Vzpomínka na mě XII.

Na návrat k nám domů nebyl právě nejvhodnější čas. Bylo pozdě a na silnici nebylo moc náklaďáků, kterými bych se mohla svézt. A jako naschvál, i to málo nejelo mým směrem. Čekala jsem na několika velkých křižovatkách a v duchu si nadávala, proč nežiju na vesnici. No, spíš nežila, když už jsem nějaký ten den mrtvá. Nebyla jsem schopná naskočit do žádného vozidla za jízdy. Nakonec jeden náklaďák, jedoucí směrem, kterým jsem potřebovala, na semaforu zastavil a já se vydrápala nahoru.

Konečně, pomyslela jsem si, když mě odvezl téměř ke schodům u domu.

Byl to popelářský vůz. Celá cesta sdílená s kuchyňskými odpadky. Jízda jedna báseň.
Dostat se do domu nebyl žádný problém. Venkovní dveře byly doširoka otevřené. Otec nakládal do svého bílého cadillacu, který parkoval na příjezdové cestě, pár kufrů.

Vzpomněla jsem si na Davidovo sdělení Amandě o tom, že rodiče na pár dní odjedou. Šla jsem za otcem do domu. Nechtěla jsem, aby mi zavřel dveře před nosem. Nemusela jsem nic cítit, a přesto jsem si všimla, že pil. V obličeji byl opuchlý a červený. Vypadalo to na pořádnou spotřebu alkoholu. Odšroubovaná láhev drahé skotské, stojící na kuchyňském stole, víc než podepřela moje podezření. Otec se posadil ke stolu vedle matky, která držela malinkou modrou pilulku. Lahvička s léky stála vedle opékače topinek. Celá situace nemohla být víc deprimující.

„Odjedeme ráno. Co nejdřív,“ řekl otec a znovu si dolil skleničku. „Počítám, že pojedeme na sever.“

„Proč na sever?“ zeptala se matka unaveně, polkla prášek a zapila ho sklenicí vody. Když jsem se na ni dívala, nemohla jsem uvěřit tomu, že někdo může za pár dnů tak zhubnout.

„Chceš jet na jih?“ zeptal se otec. „To se mi zamlouvá. Mohli bychom jet do Acapulca, kdybys chtěla.“

Matka se mdle usmála. „Vzpomínáš, když jsme tam byli před pár lety a Alex nás uprosila, abychom tam zůstali o tři dny déle, protože se zamilovala do místního plavčíka?“
Nedovedla jsem pochopit, že rodiče věděli o mém pobláznění do hezkého pětadvacetiletého Mexičana, který dohlížel na náš hotelový bazén. Uvedlo mě to do rozpaků. Ale ne. Potěšilo mě, že se zajímali o můj osobní život. Otec přikývl a znovu se napil.

„Měla v sobě tolik lásky,“ povzdychl si.

„Jsem zvědavá, jestli tam ten mladý muž stále ještě pracuje.“

„Nejspíš ne.“

Matka si položila ruce na spánky a začala si je masírovat. „Možná bychom měli jet na sever,“ konstatovala už bez náznaku jakéhokoli úsměvu.

Táta do sebe hodil další whisky. „Dobrá,“ souhlasil.

Nemohla jsem tam zůstat. Vyšla jsem z kuchyně a šla hledat Davida. Byla jsem překvapená, když jsem ho našla nahoře na schodech, jak před mou ložnicí líbá na dobrou noc Amandu. Ona šla spát do mé postele!

„Snaž se trochu si odpočinout,“ řekla mu, když se rozcházeli. Měla na sobě jednoduchý bílý koupací plášť.

Můj.

„Zítra si společně uděláme hezký den,“ dodala.

David měl na sobě jenom modré džíny. Tvářil se jako trouba. Nejspíš by taky potřebovala panáka skotské. A ne jednoho.

„Co budeme dělat?“ zeptal se.

