Energie na rozdávání

Minulé kolo jsme si odpočinuli a načerpali dostatek sil, abychom ve společnosti slečny Mayi Prinz a bobříka toulavých bot vyrazili za novým dobrodružstvím.

-*-

„Apa yang kamu lakukan di sini sendirian, sayang?“

Tázavě jsem naklonila hlavu ke straně. Indonéštině jsem nerozuměla, stěží jsem dokázala vyslovit pár základních slovíček, takže celá věta mířená na mou osobu byla nad mé síly. Většina místních to očekávala a snažila se na mě mluvit lámanou angličtinou, ale tenhle muž, podle pachu, který se od něj linul, už aspoň tři čtyři dny nemytý, tak ohleduplný nebyl.

Stát se tohle někde jinde, asi bych se ho zkusila anglicky zeptat, co to řekl. Ale já stála v uzounké uličce, kde byla tma a odpadky a nepořádek. Stejně se mě neptal na něco, na co bych chtěla odpovídat.

Podíval se za mě, jako by kontroloval, že tam nikdo není. S lehce pozdviženým obočím jsem ho sledovala a snažila se potlačit úšklebek. Je to větší zábava, když nic netuší.

Jakmile se ujistil, vydal se ke mně, o něco rychleji, než jsem předpokládala. Těžko říct, jestli mě chtěl okrást nebo udělat něco horšího.

Nesnažila jsem se utéct. Místo toho jsem ho jen klidně pozorovala a nechala neviditelnou bariéru, která mě obklopovala, expandovat.

Když byl asi metr ode mě, odrazila ho neviditelná vlna a mrštila jím proti zdi uličky. Pokusil se zvednout, ale okamžitě zase spadl k zemi. Kdoví, kolik vnitřních poranění jsem mu právě způsobila.

Bylo mi to vlastně docela jedno.

Když jsem se uličkami Balikpapanu propletla na místo, které jsem hledala, začínalo pomalu svítat. Oči se mi klížily únavou a já zvažovala, že si tu někde udělám z batohu polštář a pár hodin si odpočinu. Ale všude se linul tak nechutný pach, že jsem se k tomu nakonec neodhodlala. Ostatně, na spánek bude dost času později.

Zkusmo jsem zatlačila na dveře, které se se skřípáním otevřely. Nulové zabezpečení mě nepřekvapilo. Lidi jako já ho nepotřebují, máme silnější ochranné mechanismy.

„Kdo jsi?“ zazněla vzápětí otázka v mé hlavě. Překvapilo mě, že byla česky. Tady by nikdo o mé domovině neměl snad nikdy ani slyšet…

„Aha, čteš myšlenky,“ vydechla jsem nahlas, jakmile jsem k tomu názoru došla, a lehce protočila oči. Ti jsou nejhorší. Proti tomu jsem se moc bránit neuměla.

„A ty…,“ odmlčel se hlas, který byl uším neslyšitelný, a já ucítila ostrou bolest hlavy, jak se mi v rychlosti prohrabal vzpomínkami, „…ničíš. Hm. Zajímavé. Ale něco ode mě chceš.“

„Come on in,“ pokračoval hlas v angličtině, tentokrát slyšitelně. Malinko jsem si oddechla a zamířila dál do útrob budovy, přesně jak mě vyzval.

Indonésan byl o něco mladší, než jsem předpokládala – nejspíš byl o pár let mladší než já. To jsem úplně nečekala, ale snažila jsem se ukočírovat myšlenky, aby v nich překvapení nebylo tak znát.

„Co teda potřebuješ?“ pokračoval slušnou angličtinou. Posadila jsem se na jeden z polštářů pohozených po podlaze a doufala, že nejhorší únava mě už přešla.

„Odpovědi. Ale nevím, jestli ty, které hledám, budeš mít zrovna ty.“

„Protože jsem moc mladej?“

„Jo.“

Rozesmál se.

„Jsi tak upřímná vždycky, nebo jen když jsi šíleně unavená?“

Místo odpovědi jsem jen trhla rameny a malinko nafoukla tváře. Tohle byl přesně jeden z důvodů, proč jsem nesnášela, když jsem měla někoho v hlavě. Ale byla to překvapivě častá… schopnost? Mutace? Pořád jsem si nebyla jistá, jak tomu říkat.

