A osmého dne se bůh spletl…

Druhá část povídky právě začíná.

„Hehehe, támhletěmi dveřmi, ten mě fakt dorazil,“ řehtal se Bruno a plácal se do kolen. Potom vrazil Petrovi herdu do zad. „Dobře, kámo, myslím, že tě vybrali dobře!“ Petr jen nechápavě zavrtěl hlavou. Připadal si jako ve snu. Či spíš v noční můře. Elfka a víla se mezitím vrátily z průzkumné cesty do nitra hory.

„Cesta kupředu je volná,“ oznámila Keely a zatřepala křídly. Vypadala nadšeně. „Ach, zvládli jsme první úkol a postupujeme dál,“ jásala a létala kolem dokola v kroužcích. Bruno ji jen zpražil pohledem.

„Nechval dne před večerem. Řekl bych, že to nejhorší nás ještě čeká,“ pronesl pragmaticky.

„Myslíte, že se teď už můžu vrátit?“ přerušil je svou otázkou Petr. Trojice se k němu otočila.

„Víš,“ začala opatrně Keely, „myslím, že se teď už nikdo z nás vrátit nemůže. Jsme uvnitř a ta dvířka.. se zavřela.“

„Tak je zase otevřu a půjdu!“ namítl tvrdohlavě.

„Ztracený případ,“ pronesl Bruno a se zapálenou pochodní zamířil do temnoty.

„Tak, jsou uvnitř, co s nimi uděláme teď?“ zeptal se Vigor a pohrával si s plnou hrstí plaménků, které si přeléval z jedné dlaně do druhé.

„Myslím, že musíme vymyslet nějaký úkol.“

„Ach, geniální, sestřičko,“ ušklíbla se Undia. „Jenže jaký?“

„Já vím! Pošleme jim tam draka!“ vyhrkl Aether nadšeně.

„Bože, nemůžeš být trochu originálnější?“ zašplouchala Undia pobouřeně. „Draka jsme jim posílali minule…“ zabrblal otráveně.

„Vlastně! Sežral toho tvého trpaslíka!“ rozesmál se Vigor.

„Ach, dík, jsi tak taktní,“ zašklebila se Undia.

„Zjevím se jim,“ přerušila Terra sourozenecké hádky a upravila si listoví, které jí padalo do obličeje. „Zjevíme se jim postupně, každému z nich jeden z nás. A dáme jim úkol, který budou muset splnit.“

„Není to špatné, ségra! Ale mám návrh na změnu – já budu první, kdo se jim ukáže. Bude to překvapivé, bude to efektní, bude to naprosto dokonalé!“

„To je ale smrad,“ reptal Petr, když mu Bruno zamával hořící pochodní před obličejem. „Jsme snad ve středověku? Nemáte někdo prostě baterku?“

„Bate- cože?“ Keely se na něj zvědavě podívala a snesla se na zemi vedle něj. „Co je to baterka?“ Bruno se jen podíval na elfku a ve vzájemném souznění oba protočili oči. To bylo během pěti minut potřetí, co si Petr hrál na pana chytrého a snažil s jim vysvětlit nějakou další vymoženost z toho jeho pošahaného světa. Nikoho to nebavilo… kromě Keely.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ obrátil se nemluvný Bruno ke své dlouhonohé společnici, když mu došlo, že o ní zatím pořád smýšlí jen jako o elfce.

„Ha, konečně si někdo všiml. To jméno je moc složité pro vaše jazyky a hlasivky,“ oznámila elfka nabubřele.

„To jsem si mohl myslet…“ zabrblal Bruno.

„Opravdu chceš to jméno slyšet? Tak tedy poslouchej.“ Elfka pootevřela ústa a trochu zaklonila hlavu a z hrdla se jí vydrala podivná píseň. „To bylo moje jméno. Zopakuješ ho?“ Bruno si jen znechuceně odfrkl.

„Asi už jsme tam,“ podotkl, když vstoupili úzkým průchodem do rozlehlejší jeskyně.

„Kde tam?“ zeptal se Petr zmateně a praštil se do hlavy o krápník. „AU!“

„Tady prostě,“ odsekl hobit a dřepl si na zem. „Je čas na svačinu,“ nadhodil. Petr souhlasně přikývl, ale Keely jen nechápavě zavrtěla hlavou, Jako víla se živila vůní květů, měsíčním svitem, hlasy ptáků, písní motýlů… fuj, to musel být blivajz.

Elfka mezitím prozkoumávala jeskyni. Nebyla moc velká, alespoň ne na první pohled a podle toho, jakou měla ozvěnu. Když však zvedla pochodeň nad hlavu, mihotavé stíny ohně se zaleskly na vodní hladině podzemního jezera.

Najednou zaslechla nějaký zvuk. Rychle se otočila a za sebou uviděla středně velkou dívku, která vypadala, jako kdyby byla stvořená z vody. Usilovně páčila nějaký kámen, který ležel na zemi.

„Můžu ti nějak pomoci?“ zeptala se elfka chladně, když ji neznámá neregistrovala.

„Sakra,“ zabublala vodní slečna, když zjistila, že k ní elfka mluví. „Otoč se a dělej, ž eo mně nevíš!“ Protože v jejím tónu jasně zaznívala výhružka, elfka její přání splnila. Za jejími zády se ještě chvíli ozývalo praskání a nadávky, kroky a pak zvuk, jako když někdo něco zuřivě nakopne.

