Alice: Pod svícnem

„Opakuju vám to znovu,“ pronesla klidným hlasem a mávala policistovi před obličejem průkazkou do knihovny, která žel bohu již před měsícem propadla. Byla to jediná identifikace, kterou v téhle bundě vyštrachala. Fotka na ní byla notně zašlá a hlavně byla tak, no, nepočítaně, barvení vlasů stará. „Já opravdu jsem Alice Schillerová! Před hodinou mi volali, že mám přijet na místo činu a prošetřit to tu.“

Postavila se alespoň na špičky, aby nahlédla muži v uniformě přes rameno. Stál totiž v jediném místě, kde se do vysoké kamenné zdi vplížila brána. Svými mohutnými rameny však úzký prostor zcela zaplnil. Přes policistu zahlédla zahradu a starý dům, který jistě přežil staletí.

„Madam, musím vás upozornit, že vaše naléhání není vhodné. Žádám vás, abyste opustila místo činu, jinak…“ nedomluvil.

„To je v pořádku. Slečnu Schillerovou jsme volali. Božíčku!“ postarší paní vytřeštila oči na tyrkysovou a karmínovou střídající se v Aliciných vlasech. „Inu, omlouvám se vám za nepříjemnosti, ale není divu, že vás pan policista neidentifikoval… Pojďte prosím dále, čeká se na vás.“

S úsměvem plným zadostiučinění vklouzla Alice brankou dovnitř a po boku staré dámy se vydala směrem k domu. „Máte tu vůbec elektřinu?“ poznamenala, ačkoliv to možná bylo trochu netaktní.

Dámu to nerozhodilo ani v nejmenším. „Jste bystré děvče, velice bystré. Elektřina zde není. Bylo by příliš složité do zdí zabudovat dráty. V domě žijeme přesně takovým životním stylem, pro který byl postaven…“

Jakmile otevřela dveře, dýchl na Alici závan osmnáctého století. Chlad a vlhko kamenných zdí prosytily dům atmosférou, která se prala s útulnem sálajícím ze starého zdobeného krbu. Nad tím vším bděly jako věčné stráže gobelíny, nejspíše starší než dům. Všude bylo uklizeno, až z toho byla nesvá. Jako by se v domě nežilo. „Máte nějakou uklízečku? Její pomoc by se mi doma hodila…“ nadhodila a odpovědí jí byla chvíle mlčení.

„Paní Etschingová mi s domácností vypomáhá. Chodí sem každé pondělí a pátek. Dnes jsem jí dala vědět, že chodit nemá. Kvůli tomu… incidentu.“

Alice pokývla hlavou a vytáhla zářivě zelenou propisovačku s příšerně kýčovitou ozdobou na konci.

Ta tužka byla dárek od kamarádky. Její vzhled nezapadl nikam a ze všech míst jako by vyčnívala. Alici tato rozdílnost pomáhala v soustředění. Na hřbet ruky si načmárala téměř doktorským škrabopisem jméno paní Etschingové. „Je tu nějaké další služebnictvo?“
„Máme zahradníka, pan Rensky.“
Rovněž jeho jméno skončilo na hřbetě ruky. Alice vkročila do domu a rázným krokem se vydala o patro výše, kde, jak byla předem informována, nalezli tělo.

Nebyla to pěkné podívaná. Perský koberec byl nasáklý krví a dovedla si představit, jak nevybíravě by mohl špatně mířený krok začvachtat.
„No, máme jisté, že o sebevraždu se nejedná,“ pokrčila Alice rameny. Byla v místnosti sama. Jen ona, nebožtík s roztříštěnou lebkou a zakrvácený svícen, na kterém plápolala svíčka. Prohlédla si tělo, celou místnost nafotila ze všech možných úhlů a poté svíci sfoukla a schovala ji do sáčku na důkazy. Byla velice ráda, že tentokrát policie pouze vypomáhá a nemusí tak nikomu vysvětlovat, kde se v domě vzala ta spousta krve a mrtvola.

Svícen i svíce odjely spolu s mrtvolou jako hlavní důkazy. Alice se to chystala staré paní mimoděk oznámit, ale ta ji předběhla. „Odvezli jste je, že ano? Je to dobře, že jste je odvezli. Alespoň se všechno dozvíte… Věřím, že se všechno dozvíte.“ Nabídla Alici čaj.