„Ale prosím tě, zrovna tohle je na tobě vidět. Na těch kruzích, co máš pod očima, by se dalo cvičit. Rád s tebou proberu, co tě zajímá, ale zkus se napřed prospat.“

Vstal, vzal z polorozpadlé skříně deku, a hodil ji ke mně. Všimla jsem si, že si dává pozor, aby ke mně nešel až moc blízko. Zřejmě v mé hlavě viděl, co by se mohlo stát.

„Fajn,“ odpověděla jsem a ustlala si na zemi. Usnula jsem nejspíš ještě předtím, než mi hlava pořádně dopadla na polštář.

*

Když jsem se z téměř bezvědomí zase probrala, čekalo na mě dokonce jídlo. Docela mě překvapilo, že se tolik stará, ale o to podezřívavější jsem byla.

„Není to otrávené,“ ujistil mě, když jsem opatrně čichala k polévce. Vzápětí mi bylo vysvětleno, že je to indonéská kuřecí polévka – na pohled vypadala dost jako japonské rámeny, tedy hodně nudlí, zeleniny i masa. Chtěla jsem ji zkoumat ještě trochu podrobněji, ale zakručelo mi v břiše, a tak jsem se do ní s díky pustila. Bohužel jsem měla místo lžíce jen hůlky, a tak víc nudlí nejspíš skončilo kolem mě než ve mně.

„Tak povídej,“ vyzval mě hned, co jsem dojedla. Opřela jsem se o zeď a pomalu, trochu neochotně, se pustila do vyprávění toho, co mě sem dovedlo.

Vysvětlila jsem mu, jak se u mě moje… energie začala projevovat. A jak to přineslo různé komplikace, až jsem nakonec zjistila, že akorát lidem kolem ubližuju. A jak jsem se rozhodla se toho zbavit a od té doby cestuju a snažím se najít někoho, kdo by mě toho zbavit dokázal ­– a kolik šarlatánů jsem za tu dobu poznala, až jsem se naučila rozeznávat, kdo vážně něco umí a kdo to jen předstírá.

„Co tě dovedlo ke mně?“ zeptal se po dlouhé chvíli ticha, kdy se ozývalo akorát to, jak jsem se pustila do chroupání jakýchsi brambůrků.

„Jedna holka v Indii vidí ostatní jako my. Neřekla mi, co umíš, jen to, že mi to může pomoct.“

Naklonil hlavu ke straně: „Kolik lidí jako my vůbec je?“

Pokrčila jsem rameny. „Asi dost. Kdo ví, co všechno vůbec můžeme umět, někteří to o sobě nejspíš ani netuší. Já jich ale poznala… uf, ani nevím, možná tak dvacet? Pětadvacet?“

„Dlouho jsem myslel, že jsem sám.“

„Jo. Já taky.“

Další dlouhá chvíle ticha, zřejmě měl o čem přemýšlet. Dojedla jsem brambůrky a už to nevydržela: „Ale to, že sám nejsi, už nějakou dobu víš, ne? Jinak by mě za tebou neposlala.“

Zašklebil se. „Jo. Ale nevím, jestli ti chci pomáhat.“

„Co?“

Přišlo mi, jako by teplota v místnosti klesla na bod mrazu. Moje pole se začalo samovolně roztahovat, nespokojené s jeho odpovědí. Měla jsem co dělat, abych ho udržela u těla.

„Nemyslím to zle,“ podrbal se ve vlasech. „Jak bych to…“

Chvíli hledal vhodná slova: „Ale nemyslím si, že to, co umíme, je nutně špatné. Jen to pořád ještě neovládáme. A ano, vím, kdo by tě toho mohl zbavit, ale… viděl jsem, jak toho zbavil někoho jiného. Nějakou starou paní. Chtěla se toho zbavit, ale když se to stalo, jako by přišla o mnohem víc než jen to, co uměla. Neumím to popsat… ale prostě je to podle mě špatný nápad.“

„Ano, neovládáme to… ukážu ti, jak moc.“

A aniž bych čekala na odpověď, zavřela jsem oči a začala znovu prožívat své osobní peklo, vzpomínku, kterou z hlavy už nikdy nedostanu. Věděla jsem, že ji uvidí.

