Princezna a medvěd

Poobědové pohádky se bobříkovi spánku začaly líbit. A tak se spolu s ním začtěte do pohádky od pana Jamese.

-*-

Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami se tyčila skála a na té stál hrad. Ve věži toho hradu bylo malé okénko a za ním pokoj. A v tom pokoji bydlela maličká holčička. Nebyla to však obyčejná holčička, byla to princezna. Žila na hradě se svými královskými rodiči a celé dny si hrála se spoustou hraček a radovala se. Jednou, po přesně takovém dni plném únavných hrátek, princezna ulehla do postýlky a hned se ji začala klížit očka.

Jak poklimbávala, venku se vzedmul strašlivý vítr, až se borovice na skalním svahu ohýbaly. Nedlouho poté se ozvalo hrozivé hučení a dunění, zatímco měsíční svit zakryl temný stín. Hučení nabralo podobu svistu majestátních křídel, když nad hradem zakroužil skalní drak. Stráže se v hrůze rozutekly, ale zdálo se, že monstrum nejeví zájem o nic jiného než o jednu jedinou věž. Plaz se pomaličku snesl z nebes až na úroveň malého okénka, za kterým byl pokoj, v němž spinkala princezna. Jedním švihnutím ocasu roztříštil okno a hadovitý ocas jím bleskurychle protáhl, načež popadl princeznu a omotal ji, než si ona nebohá stačila cokoliv uvědomit. Přehodil si ji do pařátů a jako na obrtlíku se otočil – a byl tentam.

Když se dala do srdcervoucího nářku, drak ji již plnou rychlostí unášel nad les a směrem k horám. Předtím obrovský, nyní maličký, hrad na skále, její domov, se pomalu zmenšoval, jak se vzdalovala, až z něj zbyla jen titěrná tečka na obzoru. Celou noc se třásla hrůzou v smrtícím objetí drakových pařátů, které tvořily neproniknutelnou klec. Nebylo úniku. Nad ránem dorazili k podhůří Stříbrných hor. Drak se snesl k zemi na jednolitě černavý svah jednoho z horských velikánů. Až při bližším pohledu se v kameni otevřela puklina, která posléze přešla v prostornou podzemní sluj. Plaz princeznu nasoukal do skalní komory a zaklínil vstup obrovským kamenem.

V jeskyni se rozhostila tma a princeznička pouze slyšela máchání obřích křídel, jak pomaličku utichá. Tedy; tma? Ne tak docela úplně. Jedním jediným otvorem, spíše malou škvírou po straně, prosvítalo červenavé světlo vycházejícího slunce a osvětlovalo podlahu jeskyně, pokrytou vybělenými kostmi. Princezna vyjekla a radši zamířila za světlem – nechtěla radši vědět, co dalšího se v jeskyni skrývá. Když utíkala k východu, do oka ji padl jakýsi záblesk. Otvor mezi kamenem a skálou nebyl tím jediným, co v jeskyni vydávalo světlo, jak si prve myslela. Pod nánosem prachu ze země zdvihla maličký stříbrný prstýnek s prazvláštním kamenem sytě hnědé barvy uprostřed, který vyzařoval příjemné, tlumeno světlo. Neubránila se letmému úsměvu a nasadila si ho na prst. Kdoví, třeba mi přineseš štěstí, pomyslela si a utíkala dál k východu. Když u něj stanula, zaplesalo ji srdíčko radostí.

Otvor, zdálky tak maličký, byl ve skutečnosti více než dostačující, aby se skrze něj protáhla! A přesně to také udělala. Jak se prosmýkla na druhou stranu, rozběhla se nejrychleji, jak uměla, a utíkala suťovým polem směrem k lesu, který spatřila pod úpatím hory. Běžela, co ji síly stačily, popadala dechu a kašlala, ani jednou se ale neohlédla a doběhla až pod stinnou ochranu stromů-velikánů, kteří se nad ní tyčili do olbřímí výšky. Mezi nimi byly stromy o něco menší, ale i křoviny a porosty kapradí. Klopýtla ještě pár kroků, ale zradily ji nohy a poroučela se přímo do mechu. Měla pocit, že vypustí duši… Naposledy stačila pohlédnout na stříbrný prstýnek na její ruce, který zazářil jasným světlem. Prosím, ať mi někdo pomůže! To byly její poslední myšlenky, než ji milosrdný spánek odebral do říše snů a dal ji zapomenout na hrůzyplnou noc.