Chvilku volna, jak sama nazvala dobu mezi odvozem těla a telefonátem z pitevny, strávila Alice vyptáváním na lidi, kteří měli přístup do domu. Několik otázek se týkalo i zemřelého pána, který, jak se ukázalo, byl prastrýcem majitelky domu. Alicina ruka byla popsaná až po loket.
„Mohla byste mi ještě říci…“ rozezněl se telefon.

Volali z policie. Tentokrát byli velice rychlí. Pan Gerhardt Rensky-Alewright byl zabit jednou silnou ranou těžkým kovovým předmětem do hlavy. Na svícnu byla nalezena jeho krev. Co však nesedělo byly otisky prstů mrtvého na svíci, která podle experta začala hořet v čase shodujícím se se smrtí oběti.
„Ve zkratce tedy…“ Alce se zvedla a odešla do vedlejší místnosti vyřídit telefonát, „vrah zabil oběť jedinou ranou svícnem. Pokud se mohu domnívat, otiskl pak ruce oběti na svíci i svícen a svíci zapálil. Z druhého bodu vyplývá, že se snažil celou věc zamaskovat jako… sebevraždu? Možná? Dost nepovedeně?“
Povzdechla si a začala škrtat jména na ruce.
„Prohlédněte prosím velice pečlivě ruce mrtvého, svícen i svíci, já se podívám po pokoji. Něčím si kryl ruce a mám podezření, že někde muselo zbýt nějaké vlákno.“

Mezitím co se rozhlížela po místnosti v prvním patře, zakroužkovala jména lidí, kteří měli přístup do domu ve dne, v noci. Výběr se dosti zúžil. Na pouhé tři lidi. Na paní Alewrightovou, paní Etschingovou a pana Renskyho. Vzápětí ze seznamu zmizelo jméno staré dámy i paní Etschingové. Alice usoudila, že ani jedna z nich by neměla sílu usmrtit oběť jednou ranou.  Jakmile došla k tomuto závěru, pousmála se. Že by snad byl vrahem zahradník? Neslýchané! V tu chvíli také zahlédla šmouhu na zdi táhnoucí se pod piáno. Světlo svící by ji před ní téměř jistě skrylo, ale teď, při pátrání po nějaké drobnosti, použila malou kapesní svítilnu. Shýbla se a uvnitř se zaradovala. Pod piánem ležel pár rukavic. Sice byly dámské, pravděpodobně kousek ze šatníku staré dámy, ale něco na nich nesedělo. Na hřbetu byly nastřižené, jakoby se do nich měla vejít větší ruka.

Sbalila je do podobného sáčku jako předtím svíci a vydala se dolů za paní Alewrightovou.
„Mohla byste mi upřesnit, jestli je podobnost jmen vašeho zahradníka a oběti… pouhou shodou náhod… či jestli byli nějak rodinně spřízněni?“
Stará dáma si povzdechla. „Byli. Tommy Rensky byl nevlastním synem mého prastrýce. Myslím, že se narodil těsně po svatbě. Prastrýc ho nepovažoval za svého syna a dal jej vyškrtnout ze seznamu dědiců. Moc rozumu, chudák Tommy, nepobral. Ale je šikovný, pracuje tu u mě na zahradě, nemůžu si na něj stěžovat. Je to velice hodný hoch…“ usmála se nic netušíc stará paní.
„Ano, velice hodný. Děkuji za spolupráci, brzy se vám někdo ozve…“ usmála se konejšívě Alice a vyšla z potemnělého domu.

Každý krok vedoucí od starého sídla jí vháněl novou krev do žil. Ona stará atmosféra domu, která na ni prve dýchla, byla konečně celistvá. Je to tak u všech rodin s hlubokými kořeny? Bylo to tak i se Sárou? Má její původ něco společného s jejím zmizením? Zatřásla hlavou a pokrčila rameny. Tady odpověď najde asi jen těžko. V hlavě se jí začaly honit jiné myšlenky. Svíčka. Ten plamen. Moc krásná barva. Zítra bude zrzka!

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.