Smutné slunce

Pojďte si přečíst s bobříkem ponaučení příběh, který pro něj sepsala slečna Vilja Carrie Dechant.

-*-

Jednou, už je tomu hodně dávno, začalo být slunce na nebi smutné. Zdálo se mu, že už ho netěší putovat den co den po nebi, svítit a shlížet na svět tam dole. Každé ráno pro něj bylo stále těžší se donutit vyhoupnout nad obzor, cestovalo po nebi rychleji a stále častěji oblohu zatahovalo dešťovými mraky, aby si zakrylo výhled.

Zvířátka si velmi rychle začala všímat, že stále častěji prší, je chladněji, noci se prodlužují a dny rychleji utíkají. Jedno po druhém je zachvacovaly obavy a nejistota, protože nic podobného se nikdy dříve nestalo. Do té doby totiž byly všechny dny stejné, občas pršelo, aby se svět hezky zalil a zeleň mohla růst, ale jiné rozdíly mezi dny nebyly.

Jednoho dne se proto zvířátka sešla, aby společně zkusila přijít na řešení. Všechna se tou dobou už obávala, že když nic neudělají, slunce jednoho dne už nevyjde vůbec a nastane věčná noc. Ačkoliv padlo několik zajímavých nápadů, jako třeba přinést slunci med, všechny je umlčela liška, když řekla, že ze všeho nejdřív musí zjistit, proč se slunce chová, jak se chová. Zvířátka jí dala za pravdu, že dokud netuší, co se děje, jen těžko mohou přijít na to, jak to napravit.

Celé tři dny se od rána až do večera pokoušela zvířátka upoutat pozornost slunce. Ptáci se snažili vylétnout co nejvýše a volali na něj svými zpěvavými hlasy. Létající hmyz se snažil nenechat opeřenci v létání zahanbit. Ryby vyskakovaly nad hladinu a plácaly ocasy do vody. Žáby kvákaly, jak nejhlasitěji mohly. Psi štěkali a vyli, jeleni troubili, ani medvěd nezůstal pozadu a řval z plných plic. Ale i když všichni dělali, co jen mohli, slunce jako by nevidělo a neslyšelo.

Orel, který dokáže létat ze všech nejvýš, a má silný hlas, se nabídl, že by mohl zkusit oslovit měsíc. Ten také putuje po nebesích, tak když slunce neodpovídá, možná by mohl on a měl by nejlepší možnost případně se sluncem mluvit. Zvířátka se shodovala, že je to dobrý nápad. Mnohá si byla jistá, že během těch pouhých tří dnů se dny stihly zkrátit. Bylo nesporné, že k vyřešení problému nemají času nazbyt. Orel proto nelenil a vzlétl, aby mohl co nejrychleji vystoupat vysoko nad mraky, kde kroužil a hlídal, až se měsíc objeví.

Vždy jasná a usměvavá tvář měsíce se zachmuřila, když mu orel vypověděl, co všechno se děje. Do té doby se totiž slunce s měsícem na nebi střídalo a během dne měsíc spal, takže mu všechny tyhle změny unikly. Souhlasil, že je nutné zjistit, co se se Sluncem děje a slíbil orlovi, že se toho ujme hned druhý den.

Když bylo slunce nazítří na vrcholu své pouti po nebi a odhrnulo mraky, aby se podívalo, zda ho pohled na svět pořád jen rmoutí, objevil se náhle měsíc a zastoupil mu cestu. Celou zemi zahalila tma a zvířátka se ve strachu schovala. Zatmění slunce ještě nikdy dříve nebylo.

Měsíc slunce vlídně oslovil a začal se ho vyptávat, co ho trápí, a jak by se to dalo napravit. Když slunce spatřilo upřímnou starost a zájem v jeho tváři, rozpovídalo se o svém hoři. Vysvětlilo měsíci, že už ho záření na nebi netěší, protože je osamělé. Den co den hledí dolů, jak si zvířátka hrají, zamilovávají se, jak si užívají dobrodružství a veselé příhody s přáteli, jak jsou šťastná. Dřív slunce bavilo se na tu všechnu radost dívat a těšit se z ní, ale postupně se kvůli tomu začalo na nebi cítit samo čím dál tím víc. Stále tíživěji si kvůli tomu uvědomuje, že ono, slunce, nemá vůbec nikoho. Dokonce i měsíc má na noční obloze společnost bezpočtu hvězd.

