Domek u jezera

Na své si poprvé přišel i bobřík velkých citů. Slečna Maya Prinz pro něj sepsala příběh, při kterém zaplesá nejedno srdce.

-*-

Adelaide zasunula meč do pochvy a úlevně vydechla. Ve tváři měla únavu, ale spokojeně se usmívala.

„A je po něm,“ prohlásila spokojeně, očima sledovala velké zvíře, které ještě před pár hodinami terorizovalo okolí. Tedy, zvíře… to nebylo docela přesné. Třetí oko na čele zmutovaného divočáka sebou ještě cukalo.

„Pěkně ses na něm vyřídila,“ zasmál jsem se. Pokaždé, když se podobným způsobem pustila do boje, trochu mě děsila. Ale jen trochu.

Prohrábla si vlasy, aby se jí propocené prameny odlepily od krku.

„No jo. Lov mi chyběl,“ přiznala. Vážně tomu bylo pár týdnů, co se nedostala z města. Oba jsme byli členové cechu šermířů, ale Adelaide patřila zároveň i do vedení cechu. Což znamenalo, že se někdy celé týdny nedostala z jeho sídla, leda snad domů, aby se na pár hodin prospala.

Odlomil jsem kly obřího divočáka a jeden jí hodil. „Chceš ho stáhnout?“

„Fuj,“ nakrčila nosík a udělala pár kroků dozadu. „To mileráda přenechám tobě.“

Zakoulel jsem očima a pustil se do práce.

*

Cesta do města ubíhala rychle – s Adou to snad ani jinak nešlo. Znali jsme se… no, to bude už pěkná řádka let. Společně jsme nastoupili do výcviku a celé roky se předháněli v tom, kdo umění meče ovládne lépe. Silnější údery jsem měl já, ale Ada byla rychlejší a bojovala chytřeji. Proti sobě jsme změřily síly už mnohokrát, ale jasnou převahu nikdy nezískal ani jeden z nás. Nepřekvapilo by mě, kdybychom měli oba stejný počet výher.

„Ještěže byl tak velkej,“ povzdechla si spokojeně Ada. Šetřila si na nový domek, chtěla se přestěhovat někam blíž k jezeru. Měla plán, který mi ráda vyprávěla zas a znovu. Až našetří dost peněz, koupí domek u jezera, vzdá se své pozice ve vedení cechu a bude si užívat života – což v překladu znamená, že bude lovit, co hrdlo ráčí.

„Za co vlastně utrácíš ty? Za oblečení to nebude,“ neodpustila si rýpanec. Zastavil jsem se a s přehrávaným uražením se chytil za hruď.

„No prosím? Ty jsi TAK zlá!“

Rozesmála se: „Vždyť tohle nosíš už dva roky… i když pravda, ten meč vypadá docela nově.“

Přistoupila o něco blíž a prohlížela si mou obouruční zbraň. Když se o vteřinku později narovnala, měla obličej asi pět centimetrů od mého. Zatajil se mi dech, když si mě tmavomodré oči zkoumavě prohlížely.

„Že tys šel zase kupovat zbraně beze mě!“

Zacukaly mi koutky úst: „Vzal bych tě s sebou, ale to bys taky musela mít někdy čas…“

„Ani mi nemluv. Kdyby se aspoň všechno to papírování dalo vyřešit mečem…“

„…No jasně, že to by se ti líbilo.“

Vyplázla jazyk… A v tu chvíli jsem už neodolal, přitáhl jsem si ji k sobě.

„Ale no tak, Jakeu… Říkali jsme, že počkáme,“ zašeptala, když dlouhý polibek, kterému se rozhodně nebránila, skončil. Chytil jsem ji ještě o něco pevněji.

„Vážně chceš čekat?“

Tentokrát se ke mně natáhla sama. „Ani nápad.“

*

Rozloučili jsme se při vstupu do města, tentokrát bez jediného doteku a téměř i bez jediného pohledu. Na nemanželské vztahy, i ty stvrzené jen polibky a objetími, se lidé dívali dost skrz prsty. Ostatně, donedávna by se stejně přezíravě dívali i na to, že žena vládne meči, ale tyhle časy už byly naštěstí pryč.