Když se probrala, na tváři ji lechtalo podvečerní sluníčko. S hrůzou si vzpomněla na to, co se stalo prve, a posadila se. V tu chvíli si uvědomila, že je uprostřed opravdového lesa! Nikdy nevykročila z bran hradu a neměla ponětí, co si počnout. Toto nebyla královská obora, ve které se každý den procházela. Dala se do usedavého pláče. Najednou si všimla, že ji kdosi pozoruje. Z houštin opodál ji sledoval statný medvěd. Vyjekla a pokusila se vstát, ale hned na to znovu upadla. Medvěd pomaličku vyšel z houštiny a postavil se přímo před ní. Pak se opřel o jednu packu, sklonil hlavu a lidským hlasem pravil. „Nechť slečna přijme moji omluvu – nechtěl jsem její veličenstvo vyděsit.“ Odmlčel se a pokračoval. „Zavolala jste mě, bylo tak moji kavalírskou povinností pomoci dámě v nesnázích!“ Princezna na medvěda hleděla jako u vytržení. „Ty jsi roztomilej. Vypadáš jako plyšovej – a to jsem se bála, že mě jdeš sežrat,“ zasmála se princeznička a vyhrabala se ze země. Pak si ale všimla potrhaného klobouku s pérem na jeho hlavě, vysokých kožených bot na jeho tlapách a pásku na jeho boku. Neubránila se a ozval se zával zvonivého smíchu. „Proč na sobě máš… tedy máte, tohle všechno odění, pane medvěde? A jak jste mě u všech všudy ráčil najít?“ Mluvila s ním nyní jako se šlechticem, neboť více než cokoliv jiného opravdu šlechtice připomínal.

Ten však rázně zavrtěl hlavou. „Nic takového, vaše veličenstvo. Žádné takové si nezasloužím – jsem jen vaším oddaným služebníkem,“ usmál se medvěd. „A k tomu, jak jsem Vás našel; řekněme že mne přivolal Váš prsten. Jak jsem k němu přišel a co jsem vůbec zač, to by byla dlouhá historie, a já Vás nechci nudit,“ zamrkal medvěd a princezna se začervenala. „Můžu si tě pohladit?“ Zazářily ji oči. „Ale jistěže, milady. Pro Vás cokoliv.“, odvětil kavalírsky medvěd a princezna se přitiskla k jeho sametovému, hebkému kožíšku. „Ty jsi heboučkej! Velkej roztomilej plyšák!“ Nehodlala se pustit. Medvěd nehnutě držel a až když sama princezna pustila jeho kožich, pomaličku se zvedl a usmál se na ni. „Jestli mi to, milady, dovolíte, zavedl bych Vás nyní zpátky domů. Vaši rodiče se o Vás musejí jistojistě strachovat.“ Princezna vykulila oči a zalapala po dechu. „Jak to všechno víte? Povězte mi, kdo jste! Povězte, povězte, prosím, prosím, prosím!“ Princezna žadonila tak vehementně, že medvěd nakonec svolil, dřepl si do mechu a s úsměvem princeznu usadil do svého huňatého klína.

„Dávno, předávno, před dlouhými věky, ležela na tomto území mýtické císařství. Vládl mu spravedlivý císař s císařovnou, která byla neméně spravedlivá a také krásná jako hvězdy na noční obloze. Dlouho panovali, a vlídně vůči svým poddaným. Bohužel, nic nemá trvat věčně. Císařovna onemocněla a ležela na smrtelné posteli. Císař se vydal do temných, neprozkoumaných hvozdů hledat zázračný lék. Byl by propátral celičký svět a jistě by ho nalezl, kdyby jeho kohortu nepřepadli lapkové. Tak rychle a znenadání to provedli, že celou družinu bez mrknutí oka pobili. Samotný císař a vůdce jeho stráží se jim postavili s mečem v ruce a celý zástup jich skolili, než i samotného císaře prokláli mečem. Pobrali, co unesli a mělo cenu – a vypařili se. Asi se budete smát, ach ctěná slečno, ale ano – byl jsem to já, onen velitel. Když umíral, prosil mě císař, abych nalezl lék a císařovnu uzdravil. Prosil mě jako přítele. Hned nato zemřel. A jak si přál, tak jsem udělal. Procestoval jsem svět křížem krážem – a vskutku – ten zázračný lék jsem nalezl. Kus posvátné stříbrné rudy z nitra Hory Osudu, která slouží tomu, kdo má v srdci dobro. Když jsem se ale vrátil zpět do paláce, bylo již pozdě. Císařovna předchozího večera zemřela žalem ze ztráty svého muže. Zklamal jsem. Zklamal jsem jedinou prosbu, kterou po mě kdy někdo měl. Nechal jsem za sebou město i palác a uprchl jsem do hor. Ztratil jsem vůli žít; jako člověk jsem zklamal svůj smysl bytí. Týdny jsem, jako bez duše, bloudil skrz hory, dokud jsem nepotkal trpasličí výpravu. Mezi nimi byl také kovář, víš přeci, jaké úžasné věci oni umí z kovů vytvořit, který z onoho léku pro císařovnu – tedy stříbrné rudy z Hory Osudu – vytvořil prsten, který máš na svém prstu. Jejich slovotepec vsadil do něj magické runy, které se mnou svázal a mne daroval dlouhověkost v podobě medvěda. Nyní; kdo prsten nalezne, čistého je srdce a o pomoc požádá, můžu mu na pomoc vskutku přijít, ať už bych byl kdekoli. To jsem od té doby učinil svým životním cílem. Nedokázal jsem pomoct svému příteli, nechť tedy pomáhám ostatním v nouzi, když to potřebují. Tak nechť je do sklonku věků, jako že se Sir Arcthus jmenuji!“

