Zuby

Bojíte se rádi? Bobřík strachu chycený Nebelbrachem je opravdu horor!!!

Večerní sluníčko obarvovalo hladinu tůňky, ve které si plaval Nejmladší. Jeho rodiče byli velmi majetní bobři, jejich hrad jim záviděli široko daleko. Otec kdysi odmítl bydlet jen tak v zemi, v noře jako nějaký králík, a tak pokácel několik stromů, vybudoval obydlí, vytvořil mohutnou hráz, aby zatopil vchod a všichni byli v bezpečí.

„Kde zase jsi,“ zavolala na něj maminka, „jako bys nevěděl, že se ve dne spí! Pojď domů, připravila jsem jídlo.“ Nejmladší udělal ještě několik temp a odplaval na večeři.

„Bába mojí báby vyprávěla,“ vzpomínala maminka, „že kdysi se nám nežilo tak dobře jako teď. Naším úhlavním nepřítelem byli lidé.“ „Co se jim na nás nelíbilo?“ zeptala se Prostřední ze starého vrhu. „Naše zuby,“ odpověděl tatínek, „nelíbilo se jim, že koušeme do stromů. Prý děláme škodu. A pak si také chtěli dělat čepice a límce z našich kůží.“

Ozvalo se zděšené zapištění mládeže. „Ale Tatínku,“ napomenula jej Maminka, ale on pokračoval. „A také nás jedli. Měli rádi hlavně náš ocas a zadní nohy.“ Maminka se chystala všechny utěšovat, ale bobříci se rozesmáli. Taková představa pro ně byla příliš nesmyslná, takže se jim jevila jako groteskní, veselá. Maminka se usmála také: „Ale teď už se nemáme čeho bát. Lidé si nás naopak začali vážit a chrání nás. Nikdo nám nesmí ubližovat.“

Nastala zima. Děti ze starého vrhu se pomalu chystaly opustit rodičovský hrad. Toulaly se víc a víc venku, vydávaly se daleko, aby našly, kde si vystavět vlastní obydlí. Mladší se ještě držely doma u rodičů.

Uslyšeli bolestný nářek. Hladina u vchodu zabublala. Zdola se vyvalila rudá vlna. Pak se vynořil čumák Prostřední ze starého vrhu, neměla však sílu vylézt z vody. Tatínek ji popadl a vytáhl na souš. Děti začaly zděšeně pištět, zatímco jejich rodiče bezmocně sledovali umírající dceru. Chyběl jí ocas a zadní pravá noha. Z děr, které po nich zbyly, se valila krev. Sípala: „Utečte… Zuby… Všechny nás… Všichni mrtví… Oni i vás… Když jsem skočila do vody, ááách! Zuby… Bolest… Utečtééé!!!“ Hlava jí klesla na zem. Byla mrtvá.

„Ticho!“ vykřikl Tatínek a děti přestaly pištět. „To udělali lidé?“ zeptal se Nejmladší. „Bojím se, že ne,“ odpověděl tatínek, „její rány jsou potrhané. To udělal jiný nepřítel.“ „Koho myslíš?“ zeptala se Maminka. „Vlci!“

Děti to slovo ještě nikdy neslyšely. Znělo zlověstně. „Vlci. Lidé nezačali chránit jen nás, ale vše, co nazývají přírodou. Včetně těch nejhorších stvůr. Uvěřili, že vše má stejnou hodnotu, a se vším je proto nutné zacházet stejně. Jsou nadšení, když se krajem prohánějí vlci, medvědi, rysi a jiná vražedná sebranka. Prostřední měla pravdu. Musíme pryč. Hned! Držte se ve vodě!“

Vyrazil. Celá rodina se vydala za ním. Plaval po proudu, protože usoudil, že prostřední by proti němu doplavat nedokázala, že tedy musela být se sourozenci, když byli napadeni, někde nahoře. Vlci ji určitě pronásledují, dál než k hradu však krvavá stopa nepovede. Jsou sice chytří, nakonec pochopí, kudy bobři unikli, ale nejprve budou muset zjistit, že hrad je prázdný, a to je zdrží.

Věřil, že se mu podaří doplout do další řeky a tam už svou rodinu ukryje. Myslel na vlky, tak silně myslel na vlky, až mu uniklo, co dobře věděl. Že po nějaké vzdálenosti narazí na peřej. Voda se tam valí pře balvany špičaté jako zuby.

Když proud náhle zesílil, uvědomil si, kde je. „Ke břehu!“ zavelel a snažil se, seč mohl, řídit svůj směr. Jenže se ho chytilo několik dětí, které neměly dost sil, aby plavaly samy. S takovou váhou si neporadil. Voda je všechny strhla. Jejich těla se rozbíjela o kameny.

Nejmladší se chytil Maminky. Ta zvolila jinou cestu. Rozhodla se peřejí proplout. Vplula do jazyka a snažila se v něm zůstat. Nechala se vodou nést, jen lehce řídila směr. Nejmladší se jí držel drápky a zděšeně sledoval těla Tatínka a sourozenců, která se bezvládně otloukala o vše, co jim stálo v cestě.

Na chvíli se ponořili. Když vypluli na hladinu, prohnal se kolem něj kmen a praštil Maminku do hlavy. Ztratila vědomí. Točila se ve vodě sem a tam. Už neurčovala, kam ji proud nese.

Spatřil zvětšující se kámen. Maminka do něj vrazila zády. Uslyšel, jak praskla její páteř. Za kamenem se voda zklidnila.

Z posledních sil se vyplazil na břeh a zhluboka oddechoval. Pak uslyšel mohutné šplouchnutí, jak do vody duplo něco obrovského. Zvedl oči. Uviděl nad sebou rozevřenou tlamu s obrovskými zuby. Nikdy se nedozvěděl, komu patřila. Jediné, co ještě v životě poznal, byla strašná bolest, když mu medvěd drtil kosti.