Z deníku Bruinen Avelany

Nahlédněte společně se slečnou Beteramis Athenodoros a bobříkem budoucích dnů do deníku dívky, která žila v budoucnosti zažila dobu ledovou…

-*-

Pro mé drahé přátele, které zajímalo, jak se nám žilo v Době ledové. Děkujte Syře, protože nebýt jejího úplatku v podobě dvojitých porcí synteťáku, nikdy bych vám svůj deníček přečíst nedala!

Ale berte to tak, že mi nebyl ještě ani cyklus a půl, text je zcela původní, tak buďte shovívaví…

Bruinen Avelana

13/5/445/2215

Ach, tohle musím někam zapsat. Jinak asi exploduju. Z toho tlaku, který mám v hlavě. Včera odpoledne došlo k závalu. V jedné z hlavních východních chodeb. Ti blázni tam prohlubovali šachty už celý měsíce, takže jak říká máma, byla ta nehoda jen otázkou času, stát se to nakonec prostě muselo. Mám tam poblíž školu (teda vlastně, měla jsem) a každý den jsme při výuce cítili otřesy od těch jejich hloubičů… Vypadalo to tam jako na staveništi, všude jen dým a prach a hromady kamení, protože ti blázni ani neměli kam dávat vyrubaný materiál. Sakra, jsme uprostřed hory, nad námi je ledovec silný aspoň kilometr, kam to chtěli nakonec uklidit? Jak chtěli všechen ten prach odvětrat? Kdybychom otevřeli pořádný průduch na povrch, dost široký, aby měl nějaký smysl, tak bychom tu přeci umrzli. Tak proč to dělali?

No, takže dnes je už dokonáno, už je to tam celý zasypaný. Bohužel včetně školy, včetně kupy obytných domů Východu. Měla jsem takový štěstí, že se to stalo až odpoledne a že jsem právě na včerejší odpoledne měla uvolněnku z laboratoří, takže jsem už byla na cestě domů. Ale ani nevím, kdo všechno z mých učitelů a kamarádů byl ještě na výuce… Patrně všichni.

Teď je kolem toho děsný povyk, všude jsou záchranáři, od večera tahají oběti zpod sutin, ale samozřejmě jim to moc nejde, když nemají ty balvany a celé kusy skal kam odklízet. Takže vše roztahují chodbami do celého města, obestavují sutí všechna náměstí a nádvoří, ale to prostě samozřejmě trvá… Hrozně moc na to, že jsou pod sutinami ranění a umírající. Chtěla jsem se přihlásit do dobrovolných sil a jít pomáhat, ale ne, prý neberou nikoho nezletilého. Naopak, mám zákaz vycházení (stejně jako všichni, kdo nejsou zapojeni do odklízecích prací nebo nepracují v potřebném sektoru). Prostě k zešílení!

Kdybych tak mohla jít aspoň někam, udělat cokoliv – abych tu nemusela jen sedět, hledět do zdi svýho pokoje a čekat a doufat a snažit se nebrečet. Ne že by teda procházky po chodbách Terpsichore byly něco úžasného, ta imitace denního světla je strašná, ale šla bych kamkoliv, kde je víc prostoru a „nebe“ dost vysoko na to, aby jeden přes holoprojekci neviděl rovnou kusy skály. Aspoň na pár minut se necítit tak klaustrofobicky…

Třeba na První náměstí, tam to mám nejradši. Je krásné, obrovské, plné zeleně a fontán a soch… Vůbec to není ta obvyklá parodie na parky, kterou najdete v Terpsichore všude jinde. A slunce nahoře vypadají úplně opravdově a umějí i hřát…

Nojo, jenže teď se největší části sutin vozí právě tam.