„Už jen chvíli,“ slíbila polohlasem a brzy zmizela v uličkách.

V tom jejím snu o domečku jsem vystupoval taky – domek měl být náš společný, až se konečně vezmeme. To se mohlo stát, až odsloužíme povinné roky služby cechu… A my netrpělivě počítali každý zbývající den. Těch bylo už jen pět. Naše šťastné až nadosmrti bylo tak blízko, že bylo téměř hmatatelné, ale zároveň tak daleko, každá vteřina se táhla jako dlouhé roky.

S povzdechem jsem se vydal na tržnici, abych směnil dnešní úlovky. Ada si v cechu nechá vyplatit odměnu za skolení divočáka.

Smlouvání byla má silná stránka, takže jsem při odchodu z trhu nesl u pasu pěkně naditý váček. To by běžně přilákalo lapku či dva, ale ruka na jílci meče na druhém boku je spolehlivě odrazovala. Členové cechu byli jediní, kdo se mohli veřejně ozbrojovat, a někteří z nás sloužili jako strážní… A shovívavost je rozhodně neproslavila.

Stavil jsem se ještě na jídlo, takže když jsem se vrátil do cechu, byla Ada už převlečená do civilu. Ve své kanceláři vyplňovala zrovna nějaké dokumenty, takže si chvíli ani nevšimla, že ji od dveří sleduju.

„Jak to šlo?“ zeptala se asi po deseti minutách, když si mě konečně všimla. Neodvažoval jsem se chodit blíž.

„Fajn,“ pousmál jsem se a ukázal na váček. Ve tváři se jí mihl spokojený úsměv – a taky úlevný, protože ona smlouvání nesnášela.

„Vybrala jsem peníze z lovu za oba, rozpočítáme to?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Brzo už nic rozpočítávat nebudeme, je na čase si na to zvyknout.“

Tak šťastný výraz měla jen málokdy.

„Už aby to bylo.“

„Já vím.“

Oba jsme se na chvíli odmlčeli. Ada si hrála s jedním pramínkem vlasů a podupávala nohou, jako vždycky, když se snažila něco vymyslet. Když jsme byli mladší, dost mě tyhle její zlozvyky otravovaly, ale teď mi připadalo, že nic roztomilejšího neexistuje.

„Nezajdeme večer do divadla?“ zeptala se nakonec. Trochu mě to překvapilo; ačkoli jsem věděl, že Ada má umění ráda, nikdy po mně nechtěla, abych chodil s ní. Považovala mě tak trochu za nekulturního barbara… A dalo by se říct, že se moc nemýlila.

„No já nevím…,“ začal jsem, ale pak jsem si to představil – potemnělá hala, lidé stísnění jeden na druhého, budeme těsně vedle sebe…

„Ale zvládnout bych to snad mohl,“ zatvářil jsem se, jako bych vykonával hrozivou oběť.

„Bezva! Tak si hlavně obleč něco, v čem nebudeš vypadat jako… No… Prostě si běž koupit něco nového na sebe. Stejně budeš brzy potřebovat hezké šaty,“ zrudla. Neubránil jsem se úsměvu.

„Jo? A na copak?“

Podívala se stranou. „Ty víš.“

Ještě chvíli jsem si pohled na její zarudlé tváře vychutnával a pak jsem přitakal: „Ano, vím.“

*

Když jsem ji vyzvednul, měl jsem na sobě zbrusu nové oblečení. Ada si mě pátravě prohlédla a po chvíli váhání uznala, že to není tak hrozné, jak čekala. Ona na sobě měla modré dlouhé šaty, které podtrhávaly krásu jejích očí.

Nabídnul jsem jí rámě a nechal ji, aby mě vedla – popravdě jsem ani netušil, kde tu divadlo je. Raději jsem trávil čas v hospodě při vrhání kostek… Nebo dalších aktivit, které mi připadaly zajímavější než návštěva divadla.

O několik desítek minut později jsem se v tomhle svém názoru utvrdil. Očekával jsem, že když nic jiného, budu mít Adu těsně vedle sebe v pološeru a celé to bude o něco snesitelnější. Hala ale byla osvětlená a židle byly příliš daleko od sebe na to, aby naše tělesná blízkost vypadala náhodně. Po dobu celého představení, které mě podle výbuchů smíchu ostatních mělo rozesmát, jsem odpočítával nekonečné minuty a připadal si hrozně podvedený.

