Alice: Druhý příběh

Alice znovu stojí pod studeným proudem sprchy a jako po každém vyřešeném případu se snaží uspořádat si svůj tok myšlenek, podívat se na ně znovu s chladnou hlavou (teď už i mokrou) a zanalyzovat je.

Před očima se jí znovu začíná odvíjet ten strašný obraz stěn pocákaných starou zaschlou krví a stříkance stékající po stěnách. Co ji hned zpočátku zarazilo, byl fakt, že na zemi neležely žádné zkrvavené mrtvoly. Všude byly jen otisky malých dětských ťapek v písku.

Alice se sama pro sebe pousměje, když si vybaví okamžik, kdy ji zavolali. Vlastně zavolal – ano, zavolal! První hlášení o něčem podivném v jeskyni uprostřed lesa slyšeli z úst toho děsivého… ehm… děsivě uhrančivého hraběte, který má v erbu prapodivnou divokou včelu.

Stále ještě nezapomněla na jejich společný večer, ale… teď se tím nechce rozptylovat. Možná by to byl hezký námět na článek do časopisu pro ženy… při této představě Alice už vážně vyprskla smíchy. Prohrábla si mokrou rukou své modrozelené vlasy, na kterých teď ulítávala.

Její myšlenky se znovu vrátily do jeskyně. Nejprve při pohledu na tu spoušť sázela na šílenství nějakého maniaka. Možná se jednalo o rituální oběť nebo spíše přípravu na ni. Zamyšleně se dotkla jednoho ještě nezaschlého fleku. Něco se jí nezdálo… snad ta konzistence… je to lepkavé, ale jinak, než krev… hmm, hmm… přivoněla si k prstům a rozesmála se. „To jsou přeci borůvky!“ vykřikla. Spousta borůvek… tak nějak rozmačkaných.

Alice se pátravě rozhlížela po zemi, až nalezla nastříhané brčko a vedle hned leželo další. Páni, tak to byla borůvková bitva. Asi děti. Ale kde jsou? Za chvíli bude tma a lesy tu jsou plné divokých prasat. Zalitovala, že nemá ve svém týmu stopovacícho psa. No, zkusí se tedy řídit instinktem. Kdyby byla malá holka zmazaná jako čuně, kam by šla? Domů v takovém stavu určitě ne!

Řeka! Tam by je mohla najít. Piraně tam naštěstí nežijí, ale ten vodopád nedaleko odsud… Ta myšlenka ji přinutila se rozběhnout. Snad bude její odhad správný. Čas vydat se jiným směrem už po setmění mít nebude.

Náhle vedle ní kdosi dusal… hrabě! Jak na něj mohla zapomenout. Mohla… stejně se tu spíš plete!

Po chvíli ale Alice zjistila, že jí hrabě nejenže stačí, ale zvládne i při běhu nahlas rozvíjet svoje myšlenky. Škoda, že u toho tak příšerně funí, blesklo jí hlavou a ohlédla se po něm. Vtom zjistila, že se dívá do oči divočáka. Vystartoval za ní z houští a dost naštvaně jí hrozil svými tesáky.

Postavila se proti němu a hrozivě zařvala. To prase překvapilo a chvíli se až zdálo, že malinko couvlo. Pak ale bojovně sklonilo rypák k zemi, připravené každou chvíli vystartovat a zaútočit.

„Dáme závod?“ ozvalo se kousek od ní. To křičel hrabě a prase jeho výzvu kupodivu přijalo. Oba dva odkvačili na malý maraton po lese.

Alice si na malou chvilku oddychla, když vtom uslyšela z dálky poděšený křik. Rychle se tam rozběhla. Byl to křik tak hrozivý, že při něm tuhla krev v žilách. V duchu už viděla mrtvé či utopené děti a jejich těla pomlácená pádem do vodopádu.

Ale když přiběhla blíž a uviděla to nadělení, jen unaveně klesla do trávy a říkala si, že se celý svět asi zbláznil. Děti u řeky praly svá trička silně potřísněná borůvkami. A děsivý křik způsobilo zjištění, že to ve studené vodě „fakt“ nepustí.

Alice sice nebyla nijak zběhlá v domácích pracích, ale jednou omylem viděla kousek pořadu o batikování látek. Poradila dětem, ať trička obatikují fialovou barvou, že to bude vypadat skvěle a ještě co tričko, to originál!

Alice pomalu vypnula sprchu a už si jen připomněla poslední setkání s hrabětem. Byl celý od borůvek, jak ho prase honilo po všech čertech a borůvkách. Inu, asi nemělo smysl pro fair play!

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.