Jedeme spolu autem. V rádiu hrajou písničky a já mám co dělat, abych neusnula, jako vždy, když jsem na sedadle spolujezdce. Snažím se zpívat spolu s rádiem – dost falešně –, abych únavu zahnala. On se soustředí na cestu, ale stejně se mi občas zasměje, když mi ta která nota hodně ujede.

Únava mě přemáhá, až se stane to, co už párkrát. Začnu z okolí tahat energii, abych neusnula. Ve chvíli, kdy mi dojde, co moje mysl dělá, se to snažím zastavit, ale ještě to neumím. Napřed začne vypadávat rádio. A pak cítím, jak se proud energie napojí na něj. Nedokážu s tím nic udělat, neumím to ještě zastavit. Vysává ho, vidím, jak jeho víčka klesají, ale i přes veškeré prosby a modlitby se to děje dál. A během dalších pěti vteřin mu klesne i hlava, bezvládné ruce pustí volant a auto i přes můj pokus ho zastavit míří přímo do protisměru, kde se srazíme s protijedoucím autem. Pár na předních sedadlech zemře na místě, děti podlehnou zraněním v nemocnici. Jen mně se nic nestane, protože mě energické pole ochrání.

 

Vzpomínka skončí a mně zase jednou tečou po tvářích slzy a třesu se. Vidím, jak mladík ustupuje o něco dál, protože nevěří, že svoje pole ovládnu.

„Dobře, pomůžu ti,“ souhlasí nakonec. Otřu si slzy do lemu trička a bezhlasně poděkuju.

*

Do letadla jsem nastoupila umytá, najedená a vyspalá. Konec cesty se přede mnou už pomalu rýsoval, a tak jsem si dopřála pár dní v trochu dražším hotelu, abych ze sebe udělala člověka a naplánovala další postup.

Mířila jsem do čínského Jin-čchuanu, kde budu muset holt hledat. Podle Sioeo – tak se ten kluk, který uměl číst mysli, jmenoval – se onen muž nezdržuje na jednom místě, ale najdu ho právě v tomhle městě. Moc jsem se nevyptávala, jak to ví, nejspíš to mělo co dočinění s jeho schopností. Ten muž je Evropan jako já, o to bude hledání jednodušší.

Usadila jsem se na sedadle a vytáhla z batohu stránky vytisknuté v knihovně, na kterých jsem měla o Jin-čchuanu informace. Většinu jsem už pročetla, ale v letadle jsem stejně neměla nic lepšího na práci, a tak jsem v nich znovu hledala informace, které by mi případně mohly pomoct. A znovu jsem pečlivě studovala mapu města a okolí.

Po několika přestupech jsem rozlámaná konečně dorazila na cílové letiště. Nezdržovala jsem se prohlížením haly, která se beztak určitě nijak nelišila od jiných letišť, a jela taxíkem do centra města. Předem jsem se dočetla, že turisticky je tohle čínské město docela lákavé, ale turistů jsem tu moc neviděla. Někteří místní si mě docela okatě prohlíželi se zájmem, podobně jako tomu bylo i v Indonésii… nebo vlastně i v některých částech Indie. To mi trochu dodalo naději, že hledání nebude zase tak náročné – ale vzhledem k téměř dvěma a půl milionové populaci jsem nedoufala až příliš.

V centru jsem našla několik turistických obchůdků, kde jsem nakoupila podrobnější mapy města a průvodce. To, co mi Sioe o tom muži řekl, mě popravdě trochu děsilo, a tak jsem si chtěla být jistá, že mě nezastihne nepřipravenou. Trochu jsem i začala uvažovat o tom, že bych zkusila pro svou situaci najít jiné řešení, ale byla jsem tak blízko, že jsem se nechtěla vzdávat. Zatím ještě ne, říkala jsem si. Zatím ještě ne.

Během následujícího týdne jsem prošla víceméně celé centrum města (tedy… vzhledem k rozloze je asi vhodnější mluvit o středu). Kolem krku jsem nosila asi ten nejlevnější foťák, který jsem tu zakoupila, a snažila se dělat vše, co obvykle dělají turisté – prohlížela jsem si památky (především pořádný zástup mešit) i nové stavby, procházela se zaplněnými ulicemi a… nasávala. Ani ne tak atmosféru jako energii. Už dřív jsem zjistila, že energie lidí jako já chutná jinak – ale i když jsem sem a tam našla náznak někoho, kdo byl jako já, byli to jen samí místní.

