za hodinu by měl jet autobus přímo do Pecky, to se nám zdálo, ale už jako příliš pozdě. Po chvíli přijíždí další autobus, mamka taktně vyjednává, kam že vlastně chceme jet. Řidič chvíli přemýšlí a říká:

“Jedu jenom do Bělé u Pecky, ale to pak už máte kousek, dojdete po modré a jste tam.” (Musím podotknout, že už si po dvaceti letech nepamatuji, která že to byla turistická značka, ale pro účely příběhu může být modrá.)

Mamka jako vždy nadšená, jak to skvěle zařídila. Nasedáme do autobusu a směřujeme blíže svému cíli.

Vystupujeme na malém náměstíčku v Bělé a tak nějak se bezradně rozhlížíme, kam se asi vydat. Budou to ještě skoro dvě desetiletí než se z mamky stane nadšený turista, který se zorientuje i po tmě, dneska však tyhle zkušenosti ještě chybí. Mamka tedy volí strategii “líná huba, holý neštěstí” a jde provést konzultaci s místním obyvatelstvem. První člověk je turista jako my, a upřímně se mu moc nechce komunikovat. Na podruhé už máme štěstí, pán vypadá velice zkušeně a ukáže směrem za vesnici, kam máme vyrazit, tam se prý napojíme na turistickou značku. Skutečně tam turistická značka je, jenže ona je červená a pan autobusák se přece nemýlí, takže se vydáme hledat onu modrou. Po pár set metrech se na nás usměje štěstí, spíše vykoukne něco lehce modrého, dlouho nenatřeného. Ani tohle nás ale neodradí od toho, abychom tuto modrou následovaly.

Vybledlá modrá nás dovedla k prvnímu rozcestí tak přibližně po kilometru cesty. Ejhle. Na rozcestí jsou směrovky všude možně, jen ne na hrad Pecka. Máma se ale nenechá zmást cedulemi a odhaduje, že hrad Pecka je určitě směrem na “objekt, který už si nepamatuji” a vyrazíme tím směrem. Myslím, že jsme mohli ujít další kilometr, když nám pomalu začíná docházet, že po téhle době, už bychom se měly hradu blížit, nás však obklopoval hustý les a kam jsme dohlédly nic než stromy.

Jednou z dalších vlastností mojí mamky je tvrdohlavost, však její znamení zvěrokruhu je beran, né však, že bychom na astrologii věřily, ale je to humorná shoda okolností. A tak se držela zuby nehty cesty, kterou vybrala, protože prostě musí být správná. Mě už v té době vypovídaly nožičky poslušnost a vyžádala jsem si občerstvovací přestávku. Sedly jsme si na pařez a vychutnávaly odpolední svačinku. Zpoza stromů se proti nám vynořila skupinka mladých lidí, krosnu na zádech, přes rameno kytaru, od pohledu bylo jasné, že ti ví, co dělají. Mamka se šla informovat. K našemu zděšení jsme zjistily, že jsme šly na opačnou stranu, a že rada jít po červené byla víc než správná.

Cestou zpět do výchozího bodu jsem si všimla hezké tůňky, která byla obklopena rákosím a hustými keříky. Vydala jsem se na průzkum, a jelikož mě mamka velmi dobře zná, ihned zpozorněla, i když samozřejmě měla s sebou celé náhradní oblečení pro mě. Nakonec jsem se však překonala a do tůňky jsem nespadla, ale při odchodu jsem akorát ucítila lehké štípnutí do lýtka. Na noze nic nebylo, tak jsem to pustila z hlavy.

Konečně jsme byly zase zpátky na kraji vesnice u červené značky a tentokrát už jsme vyšly správným směrem. Cesta to opravdu nebyla dlouhá a vedla příjemnou polní cestou osázenou ovocnými stromy. Na hrad Pecka jsme nakonec opravdu dorazily, avšak místo dvou kilometrů jsme na hrad šly kilometrů alespoň osm. Autobus, který sem měl jet za onu hodinu, už stihl své dvě okružní trasy. Moje chodidla mě pálila, protože jako městské dítě jsem nebyla zvyklá na takové dlouhé túry a už bych ráda jenom seděla. Naneštěstí jsme stihly ještě poslední prohlídku hradu, takže na sezení nebyl vůbec čas. Hezky se zvednout a vydat se prozkoumávat hrad.

Opravdový hororový šok nám však připravila průvodkyně. Máma opět načerpávala informace, tentokrát o odjezdech autobusů zpět do Lázní Bělohrad. Průvodkyně, která se zdála jako solidní zdroj informací, přeci jenom se naučila a uměla dobře odvyprávět celou historii hradu, nám oznámila, že už další autobus dneska nejede, a že to budeme muset asi vzít pěšky – minimálně do Nové Paky. Ale prý to vyjde na stejno, tak nám doporučuje dojít rovnou do Lázní. V tu chvíli už jsem byla připravena vyhlásit stávku a rozhodnuta přespat na hradě, i když tam podle pověstí má strašit. Naštěstí se ukázalo, že znalosti hradní historie vůbec neznamenají, že daná osoba zná místní poměry a hlavně jízdní řády. Nakonec autobus ještě jel a my jsme po celém dni vrátily na naše ubytování.

A tady by celý příběh mohl končit, hezky bychom se tomu druhý den zasmály, zašly na zmrzlinu a daly si odpočinkový den ve městě. Já si však nakonec dala odpočinkový den skoro do konce pobytu. To píchnutí do lýtka bylo patrně ovádí kousnutí. Ráno jsem se probudila a moje noha nabyla obřích rozměrů. Nevěděla jsem jestli to víc svědí nebo bolí. Obklad nepomohl, tak jsme vyrazily za dětským lékařem poblíž, který byl ochotný se na moji óbr nohu podívat. Kousnutí způsobilo silnou alergickou reakci, dostala jsem další píchanec, tentokrát s antihistaminiky. A tak mi mamka nakoupila spoustu dětských časopisů a křížovek a já strávila dalších pár dní v posteli, protože s koulí místo nohy se prostě chodit nedá. O tom, jak mě poslední den dovolené ve Dvoře Králové počůral králíček, to už bych nechala na příště.