Amanda se usmála a hrábla mu do vlasů. „To se uvidí.“

David se díval za svou přítelkyní, odcházející do mého pokoje. „Neměli jsme na tu schůzku chodit.“

Objala ho. „To je hloupost. Zapomeň na to. Ty vzkazy… zřejmě to někdo dělá naschvál.“

Ta narážka ho trochu nadzvedla. Chytil ji pevně za ruku. „Ty si na mou duši myslíš, že ji někdo z nich zavraždil, Amando?“

Sklopila oči. „Prosím tě, neptej se mě tak, Dave.“

Dave, pomyslela jsem si smutně. Jenom já jsem mu tak mohla říkat.

Sešla jsem do přízemí. Čekala jsem, až David usne. Dveře do garáže byly lehce pootevřené. Světlo svítilo.

Musela jsem usnout. Odjakživa jsem milovala jen tak si schrupnout. Když jsem se probrala, světlo nesvítilo. Ručičky na kuchyňských hodinách se blížily ke třetí ráno. Ještě chvilku a zaspala bych svůj plán.

Nahoře byly otevřené jenom dveře Davidova pokoje. Povzbudilo mě to, protože v opačném případě bych byla celou noc bez práce. David ležel na zádech, kolem pasu měl omotanou deku. Posadila jsem se k němu na postel a potichu jsem proklela Petra za to, že mě opustil. Vůbec mě nenapadlo, jak postupovat dál. Petr řekl, že bych na to měla přijít. Rozhodla jsem se experimentovat. Natáhla jsem se a dotkal se Davida rukou.

Předpokládala jsem, že musím částečně splynout s jeho spánkem obestřenou myslí. O jiném způsobu jsem neuvažovala. Čekala jsem, až se mu rozkmitají oční víčka. Počítala jsem, že než se rozhodnu ho pozdravit, měl by být uprostřed pořádného snu.

Než se začaly chvět jeho dlouhé řasy, uplynulo nejméně půl hodiny. Okamžitě jsem ho vzala za ruce. Byl to fantastický pocit cítit Davidovu přítomnost. Byla jsem spoutaná mezi dvěma světy, ale ten jeho byl příliš bolestný.

Chtěla jsem se k němu dostat blíž. Instinktivně jsem přejela rukama po jeho pažích směrem k obličeji. Dotkla jsem se prsty jeho hlavy a pocítila jsem na prsou stejnou tíhu jako na podlaze v Janeině bytě, kde se mě moji takzvaní kamarádi snažili pohřbít. Postel zmizela. Nový prostor byl prostoupený kouřem a prachem, postrádal barvy a ostrost. David byl oblečený v černém. Oči měl otevřené. Díval se na mě. Ne. Díval se za mě.

„Davide,“ zavolala jsem na něj. „Jsem tady, Davide. Před tebou!“

Nepodíval se na mě. Mezi námi byla neproniknutelná opona jeho smutku. Dopravila jsem ho zpět do postele.

„Ach, Davide,“ zašeptala jsem, pohladila ho po vlasech a políbila na rozloučenou. Možná jsme byli stále částečně spojeni. Pocítila jsem vlhkost jeho kůže a nebyl to žádný sen.
Dole jsem našla v prádelně otevřené okno. Prolezla jsem jím ven. Rodiče zřejmě zavřeli hlavní dveře. Výsledek mého snažení mě zklamal. Obešla jsem dům a na dvorku jsem si všimla dalšího otevřeného okna. Bylo nahoře v patře a vedlo do mé ložnice. Mrknutí za Amandiny chladné, šedé oči by mohlo být poučné, pomyslela jsem si.

Amanda spala zachumlaná pod dekou, kterou mi k patnáctým narozeninám upletla paní Parishová. Vypadala tak krásně! Její dlouhé černé vlasy byly rozhozené na polštáři jako závoj. A já k ní necítila žádnou nenávist.

Znovu jsem čekala, až se jí zachvějí řasy a já vstoupím do jejího snu. Moje vědomí se při dotyku začalo měnit. Tentokrát to bylo jiné. Pomalu, téměř nepostřehnutelně se pokoj kolem mne pokryl mdlým obrazem rovné, šedé krajiny, poseté tisíci sloupy, dotýkajícími se nebe.
Necítila jsem s tou scénou žádné spojení. Pochopila jsem, že jsem se na krajinu dívala jejíma očima, navzdory tomu, že jsem si byla stále vědoma dimenze své postele.