Měsíc slunci slíbil, že to zkusí nějak napravit. Když slunci z cesty zase ustoupil, a to se tak na obloze zase jasně rozzářilo, zvířátka začala opatrně vylézat ze svých úkrytů a pomalu se uklidňovala. Nemohla se ale dočkat, až se dozvědí, o čem orel se sluncem hovořil. Když jim pak dravec vše přetlumočil, mnoho zvířat se rozplakalo. Bylo pro ně těžké představit si, že by se také směla na ostatní jenom koukat z dálky a neměla by nikdy žádnou společnost. Náhle jim bylo slunce opravdu hodně líto a žádné už mu jeho rozmrzelost z posledních dnů v nejmenším nevyčítalo.

Zvířátka byla ráda, že dala na radu lišky a nejprve zjistila, co vlastně slunce trápí. Teď dala dohromady plán. Shodla se, že slunce na nebi nesmí být pořád jenom samo, takže orel a další dravci mu tam budou den co den létat dělat společnost. Ostatní ptáci, kteří nedokáží vyletět tak vysoko, budu slunci alespoň zpívat, aby vědělo, že na něj myslí. Motýlci, kteří zpívat nedovedou, se rozhodli každý slunečný den pro sluníčko tančit své barevné tance, aby ho obveselili. Žáby slíbily, že mu rády budou kvákat pro radost, stejně jako různá švitořivá zvířátka nadšeně souhlasila, že si pro slunce ráda najdou den co den chvilku. Kohout se nabídl, že jelikož má hlas opravdu silný, každý den si přivstane, aby slunce na nebo vítal, sotva se vyhoupne nad obzor. Rybám se skákání nad hladinu zalíbilo, takže nadšeně dodaly, že budou slunci dělat radost skokanskými představeními. Takže by slunce nahoře na nebi nemělo mít více pocit, že život dolu probíhá bez něj.

Další zvířátka pak přišla s nápadem, že by si mohla nechat narůst hustší kožíšek, aby jim nebyla zima a slunce by si tak mohlo bez obav jít občas odpočinout dřív. Medvěd ostatní upozornil na to, že i když budou všichni dávat slunci najevo, jak ho mají rádi, pořád pro něj budou všechny dny stejné. Pokud ale bude některé dny chodit po nebi rychle a jiné pomalounku, bude se dole měnit příroda a slunce tak bude mít pořád nový výhled a každý den bude vědět, že ho nečeká přesně stejná pouť, jakou podniklo včera, ani jaká ho čeká zítra. Zvířátka musela připustit, že změny na přírodě kolem si za poslední dobu všimla všechna, a i když ne všem se vyhlídka na chlad líbila, všechna nakonec souhlasila. Jezevec jim totiž připomněl, že jestli zimu nechtějí, mohou ji přece prospat v teple svého pelíšku. Až se pak zase oteplí, budou odpočatá a budou moci o to víc slunce zdravit.

Když to všechno pak orel měsíci předestřel, ten ho překvapil, neboť se rozhodl také trochu přispět. Rozhodl se totiž, že než aby celé dny prospal jako doposud, bude se na obloze objevovat i během dne. Nadchl ho pak medvědův postřeh, že je důležitá rozmanitost, takže ho žádné dva dny po sobě není na obloze vidět stejně.

Když pak slunce uslyšelo, co se pro něj zvířátka a měsíc rozhodli udělat, pookřálo. Uvědomilo si, že ho mají opravdu upřímně rádi, protože jinak by se kvůli němu nechtěli obětovat. Dojaté slunce jim všem slíbilo, že už nebudou svou pouť po nebesích zanedbávat, a že si sice bude dopřávat odpočinek, ale jenom jednou za čas a vždycky procházky pomalu zkracovat, aby všichni měli dost času připravit se. Čím víc toho dne přemýšlelo o tom všem, co pro něj udělali, tím víc se rdělo, až bylo při svém západu úplně rudé rozpaky a dojetím.

A tak se stalo, že se začala střídat čtyři roční období. Slunce pochopilo, jak mocné je přátelství, a jak moc hřeje láska; od té doby každý den zapadá rudé, protože ho to nepřestává dojímat. Měsíc od té doby už není na nebi vidět jenom v noci, i když trochu zachmuřený výraz mu zůstal. Nikdy si totiž tak úplně neodpustil, že ho dřív nenapadlo na slunce myslet. Zvířátka se zase naučila, že když spojí své síly a každý trochu ustoupí a aspoň trošku se obětuje, dokážou spolu vyřešit i veliký problém.