Nechtěná princezna

Slečna Eame Vórimar sepsala pro bobříka spánku pohádku o nechtěné princezně. Pro bobříka spánku to byl v třetím kole poslední příběh a tak se zachumlal do pelíšku a pořádně si jej vychutnal.

-*-

Kdysi dávno, hodně daleko odtud bylo jedno malé království. Tomu království vládl spravedlivý královský pár. Všichni poddaní je milovali. Tento královský pár očekával příchod děťátka. Král Bohumil se těšil, že bude mít svého následníka trůnu. Byl přesvědčený, že dcera může přijít později, že je důležité zajistit pokračování rodu. Co čert nechtěl, narodila se dcera. Král ji okamžitě nechal odvést ze zámku. Královna Běta na něho byla naštvaná a dlouho s ním nemluvila. Sluha mezitím princezničku odvezl hluboko do lesa, kde žila starší, ale velice milá dáma. Hned se holčičky ujala a dala jí jméno Barborka.

Barborka rostla do krásy. Milovala přírodu a zvířata a zvířata milovala ji. Když Barborka vyrostla do dospělosti, její náhradní maminka těžce onemocněla. Nepomáhal žádný přírodní lék, který Barborka znala a do nejbližšího města by šla dva dny. To už by mohlo být pro matku pozdě. Rozhodla se tedy u matky zůstat až do konce. Na smrtelné posteli ji matka vyprávěla o magickém místě, kde žijí jednorožci,  draci a mnohé další bytosti, které neznala. Myslela si, že už matka blouzní a moc tomu nevěřila.

„Barborko, vezmi si tento řetízek,“ podávala ji svůj řetízek s přívěskem malého modrého dráčka.

„Mým příběhům věř. Vše jsem opravdu zažila na vlastní kůži. Pomocí tohoto řetízku ti bude umožněno vstoupit mezi tato stvoření. Potřebují tvojí pomoc. Je to tvůj osud,“ usmála se na Barborku a naposledy vydechla. Barborka si připnul řetízek na krk a naposledy pohladila svou matku.

„Věřím ti, matko, a pokusím se jim pomoci,“ pronesla a opustila světnici.

„Ale kudy se mám vydat? Kde ty bytosti žijí?“ dohlížela se kolem sebe a v ruce stiskla dráčka.

Náhle se před ní objevila mihotavá silueta  jednorožce, který zmizel za velikým dubem. Rozhodla se ho následovat. Začalo se stmívat a Barborka už byla unavená. Ulehla pod uschlým modřínem. Když se probudila, nevěděla, kde je. Ocitla se ve zvláštní krajině. Tráva byla lehce namodralá, koruny stromů připomínali tvarem cukrovku vatu a byly posety různé barevnými květy. Byly modré, červené, růžové, fialové a žluté. Byla to taková nádhera, že z toho nemohla Barborka spustit oči. Kousek od ní stal malý zvědavý jednorožec. Stejně tak, jak Barborka s údivem pozorovala stromy, tak on pozoroval ji. Postupně si ji všimli celé stádo.

Vůdce stáda Ríhanes ji vlídně oslovil: „Zdravím tě, cizinko. Jak ses sem dostala?“

Barborka se s úlekem otočila. „Kdo to mluví?“ koukala vyplašeně na jednorožce.

„Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil. Jmenuji se Ríhanes. Jsem vůdce našeho stáda. Jak ses sem dostala?“

„Ani nevím. Probudila jsem se tu,“ pokrčila omluvně rameny a tím ji zpod trička vykoukl dráček.

„To jsi ty. Ty jsi nás přišla zachránit?“ pronesl s nadějí v hlase.

„Nevím, co se ode mě očekává. Tenhle řetízek mi dala matka před smrtí, ale nevím, co mám udělat.“

„V našem háji se zabydleli draci. Mají území daleko odtud a svým pobytem nám ničí lesy. Musíš s nimi promluvit, proč tu jsou a poslat je domů.“

„Ale já neumím mluvit s draky,“ zatvářila se smutně.

„Díky tomuto dráčkovi ano. Vždyť rozumíš i nám. Dovedeme tě k nim, ale zvládnout to musíš sama. S námi nechtějí vůbec mluvit.“

„Dobře, zkusím to,“ odpověděla Barborka a následovala jednorožce.