„Jak se ti to líbilo?“ zeptala se mě Ada, když jsme se nočním městem pomalu vraceli k ní domů. Ani jeden jsme se netěšili, až se rozloučíme, a tak jsme se spíš ploužili, než abychom šli.

„Nebylo to špatné,“ zalhal jsem, ale hned mě prokoukla.

„Ale prosím tě. Víc ses díval na strop než na herce.“

„Ten strop ale vážně nebyl špatnej.“

„Ach jo,“ vzdechla a protočila oči, ale přesto se usmívala.

„Tak fajn, nebavilo mě to. Ale s tebou půjdu rád kamkoli, to přece víš.“

„Ále, to není třeba. Brzo už budeme mít jeden druhýho plný zuby,“ zasmála se, narážela na těch několik párů, které jsme v cechu měli. Když nezabíjeli monstra, vypadalo to, že se snaží zabít jeden druhého navzájem.

„Neboj, jen tak se tě nenabažím,“ slíbil jsem jí. Už jsme došli před dveře domu, ve kterém bydlela. Neušla mi zvědavá hlava její bytné, která se na okamžik mihla v okně a zmizela za záclonou.

„Bojím,“ povzdechla si znovu, tentokrát ale vypadala smutně. Chtěl jsem si ji k sobě přitáhnout a utěšit ji, ale pořád jsem na sobě cítil oči bytné.

„Opravdu se bát nemusíš. Copak jsem někdy nedodržel, co jsem slíbil?“

„Pořád! Co třeba to, jak jsi mi slíbil, že mi doneseš ten koláč…“

„No tak kromě toho…“

„…a že za mě vyplníš papíry…“

„To-to byl vtip. Jako bys mě neznala…“

„…a že nezničíš ten pásek, co jsem ti dala…“

„Fajn, fajn,“ zvedl jsem ruce v obranném gestu. „Chápu. Ale tohle je jiný. Slíbil bych ti to, ale zase bys na mě vytáhla věci starý tak tisíc let…“

Vyplázla jazyk. „Dobrou, Jakeu.“

„Dobrou,“ povzdechl jsem si. Zmizela ve dveřích a já se vydal směrem k sobě domů. Zítra mě čekalo ještě nějaké zařizování, tak jsem se na to chtěl vyspat.

*

Zbytek týdne se vlekl. O to víc, že jsem za tu dobu Adu zahlédl jen párkrát na chodbách cechu. Zrovna přicházeli noví členové, což znamenalo, že administrativa měla co dělat. A já nechtěl trávit čas hlídáním nováčků, tak jsem se vydal na lov, který mě na pár dní odvedl z města – ostatně, to, co jsem chtěl zařídit, už hotové bylo.

Vrátil jsem se až v předvečer konce povinné služby. Zapadl jsem do postele a vzbudil se až druhý den kolem poledne.

„Zatraceně,“ zaklel jsem a rychle na sebe naházel oblečení a vyběhl směrem k cechu. Ada na mě čekala v přízemní hale. Stačil mi jediný pohled, abych zatoužil zase rychle odejít. Takhle naštvanou jsem ji snad ještě neviděl.

„Zrovna dneska…,“ zaskřípala zuby. „Zajdi si pro svitek.“

„Promiň!“ vyhrkl jsem a raději jsem ji rychle uposlechl. Formalita ukončení služby netrvala moc dlouho. V cechu jsem měl plánu zůstat, což celý proces urychlilo.

„Příště přijď včas,“ varovala mě postarší žena, která měla ukončení služby na starosti. „Všichni tu byli už ráno, jen ty čekáš až do poledne…“

„Zaspal jsem,“ zkusil jsem chabou výmluvu, kterou jsem o necelých pět minut později použil znovu, ale tentokrát mi tak rychle odpuštěno nebylo.

