Pravá krása

Pojďte si dát poobědového šlofíčka se slečnou Indris a bobříkem spánku. Pohádka Pravá krása už na vás čeká.

-*-

Bylo, nebylo, kdysi dávno, v časech, které jsou již jen matnou vzpomínkou, žily v jedné vesnici dvě sestry. Tatínka už neměly, žily pouze s maminkou a babičkou. A přesto že byly jedné krve, nenašel bys rozdílnější povahy. Ta starší se jmenovala Anna, mladší Markéta.

Anna byla velmi laskavá a také pracovitá. Žádná práce jí nebyla na obtíž, ať už v hospodářství nebo v domácnosti. Ráda se učila nové věci a nejraději ze všeho pomáhala babičce, která jí vyprávěla o svém mládí a jak byl tehdy svět úplně jiný než dnes.

Naproti tomu Markéta byla z úplně jiného těsta. Práce jí přišla namáhavá a únavná. Raději celý den jen zasněně seděla, nebo se dívala do zrcadla. Byla velmi krásná a byla na svůj vzhled velmi pyšná. Nebylo se čemu divit, každý jí říkal, jak je pěkné děvče a u muziky se o ni mládenci přetahovali, že nevěděla, komu slíbit tanec dřív. Matka ji v jejím jednání podporovala.

„I co, aspoň si najde nějakého zámožného ženicha a nebude se muset tolik dřít jako já. Ještě by si prací zničila své krásné ruce a naskákaly by jí pihy ze slunce. Ne, ne, jen ať si užívá života.“

Babička, jako moudrá žena sní, však nesouhlasila.

„Neděláš dobře, dcero moje. Každý boží tvor se má držet práce, tak je to na světě zařízeno. Mládí a krása jsou jako sen, pominou pod tíhou let a pokud nemá člověk pro co jiného žít, zbydou mu jen oči pro pláč. Podívej se na Annu, jak se umí v práci otáčet. Bude z ní dobrá hospodyně.“

Matka se však ohradila: „Šikovná je, ale k čemu je to platné, když o ní nikdo z mládenců ani nezavadí. Postavu má jako tyčka, obličej celý pihovatý a vlasy jako koudel, že ani cop se z nich nedá zaplést. Ta nám zůstane na ocet.“

Babička se s dcerou dále nehádala, i když si myslela svoje.

Tak plynul čas.

Markétce se začal dvořit jeden hoch ze vsi. Jmenoval se Martin a byl velmi hodný, i když ne příliš bohatý. Jeho hospodářství bylo malé a políčko v kopci až téměř u lesa. Rodiče mu brzy zemřeli, a tak zůstal sám. Přesto byl veselý a nezalekl se žádné práce, na poli ani v lese, kam chodit pomáhat dřevorubcům.

Do Markétky se zakoukal jednou při muzice a od té doby myslel jen na ni. Ona o něj však nestála, jen ho vodila za nos a smála se mu. Tajně si myslela na někoho bohatšího, kdo by ji zahrnul přepychem a radovánkami.

Za to Aničce se Martin líbil. Ráda si s ním povídala, když jej náhodou potkala v lese nebo za stavením, marně čekajícího na jediný Markétin pohled. Měla pochopení pro Martinovo trápení a ráda by mu pomohla, i když ji samotnou pro něj bolelo srdce. Tolik si přála ukázat mu, že ho má ráda, ale nechtěla stát sestře v cestě ke štěstí.

Když už nemohla unést svou ani Martinovu bolest, rozhodla se Anička odejít do služby. Babička i matka ji přemlouvaly, ale marně. Anna toužila odejít a penězi ze služby by mohla rodině hodně pomoci.

Rozloučila se se všemi a vydala se na cestu. Putovala dlouho, vždy na čas přijala práci na nějakém statku za jídlo a nocleh a ráno se vydala dál.

Až jednou došla do tmavého lesa. Za ním prý leželo velké město, kde je snadné najít dobrou službu, jak ji poradili lidé ve vsi. Co se však nestalo, Anna ztratila cestu. Možná zakopla o bludný kořen, možná špatně odbočila, najednou byl les čím dál hustší a nebylo z něj východu. Pomalu přicházel večer a Anna se začínala bát. Když už si zoufala, že z lesa nevyjde, ocitla se najednou před bránou velkého hradu. Vůbec tomu nerozuměla, kde by se v lese vzal hrad?

Přesto se však osmělila a zaklepala na bránu. Otevřel ji starý voják a uvedl ji dovnitř k paní hradu.

Ta Aničku vyslechla a vlídně jí přijala.

„Nechtěla bys sloužit u mě? Pomocnici bych potřebovala, žiji zde na hradě sama jen se strážným a jednou starou služebnou. Ta už však všechnu práci nezastane. Pokud budeš pilná, dobře se ti odměním.“

Anička souhlasila. Brzy si na hradě zvykla a práce ji velmi těšila. Pomáhala v kuchyni, jinde uklízela sál nebo pracovala na zahradě. Prostě dělala vše, co bylo potřeba. Večer pak sedávala s paní hradu u krbu a předla.

Čas zvolna plynul a uběhl rok. Aničce se začalo stýskat po domově, a hlavně po Martinovi. Poprosila tedy paní o propuštění ze služby.

„Byla jsi pilná a jen nerada se s tebou loučím. Ráda bych ti dala nějakou odměnu. Pojď se mnou do klenotnice a sama si vyber, co se ti zlíbí.“

Anička nemohla uvěřit svým očím. Místnost byla plná krásných šperků, šatů a ozdob. Anička se obdivovala té kráse, ale nejvíce se jí zalíbil starý, obyčejný kolovrat.

„Ten kolovrátek bych si přála paní. “

„Ten? A proč? Vždyť je úplně obyčejný. Nechceš raději něco jiného?“

„Ne paní,“ odpověděla Anička. Ty ostatní věci jsou krásné, ale já bych je neužila. Kolovrat mi pomůže v práci a ulehčí mé rodině. Když na něm budu příst, vždy si vzpomenu na vás.“

A tak si Anička odnesla kolovrat a vydala se na cestu domů.

Tam ji všichni vřele přivítali, protože bez ní se jim těžko hospodařilo. Markéta odmítala pracovat a maminka teprve nyní poznala, jak moc se ohledně Aničky mýlila a jak potřebuje její pomoc.

Nejšťastnější však byl Martin. Poznal, že nejdůležitější je čistota srdce a že pravá krása není na tváři vidět, ale skrývá se uvnitř člověka. A tak se brzy slavil s Aničkou svatbu.

Když přišla zima, usedla Anička ke kolovratu a začala příst. Martin na ni s láskou hleděl, když vyřezával kolébku. Najednou si všiml. že Aniččina tvář se změnila. Pihy zmizely, oči se ještě více rozjasnily a vlasy byly najednou jemné a hebké jako pohlazení.

A jak je to možné? Inu kouzelný kolovrátek jen ukázal navenek krásu, jež se skrývala uvnitř Aniččina srdce. Nyní mohl každý vidět Aničku tak krásnou, jako ji viděl Martin svým srdcem.