„Už!“ Elfka se otočila. Kámen byl pryč, dívka byla pryč, ze země jen tryskal malý pramének. Když se na něj podívala podruhé, zjistila však, že se stále zvětšuje, až se z něj stal ohromný gejzír, který stříkal vysoko, až ke stropu jeskyně. A v tomto gejzíru se v třpytících šňůrách kapek a závoji z mlhy zjevila.. ta holka!

„Vítej, bytosti,“ pronesla jiným, hlubším hlasem.

„Héj, co to tam děláš?!“ ozval se najednou křik z protější strany jeskyně, kde Bruno rozbalil voňavé klobásky a dávali si s Petrem do nosu.

„Ticho tady bude!“ zavřískala vodní dívka. „Někdo se tu snaží dělat svoji práci!!!“ Elfka překvapeně zdvihla obočí.

„Ehm, takže, teda.. vítej, bytosti.“

„To už jsi říkala,“ namítla elfka a založila si ruce v bok. „A dál?“

„Já… eh, totiž…“ Elfka se dívala na koktající stvoření, které nervózně šplouchalo a ve vlasech se mu tvořily bublinky.

„Začala bych tím, kdo jsi a co chceš,“ napověděla elfka.

„Ach, vlastně!“ plácla se neznámá vlnkou do čela. „Jsem bohyně Undia, patronka všech pramenů, potoků, řek, jezer a moří na této planetě. Já jsem ta, která sesílá déšť a sníh, já jsem ta, která způsobí sucho. A nyní, elfko, přicházím proto, abych ti zadala svůj úkol. Když ho nesplníš, tvá rasa vyhyne. A Aether prohraje, cha cha cha!“

„Krása,“ poznamenala elfka. „Takže si sem může přijít jen tak kdokoli tvrdit, že je bůh a zadávat nám nějaké úkoly. To jsme to fakt dopracovali. Mno, budu dělat, že ti věřím, že opravdu jsi bohyně. CO mám tedy dělat?“ Undia překvapeně vykulila oči.

„Ehm… tak… úkol přece!“

„Jo, ale jaký?“ Elfce začínala docházet trpělivost.

„Jo… mno.. počkej…“ namítla Undia a náhle zmizela v obláčku páry.

„Já zapomněla, že musím vymyslet nějaký úkóóóĺ!“ kvílela a posmrkala přitom věneček z pampelišek.

„Děláš si legraci?“ rozesmál se Vigor.

„Néééé,“ kvílela Undia a ždímala si nervozně lem šatů. „Co téééééď?“

„Teď se tam vrátíš a něco vymyslíš,“ namítla Terra docela logicky a štouchla do sestry. „Plav!“

Pramen vody se najednou rozstříkl do všech světových stran a uprostřed se zase objevilo to vodní tele.

„Jsem celá mokrá proboha!!!“ zaječela elfka, která si mezitím došla k hobitovi pro kousek svačiny a pojídala teď docela dobrou uzenou klobásku. Ta šaškárna jí lezla na nervy.

„Uch, takže… tvůj úkol bude…“ těkala Undia očima po jeskyni. „Ha, vím! Ponoříš se na dno tohohle jezera a na dně sebereš.. jo, mušli, uvnitř které bude perla. Tu mi doneseš,“ založila si spokojeně ruce křížem a nasadila vítězný úšklebek. Elfka jen pokrčila rameny, spolkla poslední kousek klobásy a zamířila oblečená do jezera. Vstoupila do vody a směřovala ke středu. Hladinu měla nejdřív po kotníky, pak do půli lýtek, ke kolenům, do půli stehen… a tam taky linie vody zůstala. Jezero bylo dost mělké.

„Sakra,“ slyšela, jak Undia na břehu vtáhla vzduch mezi rty.

Když dorazila přibližně do poloviny jezera, klekla si a začala šmátrat rukou po dně. Nic. Ještě jednou. Stále nic. Když si rozřízla ruku o ostrý kámen a pořád žádná mušle, přestalo ji to bavit.

Zamumlala jednoduché zaklínadlo a voda se rozestoupila, takže jí umožnila pohlédnout až úplně na dno. Kamení, kamení, kamení…. Mušle žádná.

„Tady žádná zatracená mušle není!“ houkla směrem ke břehu. Vzápětí se vedle ní zmaterializovala postava vodní bohyně.

„Není? Jakto? Sama jsem ji sem dávala… nějakých tisíc let zpátky! Ten trpaslík ji přece nevylovil, sežral ho drak!“ Elfka si znechuceně odfrkla, stoupla si a uvolnila zaklínadlo.

„Uááá!“ vyjekla Undia, když ji semlela vodní vlna. Než se vyhrabala na břeh, elfka už dávno seděla na kameni a sušila si zaklínadlem vlasy.

„Takže co?“ zeptala se ledově. „Nějaký další geniální úkol?“ Undia se začervenala a nervózně si skousla ret.

„Myslím, že se musím poradit s ostatními. Úkol jsi totiž objektivně vzato nesplnila…“ vypařila se dřív, než jí mohla probodnout šíp, který po ní elfka bez váhání vystřelila.

---

Pozn. red. Autor do uzávěrky třetího kola neposlal pokračování. Neučinil tak ani dodatečně, povídka tedy po této kapitole již nepokračuje a zůstává nedokončena.