„Za tohle mi dlužíš. Dobrý oběd, tak!“

„Hele, zase tak hrozný to čekání bejt nemohlo…“

„A večeři!“

„…“

Povzdechl jsem si: „Fajn, oběd a večeři. Máš teď čas?“

„Já už obědvala.“

„Ne na oběd. Chci ti něco ukázat.“

Tázavě naklonila hlavu ke straně a po chvíli váhání přikývla. „Jo, mám čas.“

„Tak pojď,“ zazubil jsem se a vydal se ven z cechu.

*

Netrvalo dlouho, než jí došlo, že míříme k jezeru – ostatně, chodila sem snad pokaždé, když měla volno. K vodě měla silný vztah. Jednou, když jsme byli několik týdnů mimo civilizaci, mi vyprávěla, jak ji otec naučil plavat, poznávat ryby a chytat je. Byl to rybář, žili ve vesnici na druhé straně jezera. Jednou se z cesty do města na tržnici, kde prodával ryby, už nevrátil. Adelaide nikdy nezjistila, co se vlastně stalo, ale tušil jsem, že se k cechu šermířů přidala, aby se podobných incidentů stávalo co nejméně.

S napůl zasněným výrazem sledovala vodu a nechala se vést po břehu, aniž by vnímala, kam vlastně jdeme. To mi vyhovovalo.

„Jsme tu,“ oznámil jsem a zastavil se před domkem, který popravdě vypadal, že potřebuje opravit.

Ada mlčela a s povytaženým obočím čekala na vysvětlení.

„Koupil jsem ti dům. U jezera,“ odpověděl jsem prostě. Bylo na ní vidět, že se při pohledu na barabiznu snaží tvářit šťastně, ale moc jí to nešlo. Chviličku jsem ji sledoval a měl jsem co dělat, aby mi nepocukávaly koutky rtů. Když už jsem to nevydržel, chytil jsem ji za ruku a dovedl ji o kousek dál.

„Tamten,“ ukázal jsem na domek vedle barabizny, který byl o poznání novější a hezčí. Viditelně se jí ulevilo.

„Ale…,“ vzpamatovala se, „jsi si jistý?“

„Naprosto,“ ujistil jsem ji s úsměvem.

Věnovala mi úsměv a pak se znovu otočila k domu: „Můžu jít dál?“

„Samozřejmě, je tvůj,“ zasmál jsem se. Bez váhání vběhla dovnitř a já ji pomalu následoval.

Nadšeně se procházela a bylo znát, že ani nemůže uvěřit tomu, že je tohle její nový domov.

„Adelaide,“ oslovil jsem ji celým jménem, což jsem moc často nedělal. Otočila se ke mně téměř okamžitě.

„Vezmi si mě,“ řekl jsem nahlas ta slova, která jsem chtěl říct už tak dlouho. Zalapala po dechu, skoro jako by chtěla něco namítnout, ale pak přikývla.

„Vezmu si tě,“ přislíbila s úsměvem.

*

Ještě ten večer jsme zašli do kostela, aby nás kněz oddal. Běžně bychom pozvali i rodinné příslušníky, ale ani jeden jsme neměli rodinu natolik blízkou, abychom ji zvali. Slíbili jsme si před trojicí bohů lásku a věrnost a nasadili si prstýnky, které nám kněz donesl – pro mnohé to byl jediný šperk, jaký kdy dostali.

Když jsme z kostela vycházeli, automaticky jsme od sebe ucukli, ale hned nám oběma došlo, že teď už nemusíme. Prstýnky dokazovaly, že jsme svoji; teď už proti našemu vztahu nemohl nikdo nic namítat.

„Vraťme se domů,“ navrhnul jsem Adě a přitáhl si ji k sobě. Celá zrudla a očima těkala kolem, starý zvyk z doby, kdy jsme se museli pohledům ostatních vyhýbat.

„Dobře,“ souhlasila tiše a natáhla se na špičky, aby mě krátce políbila na rty. Nechtěl jsem čekat déle, než bylo nutné, a tak jsem ji chytil za ruku a vyběhl zpátky k jezeru. Se smíchem běžela za mnou.

„Vždyť na tohle máme zbytek života!“ slyšel jsem její pobavený hlas.

„No právě! Jen tak krátkou dobu!“ souhlasil jsem.