Medvěd srazil ruku v pěst a přitiskl si ji na huňatou hruď, aby svým slovům dodal na váze. Princezna na něj hleděla s otevřenými ústy. „Pane medvěde, to je ten nejdojemnější příběh, který jsem kdy slyšela! Vy musíte být tak šlechetný…“ Vstala a objala ho. Z medvědových očí ukáplo několik slz. „Nejsem… Jen dělám to, co považuji za správné.

A nyní považuji za správné odvést Vás domů, aby se Vám nic nestalo! A tak taky udělám, na čest Sira Arcthuse!“ To vy byste vážně udělal, pane…?!“ Princezně se rozzářily oči, ale hned na to nasadila maličko tázavý výraz. „Můžu vám říkat Šimránek? To že váš kožíšek tak krásně šimrá!“, zahihňala se princezna a medvěd s úsměvem kývl. „Vaše přání, nechť je mi příkazem!“ Pak si lehl, aby se snížil, a nechal ji vylézt na svůj hřbet. A vydali se na cestu směrem k hradu.

Putovali celé odpoledne, šli přes houštiny i mýtiny, skaliny i bory. Pěkný světa kraj prošli. Když se blížila noc, medvěd viděl, jak se princezně zavírají oči, a tak začal zpívat.

„Můj ty milý kulíšku,
drž se mého kožíšku.
Usni hezky, klidně lež,
za kopcem je tvoje věž,
Dneska budeš na mě spinkat,
zítra však již doma klimbat.
Spinkej hezky, klidně lež
Do říše snů hrát si běž…“

A než se medvěd nadál, princezna spinkala jako andílek.

Celou noc utíkal medvěd lesem jako blesk, vyhýbal se kořenům a překonával horské bystřiny. Při tom všem však stále běžel ladně, lehce našlapoval a jako by se nad lesním porostem pouze vznášel. Princeznička se vyspinkala jako na nejlepším saténu. Ale to ráno bylo mnohonásobně lepší! Následující den se totiž probudila a před očima opravdu byly brány jejího hradu!

Radostně výskala, objímala Šimránka, tedy Sira Arcthuse, a pelášila k bráně hned poté, co ji medvěd galantně sundal na zem. Na hradbách stáli král s královnou a nemohli věřit vlastním očím! Divé zvíře, na jehož hřbetu přijela jejich dceruška! Seběhli po schodech dolů a kázali hned otevřít bránu, aby se mohli s princezničkou shledat. A jak se brána otevřela, pevně ji sevřeli v objetí a věděli, že už je v bezpečí. Dlouho ve vzájemném objetí zůstali a nepouštěli se. Po chvíli však královští rodiče vzhlédli přes padací most na medvěda a úsměv jim ze rtů spadl. Nechápali, co se tady děje. Ještě méně moudří byli, když medvěd vstal na zadní jako člověk a poté před královským párem rytířsky poklekl se skloněnou hlavou. Král zalapal po dechu a nevěřil vlastním očím. „Ta legenda je tedy pravdivá… Šlechtic z dob dávno minulých, který se prohání skrz lesy v podobě obřího medvěda, aby chránil bezbranné… Můj otec mi to vyprávěl – jako pohádku…“

Král jen vydechl a rozplakal se štěstím, načež vykročil k medvědovi a zastavil se několik kroků před ním. „Drahý pane; nemohu vyjádřit slovy, jak jsem Vám vděčný. Zachránil jste naši dceru před drakem a před jistou smrtí. Přijměte naše nejvroucnější díky a přijměte pozvání na náš dvůr; vždy u nás budete vítán jako nejctěnější z rytířů!“ A král se medvědu poklonil, jak nejlépe to uměl. Spolu s ním i královna a všichni zbrojnoši, kteří stáli na hradbách. Medvědem otřásla jakási bolestná vzpomínka při zmínce o drakovi, navenek však nic nedal znát a jen se usmál. Pak pravil: „Mě není třeba děkovat, to vše je mou rytířskou povinností, ale také radostí! Pomáhat těm, jež si sami pomoci nemohou.“

Usmál se a otočil se na princeznu, která mu od maminky-královny vyběhla v ústrety. „Zůstanete tady s námi? Moc Vás prosím, budete můj Šimránek!“