16/5/445/2215

Tak už vím, kdo z kamarádů byl ve škole, když to spadlo. Ani nemám sílu je všechny vyjmenovat… Je mi z toho hrozně smutno, protože z těch nejlepších přátel tam prostě zůstali všichni… Máma se mi snaží pomoct, ale moc jí to nejde. Je to smutný a roztomilý zároveň, jak se snaží být „dobrou mámou“, i když mě skoro nezná. Polovinu z těch kamarádů, co umřeli, jsem znala líp než ji. Vím, že to není její vina, že za to může její práce, moje uzavřená povaha, její uzavřená povaha… Fakt, že než jsme se všichni museli přestěhovat do podzemí, létala s otcem celé cykly na Šmírce, obvykle mimo naši soustavu, zatímco mě vychovávala teta Tufu, podobně jako ostatní děti z našeho klanu. Jenže když jsme se museli přestěhovat do podzemí, protože povrch začal mrznout, já byla přidělena do Terpsichore, zatímco teta Tufu musela jít až do Avény. Proto máma řekla, že půjde se mnou, abych tu nebyla sama v nějakém terpsichorském dětském bydlišti. Bylo to od ní moc hezké, opravdu. Musela opustit všechno, co měla ráda, otce, mého bratra, svoji práci na lodi – a nejen že se musela vrátit zpět na planetu, ale musela se smířit s životem v podzemí. Jen kvůli mně. Opravdu to moc oceňuju. Ale to nic nemění na faktu, že dělat mámu jí moc nejde.

Přitom tu jsme spolu už víc jak půl cyklu, 290 oběhů (tedy, termín „oběh“ je dnes již pěkně zavádějící, ne?). Jenže většinu času je prostě v práci, dělá v místním zdravotním sboru, vypracovala se už na hlavní lékařku celého oddělení. Takže je v práci samozřejmě i teď, protože mají na lůžkách spoustu zraněných ze závalu, zraněné záchranáře a zraněné čumily, kteří museli zával i přes zákaz „vidět na vlastní oči“.

No ale nevadí, tak já sedím doma a aspoň se trochu zlepšuju v prolamování do sítě „pro dospělé“. Je tam kupa zajímavých informací. Jako třeba že kvůli závalu přišlo Terpsichore o svůj hlavní vodní zdroj, takže teď budeme muset získávat vodu z ledovce, což bude logisticky náročné. Voda se navíc bude muset prohánět sérií čističek, než bude pitná, přičemž je složité vymyslet, kam ty čističky vůbec umístit.

Nebo třeba že se na povrchu už začíná oteplovat, průměrné teploty tam jsou teď už „jen“ kolem mínus třiceti. Což samozřejmě zvedají rovníkové oblasti, takže nad Terpsichore bude hádám aspoň o deset stupňů méně.

Nebo nejzajímavější zpráva: že po závalu v Terpsichore mají i ostatní města zakázáno hloubit tunely, což je pro menší z nich problém, protože po všech těch letech života v podzemí tam už mají trochu těsno. A tak žádají vládu o nové přerozdělení uprchlíků z povrchu. Bezva. Tak my už půl cyklu bydlíme ve svých „nových“ městech, považujeme se za místní obyvatele, vykonáváme tu své každodenní povinnosti – a hle, nakonec jsme pro vedení měst stále jen „uprchlíci z povrchu“.

Asi existuje důvod, proč tyhle zprávy mají vidět jen dospělí – nezletilým to zjevně neúměrně zvedá tlak.

17/5/445/2215

Takže, nejlepší novinka dneška, prosím o chvilku napětí: Terpsichore oficiálně není schopné zajistit vodní zdroj pro všechny své obyvatele. Takže právě teď městská rada jedná o přerozdělení části obyvatel do sousedních měst, případně o umístění nějaké „soběstačné skupiny“ na povrch, kde se již přece „oteplilo“. Nechte mě hádat. Určitě budou přerozdělení obyvatelé města čistě náhodou zároveň i původními „uprchlíky z povrchu“, nemám pravdu? Prý přesuny stanoví los, ale opravdu pochybuju, že by se jméno kohokoliv z klanu terpsichorských Levianů či Aestasů na některý z losů dostalo.

Hrozně moc doufám, že my nikam nepůjdeme, ale mluvili až o čtvrtině obyvatelstva. Minimálně prý do doby, než se podaří vybudovat nějaký funkční systém přívodu vody z ledovce. Takže ta šance je prostě vysoká.

