Procházka
Zemské drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Jdu. Jdu bosa. Někde jsem ztratila své boty. Našlapuji opatrně a s respektem k zemi, kterou mám pod sebou. Nejdříve mě na chodidlech šimrají stébla zelené trávy. Potom, jak přecházím přes pole, se tráva mění v posečená stébla. Jsou krátká a pevná, píchají do nohou. Bolí to. Přejdu pole. Cesta. Drobné kamínky mě trochu masírují, ale není to tak nepříjemné jako ta stébla na poli. Vlastně je to úleva. Cítím, jak se mi písek zadírá pod nehty. Skřípe. Je to nepříjemné pro uši. Chodím bosa ráda. Zkoumat tu různorodost pode mnou mě baví. Užívám si přírody. A té krásné země. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Chlapec, který miloval vesmír
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Vždycky byl zvláštní. Zvláštní, ne divný. „Divný“ zní ošklivě. S Markem jsme se znali od kolíbky a za celou tu dobu jsem si nikdy nemyslela, že je divný, dokonce ani v takovém tom věku, kdy jsou pro holky divní všichni kluci. Jeho nikdy moc nezajímaly bitky, auta, holky – takové ty věci, které kluci milují a holky to nechápou. Měl vesmír. „Napadlo tě někdy, jak málo stačí k tomu, abysme umřeli?“ ptal se mě jednou večer, bylo nám asi čtrnáct. „Stačí jedno vesmírný těleso a BUM – mrtví.“ „Hele, podle mě spíš umřeš po cestě do školy než kvůli harampádí tam,“ ukázala jsem na tmavou oblohu nad námi. „A co harampádí tady? Na Zemi?“ Zněl zvláštním způsobem bezmocný. Miloval Zemi. Tu modrou planetu ve vesmíru, ne místo,...
Gaia
Zemské drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Bohyně země sestoupila na zem a sledovala dění kolem sebe. Nebyla spokojená. Lidé na sebe byli zlí, neustále se mračili a trvalo dlouho, než došla do vesnice, kde alespoň trochu zněl smích. Květiny, které svou vlastní vůlí přiměla vykvést, usychaly. Gaia jen mávla rukou a na dům, kde bydlela zvláště zlá rodina, spadla halda kamení, na vedlejší dům seslala písečnou bouři. Gaia si to užívala, neměla slitování a nářek ostatních jí přinášel radost. Když však spatřila úsměv, vlídná slova a dům plný štěstí, i její černé srdce to rozněžnilo. Vyčarovala květiny, několik pestrých motýlů. I bohyně země umí být vlídná… Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Zemitá romance
Zemská báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Autor požádal o anonymní vydání. Země mne má tak moc ráda Že jí chci dát do zubů Ať se vrtnu, kam se vrtnu Pořád padám na hubu Stále si mě přitahuje A chce se mě dotýkat Já s problémy s rovnováhou Musím se pak potýkat Začalo to loni v květnu Uslyšel jsem Země hlas Řekla mi, že po mně touží Pak jsem spadl. A pak zas! Těžko se to vysvětluje Nikdo mi to nevěří A řidiči mě dokonce Srovnávají se zvěří Tahle Země, ta se nedá Má dost tuhý kořínek Ale ve mně naděje mé Stále hoří plamínek Že ušetřím svoje tělo Od ran, šrámů na tváři Zítra vyjdu do ulice Obrněný polštáři! Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Jistota
Zemské drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Troufám si říct, že pro většinu z nás nejbližší živel. Ten, u kterého nehoříme obavami o požár, netopíme se ve starostech, aby nepřišly povodně, nic nebere vítr z plachet našim plánům. Celý život obýváme jeho příbuznou, planetku se stejným názvem, avšak s velkým písmenem na začátku, většinu svého bytí strávíme na pevnině. Hrozbu zemětřesení nebereme tak vážně, vždyť je omezená převážně na místa styku litosférických desek, cítíme se bez ohrožení. Nesnažíme se udržet ve vzduchu, nepokoušíme se zabránit potopení pod hladinu, jsme přesvědčeni, že se nám nic nestane. Jednoho ze čtyř živlů se nebojíme. Vždyť stojíme pevně nohama na zemi. Redakční úpravy provedla Helenia...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