Představa o několik minut později začala blednout. Už jsem se o nic dalšího nepokoušela. Noc pomalu končila a na ně čekaly ještě další sny. Postavila jsem se a otočila k oknu. Polibek na rozloučenou jsem jí nedala.

Moje další zastávka byla v Jimmyho domě. Otevřené kuchyňské okno, které jsem použila při odpolední návštěvě, bylo stále k dispozici. Vyšplhala jsem se dovnitř bez potíží. Jimmy ležel uprostřed postele s rukama a nohama ovinutýma kolem látkového medvěda. Chudák kluk, zasmála jsem se, zřejmě má zoufalou potřebu lásky. Jak jsem se přiblížila k posteli, jeho řasy se zachvěly. Nečekala jsem. Sáhla jsem mu na hlavu a ponořila se dovnitř.
Možná jsem to měla udělat pomaleji. Jeho postel okamžitě zmizela a byla nahrazena postelí z jeho snu. Nahá blondýna s Janeinýma prsama a mou tváří si hoví na kruhovém vodním lůžku. Stříbrný podnos s kaviárem a šampaňským stojí vedle. To je podívaná, vidět tě takhle, můj drahý, pomyslela jsem si.

Jimmy stál u postele s otevřenými ústy a vyvalenýma očima. Měl na sobě mokrý černý oblek a ploutve.

„Miluju tě, Jimmy,“ zakvílela dívka na posteli. Rozzlobilo mě, že měla hlas jako Jane. Když už krade moje ústa, proč si nevzala taky můj hlas? Ten chlap byl z hloubi duše stejně nevěrný jako perverzní. Plácal ploutvemi po červené samotové podlaze jako ryba na suchu.

„Miluju tě, Marsho,“ odpověděl vzrušeně.

„Kdo je k čertu Marsha?“ zeptala jsem se.

Uslyšel mě. Vypadal téměř na omdlení. „Alex,“ třeštil na mě oči. „Co tady děláš?“

Vykročila jsem k němu. „Co tady dělám? Jsem tvoje přítelkyně!“ Ukázala jsem na postel. „Co tady dělá?“

„Kdo?“

„Ona!“

Přiložil si ruce k puse a začal si okusovat nehty. „Já nevím,“ zamumlal.

„Zbav se jí,“ nařídila jsem mu. „A sundej si ten hloupý oblek, vypadáš jak senilní tučňák.“

Otočil se na Marshu. „Mohla bys přijít později?“

„Později?“ zaječela jsem. „Ty nevěrný bastarde! Řeknu jí to sama. Ty děvko, ztrať se z tohohle pokoje a už se sem nikdy nevracej!“

Poslechla. Posbírala ze země oblečení, naházela ho na sebe a utekla. Jimmy si sedl na konec postele a začal si zouvat ploutve.

„Jémine, Alex,“ řekl s provinilým úsměvem. „Nevěděl jsem, že přijdeš.“

„Kdo je Marsha?“ žádala jsem ho o vysvětlení.

„Moje sestřenice. Přijela mě navštívit z Floridy,“ odpověděl.

„Měl jsi s ní něco?“

Vypadal provinile. „Jednou jsme se spolu sprchovali.“

„Sprchoval ses se svou sestřenicí?! Chodil jsi v té době se mnou?“

Zaváhal. „Ne.“

„Lháři!“

„Opravdu.“

„A co jsi s ní dělal teď?“

Vypadal zmateně. Nemohl si sundat ty hloupé ploutve. Nejspíš mu přirostly k nohám. Nakonec se mu to podařilo.

„Alex, ty…máš být mrtvá,“ vysoukal ze sebe větu, která mu nejspíš dělala problémy. No, každému se přece nepoštěstí, že se mu v jeho idylickém snu objeví jeho mrtvá expřítelkyně.

Nabídla se mi obrovská šance.

„Jak jsem zemřela?“ zeptala jsem se.

„Nepamatuju se,“ zamumlal.