Kéž by nás poslali aspoň do Avény, je tam prý krásně…

18/5/445/2215

Už když máma přišla z práce, poznala jsem na ní, že nese špatný zprávy. Tak se nakonec asi neznáme zase tak špatně… Jedna věc je na ní dobrá – nechodí kolem horký kaše, netajnůstkaří a nehroutí se. Takže se prostě stěhujeme, los nás přiřadil ke skupině č.15, což rozhodně není ta, co jde do Avény (pokud jsem to pochopila dobře, tak do Avény nejde nikdo). Naopak. Buď skončíme v Hlubině, nebo budeme ti, co budou zkoušet přežít „nejkratší nezbytný čas“ na povrchu. Teď vážně nevím, co je lepší. Hlubina má strašnou pověst. Sice neznám nikoho, kdo by tam skutečně aspoň chvíli žil, ale prý stačí jen projíždět, abyste pochopili, že tam žít rozhodně nechcete. Nemají tam ani kloudné denní osvětlení, kriminalita je asi nejvyšší na celé severní polokouli, nejsou tam vyšší školy… Vhodné to je asi jen pro toho, kdo přemýšlí, že začne šňupat prach – protože jo, ten tam prý seženete na každém rohu.

Máma celý večer prověřovala, jaké jsou podmínky na povrchu (v tom, že do Hlubiny nás nikdo nedostane, jsme očividně zajedno). Takže tedy teploty v horách nad Terpsichore jsou v posledním měsíci mínus 50 ve dne, mínus 60 v noci. V průměru. Nejnižší naměřená noční byla mínus 72. Ale to už bylo skoro před čtvrtinou oběhu a máma tvrdí, že jak se blížíme k periheliu většího ze sluncí, je celkem jisté, že tento mráz je už za námi. Moc mě to neuklidnilo, nakonec, komu záleží na tom, zda je venku mínus 60 nebo mínus 70? Data z údolí pod horami ale vypadala o něco lépe, takže je jasné, jakým směrem bude máma prosazovat nějaké horské putování.

23/5/445/2215

Tak jo, dnešní den rozhodně stojí za záznam. Už jsme s mámou přesunuté pod hlavní průduch na povrch. Teď nocujeme v nějakém provizorním bydlišti, s dalšími sto padesáti vyhnanci, a zítra ráno nás čeká výtah na povrch. Dost se bojím. Zima mi je už teď, protože tu od průduchu hrozně fouká, ležím v termovaku a čekám, až se ode mě ohřeje dost na to, aby mi přestaly mrznout nohy. Zuby mi cvakají jak krtichvostovi…

Celý den jsme procházeli výcvikem na používání izolačních pásek a sítí, na stavbu termostanů (ve kterých by se po vytopení měla udržet normální teplota), na obsluhu a základní opravy syntetizačního přístroje. I jsme si z něj mohli „ochutnat“ naše budoucí jídlo. Větší hnus jsem ještě nejedla. Ale prý nám nebudou dávat přenosnou hydroponii, protože šance, že bychom ji zvládli udržovat v chodu dost dlouho na to, aby nám něco rodila, je minimální. Ale souhlasím, to je asi pravda… Jo, pak jsme ještě prošli školením na používání filtru na vodu. Té prý budeme mít dostatek a můžeme na ně při každé teplé koupeli vzpomínat, jak oni bojují o každou kapku k napití… Haha. Když jsme u teplé lázně, prošli jsme i školením na obsluhu generátorů elektřiny a tepla. Jeden ze spolu-vyhnanců je očividně technik, dokázal svými dotazy dostávat školitele do rozpačitých chvil ticha, ve kterých ten nebožák vymýšlel odpovědi. Odpovědi na otázky typu „Tyhle fotobaterie fungují jen do mínus šedesáti, co máme dělat, když bude mráz větší a oddělá je?“ nebo „Počítáte, že budeme žít jen ze zdrojů sluneční energie – co když ale fotosíť promrzne přes noc natolik, že nezvládne za celý den rozmrznout dost na to, aby nějaký proud vytvářela?“

No, toho technika nám asi seslali sami bohové, protože jsme díky němu dostali do zásob o celý tažník náhradních dílů více. Mamce se tím asi trochu hroutí sen o cestě na západ, ale radši budu mít náhradní fotosítě na výměnu, než abych bez nich (jak?) dorazila někam, kde bude v noci v průměru „jen“ mínus 50.

