Deník výpravy odsouzené k záhubě

Pan James Kelly Johnson v třetím kole úspěšně ulovil bobříka toulavých bot. Dle názvu je každému jasné, že tento příběh nemůže mít šťastného konce. Co se asi expedici přihodilo? Jste-li zvědaví, dejte se do čtení.

-*-

Den první

Vyrážíme! Ach, nemůžu slovy popsat ten pocit, jaký člověk může mít pouze na začátku podobné výpravy. Do neznáma, do neprozkoumaných končin! Co nás asi čeká?! Nedá se to slovy popsat, ten pocit...

Den druhý
Cesta probíhá dobře a skupina je pozitivně naladěna. Vystoupali jsme na svah hor a utábořili se ještě před soumrakem. Zítra zamíříme hlouběji do vnitrozemí.

Den třetí
Tak jsme naposledy zamávali lodi. Té obří, kolosální parní kocábce, která z úbočí hor vypadala jako zrnko písku. Jaká krása, takový pohled. Míříme do hor.

Den čtvrtý
Putujeme horami. Zatahuje se, není vlastně co psát.

Den pátý
Přihnala se vichřice a donutila nás přečkat ten nejhorší nečas uvnitř skalního záhybu. Jsme však připraveni, máme oheň a zásoby. Jen tak něco nás nerozhází...

Den šestý
Nad ránem se vichr utišil a my vyrazili. Až do večera jsme šli horami. Teď táboříme ve skalním sedle; na obzoru je vidět deštný les

Den sedmý

Sestupujeme do deštného lesa. Muži jsou již unavení a potřebují odpočinek. Nemůžeme si dovolit nějaké zranění, které teď reálně hrozí; dokonce se jim zdálo, jako by viděli ostrov vznášet se v mlze nad džunglí... Vážně jsou unavení...

Den osmý

Objevili jsme cosi... zvláštního... Putovali jsme džunglí, ale lesní porost se najednou otevřel do obrovského prostranství, pokrytého černavou ztvrdlou krustou, z níž se na některých místech na povrch prodíraly lávové proudy. Ze země čnělo několik obřích krystalů, připomínající ledové rampouchy, tedy až na to, že jejich vnitřek vypadal, jako by plál ohněm. Byli jsme jako u vytržení, nechápali jsme; to nejpodivnější však leželo nad našimi hlavami;

opravdový, vážně reálně fakticky vážně opravdový LÉTAJÍCÍ OSTROV! Myslím to vážně - ne, nezbláznil jsem se, ani nikdo jiný z téhle výpravy! LÉTAJÍCÍ. OSTROVY.

Den devátý

Nedokážu ani myslet, natož psát! To je neuvěřitelné! Země se nám proměňuje před očima! Čím dál častěji pruhy zarostlé džungle střídají plochy, pokryté černým kamenem, lávou a krystaly. Nad každou z těchto ploch se vznáší létající ostrov, a co víc: má přibližně stejný tvar jako plocha pod ním! Skoro to vypadá, jako by ostrovy byly vysloveně vyrvány ze země a vyzdvihnuty nad zem.... ALE PANEBOŽE JAK, JSOU TO OSTROVY, KTERÉ L É T A J Í

Den desátý
Džungle skončila. Teď vidíme jen dalekou, předalekou pustinu. Proboha co je tohle za místo? Možná jsme se měli otoč
Zvědavost mě žene dál!
MUSÍM vědět všechno!

Den 11.
Stala se tragédie. Náš nosič spadl do sirné jámy. Vyklubala se přímo pod jeho nohama, vůbec nebyla vidět...
Čest jeho památce.
P.S. Vážně nevím, kde teď seženeme jídlo, ten chlápek nesl všechny naše zásoby. Do hajzlu

Den 12.
Snědli jsme již vše. Zpátky se vrátit nemůžeme, nezvládli bychom to. Nezbývá nám, než jít vpřed... Vpřed... VPřed
STááálLE vpřed...

13
Voda. Voda chybí, horší než jídlo. CHCÍPÁME ŽÍZNÍ

PĚTAČTYŘICET STUPŇŮ

BOŽE ZA CO

14
tři mrtví
umřeme tu
měli jsme se vrátit, je to moje vina.
tohle je asi poslední zápis. nevim ani proč to píšu nikdo nás stejně nenajde je to naprostý konec světa nemáme šanci

15 jsem sám

Proboha! Proboha živého! Na obzoru vidím... město!
Je to snad fata morgana, nebo?! ne ne ne
Musím, MUSÍM tam! Mám ještě poslední zbytky sil.

je to moje jediná šance

DÁL JSOU JIŽ JEN PRÁZDNÉ STRÁNKY... A VELKÁ SKVRNA ZASCHLÉ KRVE