Alice: Minulost v borůvčí

Alice běžela lesem a následovala druhé drobné děvčátko. Sára měla rozpuštěné vlásky a v nich věneček z květin. Vypadala jako andílek. Alice připomínala spíše malého partyzána – už zase si stihla roztrhnout kalhoty, tričko i obličej měla umazané od borůvek, tedy válečných barev. Pobíhaly borůvčím, honily motýly, výskaly, jásaly. Najednou jako by Alice spatřila něco mezi borůvčím. Něco, co tam nepatřilo. Co tam nikdy nemělo být. Tvář?

„Holčičky! Alice! Sáro! Poběžte, svačina!“ ozvalo se volání maminky, která čekala na palouku opodál. Vůně a chuť zapečených toustů a domácích sušenek rychle vyhnala z mysli podivný zážitek. Do paměti se však zaryl. Ten obličej. Brýle, skelné oči. Snad krev? Určitě jen šťáva z borůvčí. Určitě tam ten děda jen spal. Byl na houbách a usnul… Dětská mysl je pozoruhodná. Cokoliv, co by mohlo lidské mládě ohrozit, vytěsní a obestře mlhou. Žádného takového zážitku se ale nedokáže zbavit úplně…

Chtěla se vrátit do lesa. Palouček se vypařil a všechno potemnělo. Začala ji objímat hrůza. Podivné zvuky lesa se mísily se strachem a za jejími zády se jindy spící stromy začaly hýbat.
„Pomoc! Paní Schillerová! Alicé!“ ozval se jekot. Sára křičela. Dívčí hlásek dospěl a Alice strnula. Bezmocně koukala, jak se plazící  kořeny omotávají okolo Sářiných kotníků, jak se k nim přidávají větve, jak táhnou Sáru někam pryč do temnoty lesa.
„Sáro! Už jdu!“ zazněl dětský hlásek. Rozběhla se, ale sotva zvedla nohu, zakopla. Letěla dlouho, míjela stromy, když konečně přistála na zemi v borůvčí. Vedle ní dopadaly měsíční paprsky a osvětlovaly nějaký předmět. Posadila se a mnula si natlučená kolena. Vedle sebe v borůvčí viděla tvář. Zašpiněnou zaschlou krví, s vyklovanýma očima, hnijící. Vykřikla.

Najednou se kolem rozhostilo světlo. Alice ležela na pohovce a pod hlavou měla několik ručníků, aby se křiklavě fialová barva z ještě mokrých vlasů neprosákla do čalounění. Musela usnout. Vlastně se vůbec nedivila proč. Celou noc se snažila uklidit na stole. Ne, že by se jí uklízet nějak chtělo, a ne, že by úklid nespočíval pouze v přesunutí několika hromad papíru, ale mělo mnohem, mnohem závažnější důvod. Nemohla najít náušnici…

Zvedla se z gauče, odkopla klubíčko ponožek, které se tam za poslední týdny nasbíralo, a obrátila své kroky k psacímu stolu, který pod nánosem papírů, poznámek a starých náplní do propisek nebyl téměř vidět. Jen co se ke stolu přiblížila, sesunula se z něj velice úhledně srovnaná hora papírů a jako čerstvý sníh zakryla všechno, co momentálně bydlelo na podlaze. Proč, pro všechno na světě, zrovna já?! Pitomá náušnice! Kde jen… Alice se zahleděla na jednu složku, která se tvářila, že se v dohledné době raději sama odplíží na skládku.

Papíry byly již zežloutlé, sponka, která je spojovala, zrezlá. Musel to být jeden z prvních případů, který kdy dostala. Vzhledem k tomu, že byla složka u ní na psacím stole, se muselo jednat o případ neuzavřený. Povzdychla si a ze zvědavosti jej sebrala. Chtěla jej v rychlosti prolistovat a rychle ztopit papíry do nepořádku na stole, aby mohla na celou věc zapomenout a žít v blažené nevědomosti, stejně jako před minutou. Otočila první list a zarazila se. Z fotografie se na ni usmíval postarší muž. Postarší muž. Ta tvář…

Vybavila si obličej ze snu. Nebyly si s tváří na fotce jen podobné. Shodovaly se. Otočila zpět na titulní stranu spisu a začala číst.
Jak stará ta věc je? S odporem v očích přeletěla kritickým pohledem papíry. „No, dobře, na svůj věk vypadá ještě slušně…“
Začala uvažovat nad souvislostí noční můry, kterou v různých obměnách vídávala, a tohoto případu. Muž byl totiž pohřešovaný od jejích osmých narozenin. Několik dní poté byly s matkou a Sárou v lese a tam zahlédla onu podivnou věc. Je na čase přestat s dětskými eufemismy. Žádná podivná věc. V tom borůvčí bylo tělo. Přesně tak, jak ji na to sen již mnohokráte upozornil.