K mému štěstí bylo jeho podvědomí stejně hloupé jako jeho vědomí. Něco mi přece jenom řekl. Jestli mě zavraždil, nepamatoval si to. „Někdo mě zavraždil,“ konstatovala jsem suše.

Najednou si zlomil prsty. Nevěřila jsem vlastním očím.

„Já vím, co se stalo,“ prohlásil po minutě nevěřícného ticha. Z mé strany ovšem. „Ty jsi vyskočila z balkónu!“

„Ne, to jsem neudělala!“

„Ano, udělala“

„Říkám, že ne!“

„Viděl jsem tě!“

Zamrazilo mě. Tohle byla novinka. „Ty jsi mě viděl vyskočit?“

Protáhl obličej. „Ležela jsi tam v kaluži krve.“

„Ale předtím, co jsi viděl?“

Strčil si hlavu mezi kolena. Těžce dýchal. Začal plakat.

„Ach, Alex.“

„Jimmy! Řekni mi, co se stalo!“

„Rozmačkaná, zakrvácená. Ježiši Kriste!“

„Co jsem udělala?!“ vykřikla jsem a chytla ho za ruku. Podíval se na mě. Ve tváři měl stopy hrůzy. Okamžitě jsem viděla všechno z jeho perspektivy. Před očima jsem měla dívku, která ležela na pitevním stole, bez zelené roušky, která ukrývala strašnou bolest.

A pak už jsem byla zpátky v jeho pokoji, ve skutečném pokoji. Okamžitě jsem poznala, kdy se neklidně zavrtěl v noční můře. Stáhla jsem ruce z jeho hlavy a pospíchala oknem ven.
Moje další zastávka byla u Jo. Šla jsem k ní celou cestu pěšky. Doufala jsem, že ta procházka zcela utiší můj strach. Ani trochu to nepomohlo.

Joina matka, paní Foultonová, seděla na verandě a kouřila cigaretu. Nejspíš právě přišla z práce, měla na sobě sesterskou uniformu. Odhadla jsem, že může být tak půl páté. Brzo by mělo vyjít slunce.

Na klíně paní Foultonové ležely noviny. Byly otevřené na straně tři. Byl tam můj obrázek a v pravém horním rohu titulek „Středoškolačka se vrhla do náruče smrti.“ U textu byla uveřejněná fotografie z plesu.

Posadila jsem se na židli vedle paní Foultonové a všimla jsem si, že používá cigaretu ještě k něčemu jinému, než ke kouření. Mezi jednotlivými tahy držela cigaretu blízko obrázku. Buď mi chtěla propálit oči, nebo na mě chtěla lépe vidět. Vzpomněla jsem si na vlažný tón, kterým mluvila s paní Parishovou před mým pohřbem, udivilo mě, jak spolu tenkrát vyšly.

Ruce se jí lehce třásly, ale tvář nevyjadřovala žádné dojetí. Po chvilce odložila cigaretu a vešla do domu. Noviny nechala na židli na verandě. Pochopitelně jsem ji následovala.
Paní Foultonová šla přímo do postele. Ani si nesundala uniformu, lehla si na deku a zavřela oči. Vydedukovala jsem, že se za pár hodin vrací do nemocnice. Protože nebyla na večírku a s největší pravděpodobností mě nemohla shodit z balkónu, pokud beru v úvahu fakt, že jsem byla shozená, nemá smysl, abych se pokoušela proniknout do jejích snů.

Dveře Jo byly doširoka otevřené, což mi připadalo neobvyklé. Jo si své soukromí důrazně chránila. Vstoupila jsem do její svatyně a našla ji spící s odkopanou dekou a obličejem zabořeným do polštáře. Chvíli jsem počkala, a když otočila obličej, zdálo se, že sní. Víčka se jí bouřlivě chvěla. Opatrně jsem se natočila, jemně položila svou pravou ruku na vrcholek její hlavy.

Nebyla jsem nejspíš dost opatrná.