To jsem ale čekala. Podle toho, co Sioe řekl, bude spíš někde na kraji města, kde si nejspíš zařídil živobytí jako věštec nebo něco, na co tu lidi věří. A až se najde dost nespokojených zákazníků, kterým věštby nevychází, zase se přesune.

A tak jsem se sbalila, abych mohla vyrazit do jiné části města. Stalo se to přímo před hotelem, kde jsem doteď byla ubytovaná.

Čekal na mě muž, který odpovídal Sioeovu popisu.

Byl zhruba ve středním věku – na skráních už mu prosvítaly šediny, postavou byl spíše hubený a v očích měl napůl šílený výraz. Instinktivně jsem ucouvla.

„Hledáš mě,“ řekl anglicky. Nehádal, neptal se. Věděl to. Držela jsem svoje pole blízko u těla a přikývla.

„Tak pojď za mnou. Tady to dělat nechci.“ A bez dalšího slova se ke mně otočil zády a vydal se pryč.

Pomalu jsem ho následovala. Hlavou mi znovu prolétl příběh, který mi Sioe vyprávěl – o ženě, která se toho, co uměla, chtěla zbavit stejně jako já. Ten muž jí toho zbavil… ale jako by ji zároveň zbavil i duše. Od té doby prý připomínala lidi ve vegetativním stavu.

Muž tolikrát zahnul, že jsem brzy ztratila ponětí, kde vůbec jsem. To se mi vůbec nelíbilo, ale nic jsem nenamítala. Když jsme se konečně zastavili, byli jsme v mnohem chudší části města. Dovedl mě do nějaké budovy, která mohla být snad skladem, ale teď byla prázdná.

„Chceš se zbavit toho, co umíš,“ ujistil se, znovu na konci věty ani náznakem nezvedl hlas v otázce. Znovu jsem jen přikývla a obezřetně sledovala jeho oči, které těkaly sem a tam, a rty, které se každou chvíli malinko ušklíbly. Tohle se mi vůbec nelíbilo a já začala litovat, že jsem šla za ním.

„Cítil jsem to… jak mě hledáš,“ vysvětlil krátce. Nebyla jsem si jistá, jestli umí něco podobného jako dívka z Indie, nebo jestli jen cítil, jak jsem vysávala ostatní. Raději jsem se neptala, nechtěla jsem prozrazovat více, než bylo nutné. Podle Sioeo číst myšlenky neuměl, to bylo hlavní.

„Tak mi to dej,“ řekl prostě a natáhl ke mně ruku, jako by chtěl, abych ho za ni vzala.

Než jsem ale začala pravačku zvedat – měla jsem pár otázek, než jsem hodlala se ho dotknout – cítila jsem vlastně opačný pocit než obvykle. Tentokrát byla energie vysávána mně.

Cukla jsem sebou a zaklopýtala o pár kroků dozadu, ale to proud odcházející energie nijak neoslabilo. Na tváři muže se objevil šílený výraz, který mě vyděsil do morku kostí. Už jsem chápala, jak ostatním bere schopnosti. Umí to, co já.

„Ne…,“ zaúpěla jsem tiše, jak mi ubývalo energie. Jestli umí to, co já, je jasné, jak dopadnu. V lepším případě mrtvá, v horším případě budu jako tělo bez duše jako ta žena, o které mluvil Sioe.

Zády jsem narazila do zdi a cítila, jak mi energie ubývá.

Nevím, co přesně se v tu chvíli stalo – snad se ve mně probudil instinkt přežití, snad jsem tohle chtěla udělat už dávno.

Přestala jsem se bránit, naopak jsem své pole pustila tak daleko, jak dosáhlo. Muži zřejmě došlo, jak jsou naše schopnosti podobné, široce se usmál a začal tahat energie ještě víc.

