Záhada hradu – hotovo

Co může přinést nečekané dědictví? To vám spolu s bobříkem strachu poví Eame Vórimar

-*-

Byl to den jako každý jiný. Daniel odešel ráno do práce a ani ve snu by ho nenapadlo, že právě tento den mu změní život. Když skončil s prací, vracel se domů, kde k jeho úžasu stál neznámý muž v obleku. “ Kdo jste?“ zeptal se Daniel nedůvěřivě? „Není tak důležité kdo jsem a jak se jmenuji. Spíš by vás mělo zajímat, proč jsem za vámi přišel, pane Danieli.“ „Odkud znáte mé jméno?“ začal se Daniela zmocňovat neklid. „Jsem rodinný právník vašeho otce. Něco vám po sobě zanechal. Vše se dočtete v této obálce.“ podával právník Danielovi obálku. Daniel si ji opatrně vzal, rozbalil a začal číst. „Milý synu, omlouvám se, že jsem se ti celé roky neozval. To, že čteš tento dopis znamená, že jsem již na onom světě, ale něco jsem ti tu zanechal. Odkazuji ti můj hrad Palmar ve Švýcarsku a také peníze na cestu a další živobytí. Vše ti zprostředkuje nás právník. S láskou táta.“

Daniel nevěřil vlastním očím. I přes to, že s ním táta nebyl v kontaktu, mu odkázal vše co měl. “ Co musím udělat?“ zeptal se právníka. „Stačí mi zde napsat číslo účtu, na který máme přeposlat peníze a tady na ty papíry pár podpisů. Klíče od hradu má služebnictvo. Na místě vám je předají.“ řekl právník a podal mu lejstra. Daniel tedy vše podepsal a šel se domů sbalit a pořídit letenku do Švýcarska. Druhý den ráno plný nedočkavosti a trochu obav odletěl.

Náhle stál před velikým hradem s ještě větší zahradou. A už k němu spěchala baculatá žena. „Dobrý den, vy budete jistě pan Daniel. Těší mě. Já jsem Anna, byla jsem kuchařkou vaše otce. Doufám, že se mnou budete stejně spokojen jako on,“ usmála se na Daniela. „Dovedu vás ke správci. Je to stařík jménem John.“ A tak šli. John ani nepozdravil. Jen sebral klíče z věšáku a předal je mladíkovi do ruky. Daniel byl trochu smutný, že s ním nechce mluvit. „Je to starý morous,“ prohlásila Anna, „tak vás provedu já, nebude-li vám to vadit.“ usmála  se na něho a vedla ho k veliké bráně.

Vstoupili do překrásné síně, ze které stoupalo schodiště a kde bylo několik dveří. „V přízemí máte kuchyni, tu najdete vpravo, vlevo je pak obývací pokoj s rohovým krbem. Za schodištěm najdete koupelnu a toaletu no a ta koňařka pod schody je šatník. Tam si můžete odložit. Nahoře pak naleznete několik pokojů, další koupelnu s toaletou a otcovu starou knihovnu.“ Tím byla prohlídka u konce. „Donesu vám večeři a pak půjdu domů. Mějte krásnou noc.“ donesla mu večeři a odešla.

Daniel nevěřil vlastním očím. Tohle vše má být mé? pomyslel si. Dojedl večeři a šel si prohlédnout knihovnu. Bylo už pozdě, takže byl všude klid. Ideální čas na čtení nějaké zajímavé knihy. Knihovna byla opravdu obsáhlá, a tak se procházel a hledal něco, co by ho zaujalo. Náhle z vedlejšího regálu vypadla kniha. „Je tu někdo?“ zeptal se Daniel. Když bylo ticho, procházel se dál. Ale v tu chvíli začala padat jedna kniha za druhou. Daniel dostal trochu strach, a tak pomalu vycouval z knihovny ven. Zalezl si do nejbližšího pokoje, kde sám sebe uklidňoval, že se mu to jen zdálo, protože je unavený. Po chvilce se tedy šel ještě projít po hradě. Zablikalo světlo, bouchla okenice a dokonce se mu zdálo, že slyší kroky. Snažil se udržet zdravý rozum a přemýšlel, čím by to mohlo být. Okenice zavřel na petlici, jako světlo si zapálil svícen, který našel na jednom stolku v pokoji. Ale co ty kroky? Světla už jsou stará, mohou být poničená, to není nic neobvyklého, okenice mohl rozrazit vítr, ale co ty kroky? Pořád nad tím přemýšlel.

I přes to, jak byl vyděšený, šel se podívat na půdu, zdali by tam něco neobjevil. Když tam vylezl, vystrašil ho netopýr, který se vyděsil jeho příchodem. Daniel tedy pomalu postupoval dál na půdu. Všude se válely jen zaprášené krabice. Náhle uslyšel za sebou kroky. Otočil se a tam nic. Jak se otáčel zpátky, jeho svícen zhasl. Teď se opravdu začal bát. Rozklepanou rukou vytáhl z kapsu zapalovač a znovu zapaloval svíčky. Když zapálil poslední svíčku a podíval se před sebe, uviděl nějaký tvar a lekl se. „Kdo jsi?“ třásl se mu hlas. „Jsem duchem tohoto hradu. Alespoň tak mě bývalý pán nazýval. Byl jsem opuštěný chlapec, kterého se pan ujal a já střežil jeho hrad před nevítanými hosty a strašil je,“ odpověděl mu chlapec. „Já jsem jeho syn. Otec mi tento hrad odkázal.“ řekl už klidněji Daniel. „Věřím ti. Jsi mu velice podobný a stejně odvážný jako on. Tebe už strašit nebudu.“ usmál se hoch na Daniela a chtěl odejít. „Pojď se mnou dolů. Je tam spousta pokojů. Nemusíš bydlet tady na půdě.“ nabídl mu Daniel. „Ale tvůj otec mě pověřil úkolem a já mu jsem vděčný za vše, co pro mě udělal, a tak až do smrti budu sloužit teď tobě,“ sliboval Danielovi. „Sloužit už nemusíš. Když tě otec zachránil, jsi něco jako můj bratr a nedovolím, abys žil v těchto podmínkách.“ Daniel natáhl k chlapci ruku a čekal, zda nabídku přijme a podá mu svou. Hoch se chvilku se zdráhal, ale nakonec nabídku přijal. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se ho Daniel, když odcházeli z půdy. „Tvůj otec mi říkal Samueli nebo Same.“ „Dobře Same,“ usmál se Daniel. „Toto bude tvůj pokoj.“ a ukázal mu dveře vedle svého pokoje. „Ode dneška jsme rodina. A teď bychom měli jít spát. Povidat si budeme zítra.“ popřál mu Daniel dobrou noc a odešel do svého pokoje.

Od toho dne už v hradě nikdo nestrašil a život na hradě byl klidný a příjemný. Aby se mohl Sam trochu vyblbnout, vymysleli s Danielem, že každý Halloween otevřou brány hradu, pro všechny obyvatele města a budou všechny strašit.

Redakční úpravy provedla: Darkness deStination