Ztratila jsem vědomí a začla sama snít…

Pokoj byl tlumeně osvětlený. Na stěnách visely obrovské závěsy. Nábytek byl ve viktoriánském slohu, starý a rozbitý, opuštěné sochy, které strašily ve čtyřech rozích, byly složené ze zbytků ze zapomenutých koutů. Na vzdáleném konci pokoje, před velkou křišťálovou koulí, seděla na vypolštářovaném houpacím křesle čarodějnice.

Byla to Jo, oblečená do špinavých uválených černých šatů, stařičká Jo s mnoha vráskami a bolavými kostmi. Nejlepší léta jejího života byla zavalena fůrou znalostí, pod jejichž tíhou chřadla. Její výraz byl maskou hlubokých tajemství.

Nepamatovala si moje jméno, ačkoli jsem jí je připomněla. Pozvedla kostnatý prst a ukázala mi, abych přistoupila.

„Posaď se, dítě,“ pronesla třaslavým hlasem a naznačila pokus o úsměv. Posadila jsem se před ní na nízkou hnědou stoličku. Po obou stranách křišťálové koule stály dvě červené svíčky. Žena mě upřeně pozorovala oříškovýma očima. „Co tě zajímá?“ zeptala se.

Měla jsem připravenou otázku a už jsem znala odpověď – byla to část hry. „Chci vědět, jestli budu žít dlouho a budu mít šťastný život,“ řekla jsem.

Zamumlala cosi o pošetilé otázce od někoho tak mladého jako jsem já. Naklonila se ke mně a usmála se. „Ano.“

„Jsi si tím jistá?“

„Ano dítě, nemáš se čeho obávat.“ Natáhla levou ruku. „Deset dolarů, prosím.“

„Podívej se do své křišťálové koule,“ požádala jsem ji.

„Není to nutné. Vidím tvůj osud ve tvé tváři.“

„Ale já to chci.“ Dala jsem důraz na poslední slovo.

Pootočila hlavu na stranu. „Jak se jmenuješ?“

„Mé jméno není důležité,“ odsekla jsem. „Slyšela jsem, že tvá kouzla jsou velmi mocná.“

Stáhla ruku a přikývla. „Slyšela jsi správně.“

„Moji přátelé mi prozradili, že to, co jsi jim předpověděla, se doopravdy stalo.“

„Kdo jsou ti lidé?“ zeptala se.

„Přátelé. Chovají k tobě velikou úctu. Řekla jsi jednomu z nich, že se dožije dlouhého věku a celý život bude velmi nešťastný. A on je.“

Začala něco tušit. „Ale ty jsi mladá. Jak to, že máš tak staré přátele?“

Pokrčila jsem rameny. „Ani nevím. Setkávám se se spoustou zajímavých lidí. Jednou jsem poznala mimořádnou dívku. Byla ve stavu čisté pohody. Dokonalé blaho. Přišla za tebou, abys jí věštila.“

Stará dáma vypadala znepokojeně. „Nepamatuju se na takovou osobu.“

„Nepochopím, jak jsi mohla zapomenout. Ve skutečnosti nebyla tak šťastná. Byla stejně nešťastná, jako má druhá přítelkyně. Jsi si jistá, že si na ni nevzpomínáš?“

„Ne.“

„Dala jsi ji přezdívku,“ pokračovala jsem.

„Jakou?“

„Bylo to – ach, zapomněla jsem. To nevadí.“ Ukázala jsem znovu na kouli. „Prosím tě, řekni mi budoucnost.“

„Už jsem ti jí řekla.“

„Ale nepodívala ses do koule. Udělej to. Zaplatím ti dvojnásobně. Dvacet dolarů.“

Zaváhala. Dvacet dolarů pro ni zřejmě byla spousta peněz. „Proč ke mně přišli všichni tvoji přátelé?“

„Oni nepřišli k tobě. Ty jsi přišla k nim.“

„Řekni mi jejich jména,“ požádala mě.

„Na co? Teď jsou všichni mrtví.“

„Jak zemřeli?“ zeptala se.

„Ty to víš. Řekla jsi jim, jak zemřou. Byli stejně staří, jako jsi ty. Zemřeli stářím.“ Sepjala třesoucí se ruce a pohlédla na jejich suchou a svraštělo kůži. Začínala si vzpomínat.
„Kdo jsi?“ zašeptala.