24/5/445/2215

První den na povrchu byl… neuvěřitelný. Od našeho odsunu do podzemí jsem tu nikdy nebyla, takže jsem si nedokázala představit, co to vůbec znamená, že „celé hory nad Terpsichore pokryl ledovec“. Ne že by tu nebyly vůbec, jistě, štíty, skalnatá úbočí a tak, to tu samozřejmě vidíme. Ale je to mnohem menší, než si to pamatuji. Ledovec vykryl sedla a údolí, smazal vzdálenosti mezi jednotlivými vrcholy. Štíty teď sahají odhadem jen pár set metrů nad nás, skoro bych věřila, že se můžu rozeběhnout a vyškrábat se na ně holýma rukama. Druhá strana této mince je ale ta, že kráčíme po obrovských vrstvách ledu a sněhu a nevíme, kde je opravdu silný na kilometr a kde je jen nějaký úzký ledový most, pouze zakrytý sněhem. Každý krok tak vlastně může znament krok do prázdna a pád do nevím jaké hloubky. Občas ty ledové mosty totiž vidíme, když je jejich sněhová pokrývka odfoukaná – mají šíři třeba i jen sta metrů. Zdá se, že na tuhle problematiku máme ve skupině pár odborníků, nějaký manželský pár (mimochodem, taky jsou to „uprchlíci z povrchu“, stejně jako ten technik ze včerejška a stejně jako moje nová kamarádka Syra a její rodina). Tihle Callunovi tvrdí, že ledové mosty vytvářejí zejména terpsichorské průduchy. Když se tedy od nich dostaneme dál, dá se čekat, že najdeme nějaký konzistentní ledovec, na kterém budeme moci vybudovat stabilní základnu. Na mapách vybrali místa, kde žádné průduchy nejsou, a právě tam teď směřujeme. Dnešní noc jsme ale museli svůj tábor rozbít na ledovém mostě, snad dost širokém. Náš stan šel ukotvit poměrně snadno, ale slyšela jsem dost lidí, kteří si stěžovali, že jsou velmi blízko nějakého srázu a bojí se. Callunovi některým zkusili pomoci vybrat vhodnější místo, ale jakmile se začalo stmívat, citelně se ochladilo, takže nakonec se každý musel smířit s místem, které si našel, a doufat, že tam noc přežije.

Ve stanu je zima, neměli jsme čas roztáhnout včas fotosíť, takže vytvořila jen málo energie, která sotva stačila na rozpuštění trochy vody k večeři a na nějaké minimální osvětlení, než jsme s mámou zalezly do termovaků. Ten můj ale naštěstí funguje a když jsem se do něj zapnula celá, relativně jsem se zahřála. A to je asi to jediné, na čem teď může záležet…

25/5/445/2215

Noc všichni přežili, což bylo první malé vítězství, jak kdosi řekl. Už když jsme balili tábor, čekalo na mě dnešní první úžasné překvapení – vítr nad námi rozfoukal mraky a na chvíli se ukázala slunce. Skutečná slunce, chápete to? Kdyby nebyl takový mráz, brečela bych dojetím, takhle jsem se ale raději držela. Nehřála sice a byla o dost menší, než jak si je pamatuju z dob svého dětství, ale byla tam. A mezi nimi zářící pruh sluneční hmoty, kterou Malé kradlo Velké. Smutný projev stárnutí hvězdy, který tak vychýlil naši oběžnou dráhu a způsobil celou tuhle Dobu ledovou. Až se dostaneme do perihelia, měla by většina povrchu Kyry zase roztát, bohužel jak ukazují výpočty, bude to jen na necelého půl cyklu. Co se stane potom, není jisté, záleží na tom, jak moc se bude naše dráha vychylovat. Možná přijde další Doba ledová – a možná se naopak nesnesitelně oteplí, což povede k vypaření atmosféry. Ten horší scénář. Ale k čemu si tím lámat hlavu dnes, když zemřít můžeme už zítra? Za ten pohled jsem ale každopádně byla hrozně vděčná.