„Ten veliký fialový je jejich alfa. Bude nejlepší si promluvit s ním. Teď už musíme jít. Hodně štěstí dítě,“ řekl Ríhanes a odešel.

Pomalým a váhavým krokem vyšla Barborka vstříc drakovi. „Zdravím tě, draku. Jsem Barborka. Co tě sem přivádí?“ pronesla roztřeseným hlasem.

Drak na ní otočil svou velkou hlavu a odfrknul. „Já jsem Daldas. Jsem vůdce této dračí skupiny. Zmizelo nám dračí mládě a my ho tu hledáme,“ pronesl dunivým hlasem.

„Mohu vám s tím pomoci? Jednorožci si stěžují, že kvůli vaší přítomnosti trpí zdejší les. Je potřeba ho najít co nejdříve, abyste se vrátili zpět domů.“

„Dobrá. Můžete nám pomoct s hledáním a my pak opouštíme toto místo,“ souhlasil Daldas.

S touto informací šla Barborka za Ríhanesem. „Dobře. Budeme hledat. Společně ho nejdeme rychleji,“ souhlasil Ríhanes a rozděloval stádo na malé skupinky. Každá měla prohledat jinou část lesa.

Po dlouhém týdnu hledání se jim dračí mladé povedlo najít. Dračí mládě bylo v jedné soutěsce, zasypaný sutí. Ríhanes vyslal nejrychlejšího běžce, aby to oznámil Daldasovi a šel si mladé osvobodit. Za hodinu se k nim snesl a začal dráče osvobozovat. Povedlo se. Dráče bylo sice trochu potlučené a vyhládlé, ale nic vážného mu nebylo.

„Děkuji za vaši pomoc,“ pronesl Daldas. „Za tvou pomoc, Barborko, ti dávám ochranu. Každý drak, kterého kdy potkáš, ti neublíží a bude mít k tobě úctu za záchranu našeho mláděte.“ S těmito slovy se dotkl jejího malého dráčka na krku. „A vám pomůžeme uzdravit les a vrátíme se domů,“ pronesl Daldas k Ríhanesovi. A tak se stalo.

Když byli draci pryč, Ríhanes se otočil na Barborku. „Za tvou pomoc ti dáme možnost vidět tvou minulost. Je trochu jiná, než si myslíš,“ pronesl trochu tajemně a zavedl Barborku a mýtinu, kterou lemovali mohutné stromy s modrými listy a fialovými květy. Uprostřed mýtiny bylo jezírko.

„Přej si znát svou minulost a zahleď se na hladinu,“ řekl Ríhanes a odešel. Barborka přistoupila k jezírku a vyslovila své přání. Najednou se jezírko zavlnilo a po chvilce se hladina uklidnila. Na ní se začal ukazovat den, kdy Barborka přišla na svět. Viděla svou matku, kterou neznala a otce, který ji nechtěl. Viděla i to, jak se dostala ke své matce, kterou znala celý život. Také viděla, jak její skuteční rodiče brečeli nad ztrátou dcery. To bylo vše, co jezírko prozradilo. Došla tedy za Ríhanesem a zeptala se ho, jestli její rodiče stále žijí a jestli je může vidět.

„Samozřejmě,“ řekl a otevřel se před nimi mihotavý ovál. „Když jím projdeš, ocitneš se ve vašem království. Kdykoliv se budeš chtít vrátit k nám, budeš vítaná.“ A dotkl se rohem jejího dráčka. „Dráček ti k nám ukáže cestu,“ dodal a odešel. Barborka trochu nejistá prošla oválem.

Náhle se ocitla před bránou zámku. Nechala se slyšet, že je ztracenou princeznou. Král s královnou ji nechali zavolat k sobě. Král ji nejdříve nevěřil. Však to mohla tvrdit jakákoliv dívka, ale královna si ji prohlédla a podívala se jí na pravé rameno. Ano, byla to ona. Na rameni měla mateřské znaménko ve tvaru hvězdy. Otec prosil Barborku o odpuštění.

„Odpouštím ti, otče. Jsem ráda, že jsem doma,“ pronesla Barborka a oba je objala. Barborka tak získala nové rodiče a královský pár svou dávno ztracenou dceru.