Alice: Nejpodivnější případ – 2. část
Celý týden Alice procházela město křížem krážem a snažila se zjistit něco o tom, kam mohla Terezka zmizet. Dokonce i policie jí vyšla vstříc a oficiálně ji zapojila do pátrání. Což jí pomáhalo u lidí, kteří by se na ni jinak dívali nedůvěřivě a nic by jí neřekli.
Ne, že by se jim divila. Když se ráno podívala do zrcadla, díval se na ni obličej ztrhané ženy s vaky pod očima a vystouplými vráskami.
„Ali, ty máš fakt šlehu,“ zašeptala a ošplouchla si obličej ledovou vodou. „Máš už toho dost, holka. Potřebuješ vypnout,“ mluvila k zrcadlu. „Vyrazíš si dneska ven, třeba na Kotel na vyhlídku. Můžeš zavolat Simče a cestou zpátky se můžete zastavit na pivu,“ pokračovala tiše.
Ještě než začala vymýšlet důvody, proč by se dál měla věnovat pátrání, rychle popadla telefon a zavolala kamarádce. Ve skrytu duše doufala, že ji Simča odmítne, ale ta byla z představy procházky nadšená. Alice, byť se na jednu stranu na svoji kamarádku těšila, si v duchu nadávala.
Do setkání zbývalo šest hodin. Aby si Alice ukrátila čas, sáhla do skříňky a vytáhla novou barvu. Tentokrát padla volba na temně fialovou. Tak jako vždy, když si hodlala barvit vlasy, si škodolibě uvědomila, jak dokonale nedokonalé má vlasy. Jiná ženská by nadávala, že se jí barva do dvou týdnů vymyje. Alice za to byla ráda. I přes veškeré barvící experimenty měla vlasy stále pevné a zdravé.
Pro samé barvení zapomněla na vaření jídla – ne že by jí to nějak vadilo, stejně byla všechna její jídla nepoživatelná – a tak se spokojila s dovezenou pizzou. Půlku si dala k obědu, a i když měla chuť na další kousky, druhou půlku dala do lednice, aby měla i něco k večeři.
Konečně byl čas vyrazit ven. Simča už stála před barákem s bandaskou v ruce.
„Že netušíš, co nás čeká?“ pronesla s hraným úsměvem. Alice jí na očích viděla, jak zuří.
„Nekecej, že si po deseti nebo kolika letech zase dáme borůvkový peklo,“ rozesmála se Alice.
„Jo. Já vůl byla ráno u našich. Ptali se, kdo volal, tak jsem jim řekla, žes to byla ty a že spolu půjdeme na Kotel. A do toho Kryšpína pronesla, že tam rostou přeci ty úžasně sladký borůvky. A matku samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než vyhrabat starou pětilitrovou bandasku. A prej: ‚To ona Simonka ti, broučku, ráda nasbírá borůvečky.‘ Bože, jak já to nesnáším,“ chrlila ze sebe Simona.
„No tak, ta malá za nic nemůže,“ snažila se ji uklidnit Alice.
„To taky vím. Kryšpíně nic nevyčítám. Snad jen ten mlsnej jazyk,“ povzdechla si Simča. „To naši mě štvou. Já chápu, že vždycky chtěli druhý dítě a jsou celý nadšení, že se jim Kryšpína narodila. Jenže,“ na chvíli se odmlčela a Alice moc dobře tušila, co bude následovat. Nebylo to poprvé, co si na tohle téma Simča stěžovala. „Mě už prostě ničí ty jejich řeči. Jak bych měla všechno udělat a nejlépe bez řečí, protože Kristýnečka je chudáček, na kterého sestra nemá čas. A jak je smutná, že musí vyrůstat sama. Ale že já jsem vyrůstala sama, to už zapomněli.“
„Začínám si říkat, že ty tu nabídku práce fakt vezmeš, co?“ pronesla Alice a Simča jen kývla na souhlas. „Takže to uděláš. Zradíš mě, odstěhuješ se do Ameriky, najdeš si tam pana úžasnýho a nikdy víc se nevrátíš.“
„Neboj, ten pan Úžasný bude mít určitě bráchu a nejlépe dvojče. A s tím tě dám dohromady. Ty se odstěhuješ za mnou a společně budeme ty krásné paničky v domácnosti, na které se tak krásně kouká,“ pronesla Simča a obě se té představě od srdce zasmály.
Postupně jejich rozhovor plynul od tématu k tématu a po půl hodině měly město za zády. Další půl hodinu jim trvalo, než došly k lesu a vyšplhaly se do kopce na místo, kde rostly ty největší borůvky.
Zaklekly a mlčky se daly do sbírání. To bylo jejich borůvkové peklo. Sbírat a nepromluvit. Protože jak jednou začaly mluvit, tak jim došlo, jak hrozné vedro je, jak jsou propocené a unavené. A to by vedlo k jedinému – přestaly by sbírat a jen by spolu prokecaly zbytek dne.
Alice se snažila myslet na cokoliv jiného, než na ztracenou Terezku. Ale byla to marná snaha. Neustále se snažila přijít na to, co mohla myslet těmi magickými dveřmi, o kterých se zmínila v tajném dopise.
„Alí, jsi v pohodě?“ zeptala se najednou Simča.
„Jo, nic se neděje,“ odpověděla Alice, a pokusila se usmát.
„A teď tu o červený Karkulce,“ dodala Simča, a Alici došlo, že před kamarádkou nic neskryje. A tak se dala do vyprávění.
Samozřejmě, že Simča o zmizelé holčičce slyšela. Přeci jen bydlely na malém městě. Jen netušila, že pro Alici tak moc znamená. Když se Alice dostala ve vyprávění k tajnému vzkazu na papíře, na chvíli se zarazila.
„Magické dveře? Ty fakt věříš, že to myslela vážně? Hele, je to pořád ještě dítě. Víš, že třeba pro Kryšpínu by magické dveře byly třeba támhleto?“ otočila se a u kázala na místo, kde ležel zlomený strom opřený o další dva tak, že doopravdy mohl z dálky vypadat jako zárubně dveří.
„A úplně ji vidím, jak s rukou plnou borůvek jde a na to dřevo zaklepe,“ zasmála se Alice a předstírala, že je Simči malá sestřička. Zaklepala na kmen jednoho stromu a při tom pronesla: „Dobrý den, mohly bychom dovnitř? Naše kamarádka tudy prošla a my bychom ji rády našly.“
„Normálně bych vám neotevřel, ale mám slabost pro borůvky,“ pronesl mužský hlas. Alice si ani nestačila pomyslet, odkud se vzal, když si všimla mužské postavy stojící přímo před ní. Natáhl se, vzal si z Aliciny dlaně pár fialových kuliček a dodal: „Mimochodem, dělat soukromého detektiva v takhle malém městě, to je něco nečekaného.“
„Právě v tom je ten vtip,“ vydechla Alice překvapeně. „Nikdo by nečekal, že holka z malého města by mohla být očko.“
Obě dívky byly tak vyvedené z míry, že je ani nenapadlo se zeptat toho muže, kdo je a odkud se vzal. Možná i proto, že držel ruku položenou na klice dveří, které se zdály přirostlé ke kmeni stromu.
„Takže jak? Chcete vstoupit nebo ne? A pokud ne, tak proč jste klepaly?“ zeptal se muž netrpělivým hlasem. „Můžu vám poradit, jak tu malou cácorku najít,“ dodal a to bylo to jediné, co Alice potřebovala slyšet. Bez zaváhání prošla kolem něj a vstoupila do dveří. Když vystoupila na druhé straně, nemohla uvěřit vlastním očím.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.