Ale já ho ignorovala a hledala své zdroje jinde. Začala jsem vysávat všechno a všechny v okolí – elektřinu, lidi, zvířata. Energii, která doputovala do mě, si vzápětí vzal on. Napřed se smál jak šílenec… ale brzy jí bylo tolik, že se smát přestal.

Energie mu začala ničit tělo. Popraskala mu kůže, pak do okolí vystříkla krev. A když bylo po všem, málem po něm nezbylo ani stopy.

Klesla jsem k zemi. Všechna ta energie se začala hodně rychle vracet do mě a hrozilo, že já skončím stejně. Vynaložila jsem veškeré úsilí na to, abych ji vracela tam, kde jsem ji vzala… a cítila, že někdy je už pozdě, že některým ji už vrátit nemůžu. Když byla energie pryč, udělalo se mi před očima černo.

*

Těžko říct, jak dlouho jsem tam ležela. Když jsem se probrala, byla tma. Vypotácela jsem se z budovy a toulala se tak dlouho, dokud jsem nenašla ulici, kudy jezdily taxíky. Nejspíš jsem na řidiče působila opile – a svým způsobem jsem opilá i byla, pořád ve mně přebývalo tolik energie, že jsem z toho byla mimo.

Cestou do náhodného hotelu, který jsem řidiči ukázala na jedné z mapek města, jsem zavolala Sioemu. Popravdě jsem neměla nikoho jiného, komu bych mohla říct, co se mi stalo. Rodina o mém… problému nevěděla, nejspíš si mysleli, že jsem se z té nehody psychicky zhroutila a jela objevovat sama sebe. Nemluvila jsem s nimi už dávno.

„Potkala jsem ho,“ řekla jsem hned, co mi to vzal.

„Takže je po všem?“

„Svým způsobem,“ povzdechla jsem. „Měl jsi pravdu. Tohle nebyla pomoc, o kterou bych stála.“

*

Když jsem znovu stála v ulicích Balikpapanu, ovívala jsem se stočenou mapou Jin-čchuanu, kterou jsem si společně s foťákem nechala na památku. Sioe se tvářil, jako by měl nejhorší migrénu svého života.

„Takže to neovládáme jen trochu, jo?“ utahovala jsem si z něho, i když mě přes všechny ty hlasy, které teď musel mít v hlavě, nejspíš slyšel jen stěží. Zašklebil se.

„Někteří jen trochu.“

„To to fakt neumíš vyfiltrovat?“ zeptala jsem se upřímně a vzala si od něj mapu Peru, na které bylo vyznačené jedno město. Puno.

„Myslelas, že mě baví bydlet v opuštěných budovách?“

„No vlastně…“

„Neodpovídej,“ povzdechl si a poklepal prstem na Puno. „Tady by mohla být další odpověď, ale… vážně to chceš pořád udělat?“

„Když jsem… se snažila zachránit, bylo to na úkor jiných. A to mě nejspíš čeká ještě hodně krát. Nemyslím si, že někdy ovládnu instinkt zachránit se,“ vysvětlovala jsem, „takže se toho chci zbavit… ale zase ne tak, abych pak přestala žít.“

„Jo, to chápu,“ přikývl. „Vlastně jsem doufal, že mě přibereš. Taky už mě úplně nebaví nemoct jít mezi lidi, protože to pak dopadá… takhle.“

Věnovala jsem mu soucitný pohled. „A myslíš, že to cestování zvládneš?“

„Snad jo. A mám nápad jak,“ zazubil se a krátce vysvětlil, co po mně chce.

Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela, ale pak jsem podle jeho instrukcí vytvořila pole kolem něj, které mělo všechny ty hlasy blokovat.

„Páni… ticho,“ zamrkal překvapeně uprostřed jedné z nejrušnějších ulic Balikpapanu. S pobaveným úsměvem jsem mu vrazila mapu do ruky.

„Tak nás veď,“ pobídla jsem ho. „Teď se budeš moct soustředit líp než já, pokud teda nechceš, abych pozornost dělila…“

„Povedu nás!“ slíbil okamžitě. Se smíchem jsme se rozešli dokoupit zásoby.

Čekala mě ještě dlouhá cesta, než jsem nalezla klid, který jsem celou dobu hledala – a teď si říkám, že bez Sioeho by to možné nebylo. Ale o tom třeba zase někdy příště.