Celý den jsme pokračovali dál na jihozápad, do předpokládaných „bezpečných kotvišť“. Spousta přítomných se bojí lavin. Musíme jít potichu a maximálně si šeptat. Střídáme se u řízení našeho tažníku se zásobami, který má naštěstí zatím dost energie na to, aby se dokázal vznášet nad zemí sám. Teď do něj stačí jen opatrně strkat a snažit se, aby držel stopu za karavanou. Vzhledem k mrazu ale nikdo neví, jak dlouho mu budou baterie sloužit, takže kdo ví, třeba se už zítra ráno od země neodlepí. Co budeme dělat potom, to teda vážně nevím.

Druhé úžasné překvapení mě čekalo večer, když jsme rozbíjeli tábor na dalším (tentokrát o dost větším) ledovém mostu. Celkově bylo dnes méně oblačnosti a i na noc se mraky kamsi vytratily, takže jsme hleděli na nádherné nebe plné hvězd. Ve škole jsem viděla kupu projekcí a simů, abych věděla, jak to nebe vypadá – ale vidět ho, to bylo něco neuvěřitelnýho. Bylo tak hluboké! Nebo vysoké? Obrovské! A na něm dva krásné pásy hvězd a mezi nimi několik zářících planet soustavy. Jasná Denaia a narudlý Kryos. Připadala jsem si jako titěrný brouk, který hledí do hlubin věčnosti. Teprve teď jsem plně pochopila závěr z mé oblíbené básně:

Blahoslaveni budiž ti, kdož kráčejí po zemi.

Jen pro ně bohové rozžali tisíce hvězd.

Musím říct, že ať nás tu už čeká cokoliv, jsem hrozně ráda, že jsme opustili Terpsichore. Nakonec ten mráz není tak zlý, za tohle prostě určitě stojí…

28/5/445/2215

Po pár dnech plahočení v pustinách jsme konečně došli dost daleko od Terpsichore, abychom stáli na stabilním ledovci. Ta změna povrchu je dost znát, sníh i led jsou dost špinavé, teď už chápu důležitost vodních filtrů. Je odsud taky krásný výhled na hory a do údolí na jihu. To je pro nás ale nedosažitelné, opravdu si neumím představit, jak bychom mohli po ledovci sejít někam níž. Tak možná kilometr dolů od nás to zdá se ještě jde, ale potom ty masy ledu vypadají děsně kluzce, puklinovitě, neuvěřitelně prudce. Místo, kde ledovec přechází na dno údolí, odsud ani nevidím, musí tam být hrozný sráz. Nicméně slyšela jsem pár lidí, kteří ukazovali na pásy sněhu, co vedou pod námi – a které se podle nich mohou velmi snadno utrhnout. Takže všichni máme zákaz kamkoliv tím směrem chodit. Evidentně dřív, než bychom spadli na dno údolí, by nás rozdrtila lavina.

A zdá se, že to všichni berou vážně. Dnes do rána se tu jeden muž probudil s omrzlinami – nedovřel si úplně termovak a prsty na jedné noze má úplně modré. Nechápu, jak ho to mohlo nevzbudit, ale mamka měla každopádně první práci. Snažila jsem se jí pomáhat. Když tu teď nemá svůj tým, je na vše úplně sama. Ukázalo se, že jinak nikdo z přítomných zdravotní výcvik nemá, ale máma pomocníka potřebuje. Klidně to budu já, nijak mi to nevadí. A mamka je za to zdá se ráda.

Odpoledne jsme pevně ukotvili všechny stany a zřídili jsme prostor pro fotosítě, které nechceme nechat ležet přímo na ledovci, aby je nezavál sníh. Stavěli jsme na to bytelnou konstrukci, kterou jsme podle instrukcí pana Calluna vráželi do patřičných míst v zemi. Teplota přes den tu byla mínus 55, docela tu profukuje. V následujících dnech ale chceme vytvořit mezi stany chodby z termopláště, abychom mohli fungovat a přitom nemuseli moc ven. Já ale chodit ven budu, kdykoliv to půjde. Jsem z těch výhledů unešená a už teď se těším, až začne sněžit. Bílé vločky padající z nebe si matně pamatuju jen z jednoho výletu z dětství. Nemůžu se dočkat, až se jich dotknu!