Jaká to jen mohla být náhoda, že zrovna teď, když byl surreálný zážitek patřičně čerstvý, se z organizovaného chaosu vládnoucího v jejím bytě vyklubala ta složka. Byl to jeden z první desítky jejích případů. Ujala se jej dobrovolně jen pár dní po té, co jej policie uzavřela jako nevyřešený. Už tehdy se o něj nikdo nezajímal. Natož teď, když bylo vše již promlčeno a zapomenuto. Možná jen díky své morálce, možná z popudu podvědomí  tehdy nechtěla, aby celou věc odnesla voda.

„Dobrá tedy, hledanému bylo padesát let,“ vytáhla z kapsy propisku a začala poznámkami plnit hřbet levé ruky, „není nijak nebezpečný – po těch letech sotva.“ Sama se svým hlasitým úvahám ušklíbla a byla ráda, že ji nikdo neposlouchá. Mezi poznámky ještě přidala, že hledaný je již přes dvacet let po smrti.

Rychle popadla batoh. Naházela do něj doklady, lahev vody, malý foťáček a mapu. V teplácích, s fialovou barvou odkapávající z vlasů a jen jednou náušnicí v uchu vyrazila z domu. Usadila se do auta a vyrazila na místo, kde si hrávala jako malá a kam se nesčetněkrát podívala i ve snu. Cesta ubíhala jako voda a v Alicině hlavě se vířily divoké myšlenky.

Brzy začala poznávat cestu. Stromy kolem byly mnohem vyšší a mohutnější, než si pamatovala, a také cestičky mezi nimi zmizely. Borůvčí jí připadalo ještě mnohem vyšší, než když se jím prodírala jako malá. Zaparkovala a uvědomila si, že je auto skoro skryto ve vysoké trávě. Ne, že by sem tehdy jezdívalo mnoho lidí. Teď měla pocit, že tohle místo nevidělo člověka roky. Raději zkontrolovala baterku v telefonu. Opravdu se nechtěla ztratit.

Mapa ji vedla houštinami jenom chvilku. Zvolila raději možnost jít po paměti. Už by určitě měla být u toho paloučku. Mohla by si tam na chvíli sednout. Vydýchat se, napít, zavzpomínat si. Kolem ní byly ale jen stromy. Slunce vesele prosvítalo přes listí a mírně hřálo. Co kdyby se ztratila? Zkontrolovala telefon, signál byl slabý, ale baterka se stále držela. Kdyby se vybil a ona zvolila špatnou cestu, mohla by tady taky zůstat navždycky. Ne, že by to místo neměla zapsané ve svém srdci, ale když pomyslela, jak snadno zde šlo skrýt tělo. Tedy, pokud tu nějaké bylo… Křup!

Podívala se pod nohy, aby se ujistila, jestli se jí větev nezamotala do tkaniček. Zbledla. Palouček musela minout jen o pár desítek metrů. Ke svému upřímnému zděšení našla to, co hledala. Časem a konejšivou rukou matky přírody zkřehlá kostra ležela přímo před ní ve vysokém borůvčí. Prorůstalo skrz hrudní koš i ústa. Vyhrabala foťák a po desetiletí od doby, co měla případ sama pro sebe, přidala na pomyslnou nástěnku poslední chybějící dílek skládanky.

***

„Určitě budete udávat módní trendy vlasového stylingu…“ poznamenal jeden z policistů místo pozdravu. „Pila jste něco?“ začal s rutinními otázkami, když na něj vybalila svůj průkaz a ukázala do borůvčí.
„Ne, na piknik jsem ještě čas neměla, přestože to bývalo malebné místo…“ ušklíbla se a hlavou jí proletěla vzpomínka na Sáru. „Obávám se, že bude potřeba kosti odvézt do laboratoře, aby se prokázal jejich původ. Je mou milou povinností vám tuto práci předat, pane praporčíku.“

O několik dní později byl případ zmizení Arthura Maloryho uzavřen. V ten samý den byl otevřen případ nový: vražda Arthura Maloryho. Údajně se ho s vervou a nadšením ujal mladý policista. No, Alice si bude muset nějakou dobu počkat, než bude případ odložen a úplnou náhodou se dostane do jejích rukou. Velice by ji totiž zajímalo, kdo za tím stojí, a z nějakých záhadných důvodů si přišla jako jediná kvalifikovaná na to onu záhadu rozluštit. V tuhle chvíli měla ale přednost jiná věc. Kde je u všech čertů ta náušnice?

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.