Netvor a princezna – část druhá: Sebastian 1/2
I Blížila se noc. Na krajinu sedla tma a já se opět odvážil vyjít z lesa, kde se přes den skrývám. Když jsem si byl jistý, že venku není nikdo, kdo by mne viděl, vyplížil jsem se až k hradbám. Vyškrábal jsem se po zdi a ladně jako kočka jsem na druhé straně neslyšně dopadl nohama na zem, když jsem zeď přeskočil. Znovu jsem se rozhlédl, jestli mě nemůže nikdo vidět. Ne. Bylo tu pusto a prázdno. Pomalu jsem se rozešel do ulic. Dlaněmi jsem hladil zdi městských domků. Byly to nuzné stavby, žádný velký přepych… Pro ně. Říkal jsem si, co bych dal za možnost bydlet v takovém domečku. Povzdechl jsem si a mé prsty zabloudily pod košili, aby se dotkly náhrdelníku. Doby, kdy jsem byl člověkem jako každý jiný, byly nenávratně pryč. II Skrytý u růžových keřů, díval jsem se...
Živelné rande
Zemské anonymní drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Kdysi dávno, když byl svět pouze směsicí elementů, se mladý Země rozhodl pozvat slečnu Ohnivou na rande. V baru si k ní přisedl a laškovně řekl: „Čau kotě, dnes vypadáš vážně žhavě. Koukni na mý svaly, že ze mě jde strach? Haha, ze mě, chápeš?“ Ohnivá se otočila a odpověděla: „Hele, Země, neříkám, že se mi tvůj zemitý humor nelíbí, ale víš, ty jsi občas vážně natvrdlý.“ Země si uvědomil, že tohle by stejně nefungovalo, a šel pozvat na rande slečnu Vodu. Netrvalo dlouho a vznikly řeky a moře… Inu, díky Bohu, že se Země nedal dohromady se slečnou Ohnivou. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Když nás povolá zase zpátky…
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „No, tohle bylo nejblíž, co jsem se kdy dostal k infarktu. Tohle už znovu nedělejme.“ „Baxtere. Právě jsme se propadli bůhvíkam podlahou jeskyně. Myslíš, že jsem to plánoval?“ pozvedne tázavě jedno obočí, vyhrabe se na nohy a začne malou místnůstku obcházet kolem dokola, snad v nějaké bláhové naději, že najde východ. Z mého pohledu to moc nadějně nevypadá. Kam dohlédnu v mlhavém světle baterky, jsou jen chladné skalní stěny, pokud nepočítám tu hromadu kamení, která přiletěla s námi. Naštěstí však dopadla jako první. Se zaťatými zuby se trochu nadzvednu, ale nepokouším se vstát. Aniž bych to zkoumal nějak podrobněji, vím, že tahle noha je zlomená. S tichým syčením se opřu o zeď a pomalu vydechnu. „Co kdybys zvedl...
Zrození
Zemské drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Všude je klid. Žádný zpěv ptáků. Ani bzukot pilně pracující včelky. Na stromě se nepohne ani lístek. Panuje bezvládí. A přece se něco děje. Tam, uvnitř té malé hromádky hlíny zahřáté teplým slunkem. Člověk by řekl, že je ta hrouda zeminy bez života. Ale opak je pravdou. Malý, nenápadný pohyb. Okem téměř nezaznamenatelný. Ven se z té temnoty na světlo boží dere maličká rostlinka, jejíž semínko se tu v podzemí schovalo minulý podzim. Lísteček je velký asi jako hlavička mravence. Přesto je v tom kousku organické hmoty skrytý obrovský potenciál. Potenciál překonat všechny nástrahy velkosvěta a vyrůst co nejblíže slunci. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Oběť pro Gaiu
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Zabořila nohy do písku a zavřela oči. Slunce pražilo jako obvykle a její pokožka byla každým dnem tmavší a tmavší. Trochu se zachvěla. Den sklizně se blížil a začínala být nervózní. Šestnáct let se jí dařilo před božským osudem unikat a čekal ji poslední rok, kdy se bude nervozitou třást, zda náhoda nevybere její jméno. Večer se v doprovodu své matky a otce vydala k soše bohyně Gaii. Několik lidí stále klečelo před pískovou sochou a se sepjatýma rukama tiše promlouvalo modlitby. Cassie se usmála na své rodiče a připojila se k davu mladých lidí, který se houfoval před sochou. Pohlédla na starostu města, který pomalu přicházel ke stolku, na kterém byla postavena dóza s papírovými lístky. Cassie dobře věděla, že...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