Usmála jsem se. „Přítelkyně.“

Zavřela oči. „Nikdy předtím jsem tě neviděla.“

„Podívej se do koule.“ Položila jsem svou ruku přes její a jemně stiskla. „Zaplatím ti trojnásobek.“

„Co chceš vědět?“ V jejím hlase se objevil strach.

„Jak jsem zemřela?“ Stiskla jsem pevněji. „Otevři oči, babo. Podívej se do koule.“ Poslechla. Musela. Přenesla jsem svůj stisk z jejích slabých rukou na její křehkou hlavu a přinutila ji se podívat. Nestalo se nic.

Věci se začaly zamotávat. Najednou jsem si uvědomila, že držím křišťálovou kouli.
Stará žena byla uvnitř.

Byla mrtvá. Zabila jsem ji. Dávno předtím. Zírala jsem do skla a viděla jsem bílou lebku, která byla pokrytá červy. Vršek lebky byl prasklý, ale nějak to nesouhlasilo. Jo přece nikdy nevypadla z balkónu. To já jsem takhle zemřela.

Ke své hrůze jsem nemohla z té zatracené koule sundat ruce. Začala jsem křičet.

Stále jsem nevěděla, co zlého se může stát.

Přišlo to v další chvíli a nebylo to dobré. Začala jsem se potácet kolem pokoje a snažila se rozbít křišťálovou kouli s lebkou staré ženy uvnitř. Najednou se mé ruce rozplynuly a já se ocitla uvnitř. Uvnitř koule.

Tuto možnost jsem nepředpokládala.

Pak jsem zaslechla, jak Jo volá matku.

Přišla jsem k sobě na podlaze vedle Joiny postele. Jo seděla na posteli a brečela. Její matka byla u ní a pevně ji držela. Jo neměla daleko k hysterickému záchvatu.

„Alex říká, že jsem ji zabila!“ blouznila. „Nařkla mě, že jsem ji strčila z balkónu! Ale já to neudělala, mami. Přísahám, neudělala jsem to.“

„Jo.“

„Ona si myslí, že jsem ji zavraždila!“

„Pššt, miláčku.“ Paní Foultonová svou dceru objala. „Alex byla tvoje přítelkyně. Nemohla by tě tak obvinit.“

„Řekla to! Vrátila se, aby mi to řekla! Vzala mě za hlavu a snažila se mi ji rozbít o křišťálovou kouli! Bylo to strašné! Byla tam lebka, smějící se na mě a byla jsem popálená!“

„Jo, byl to jenom ošklivý sen.“

„Ne, byla to skutečnost! Ona tu opravdu byla. Přesvědčovala jsem ji, že jsem ji nezavraždila! Nezavraždila jsem ji. Říkala jsem jí to snad tisíckrát. Proč mě neposlouchala?“ Položila si hlavu na matčino rameno a tiše zasténala. „Nemohla bych jí nijak ublížit. Měla jsem ji ráda.“

Pani Foultonová ji držela za ramena a dívala se jí do obličeje. Jo se nemohla utišit. Noční košili měla propocenou. Čekala jsem, co jí paní Foultonová řekne na uklidněnou. Ale jediné, co udělala, bylo, že znovu svou dceru objala a řekla: „Měla jsi štěstí a ona ví, jak se cítíš.“

Můj pocit viny byl hrozný. Pochopila jsem, proč Petr chtěl, abych se nemíchala mezi živé. Byla jsem pro něj jenom noční můra. Nevím, jak jsem mohla podezírat Jo.

Ale pokud mě nezabila ona, ani nikdo z nich, pak to tedy znamená, že já…

Nemohla jsem to doříct, nemohla jsem na to ani pomyslet. Připravila jsem se na odchod, chtěla jsem vyskočit oknem hlavou napřed, pokud by mi to pomohlo dostat se z toho všeho. Jenže jsem zaslechla zoufalý výkřik. Přicházel ke mně z mých myšlenek, ne z mých uší. Byl slyšet stále hlasitěji a jasněji.

„Alex! Pomoz mi! Je po mně!“

Byl to Petr.