Smyslnost osudu 2 – Náhlé zjevení

Druhá část právě začíná

Na pokraji hory, kde kousky kamene se drolily, stála elfka. S bledým obličejem, zkrabaceným do smutného úšklebku sledovala děni pod sebou. Víla se mlčky zadívala na elfku a pokývala hlavou.

„Mám tušení…že tento úkol bude pro eflí rod.“ Elfka se zamračila a stiskla plné rty do úzké, přísné čárky.

„Takhle to ale nikdy nezjistíme. Musíme jít dovnitř!“ protestoval kvílivě hobit.

Elfka by ho nejradši uškrtila, ale jeho připomínku, i když oprávněnou, přešla bez jednoho slůvka. Ladně vyskočila na velký balvan a chvíli opatrně našlapovala. Poté z něj pomalu sestoupila a vydala se kamenitou cestičkou. Ostatní kráčeli mlčky za ní. Po pětiminutové cestě v dálce zpozorovala víla velký zelený kopec a pod ním jeskyni s úzkým průchodem.

„Tam to bude!“ vykřikla víla.

Elfka dala všem znamení, aby byli zticha. Posledních pár kroků kráčela pomalu, jakoby se něčeho bála. Když už byla u jeskyně, snesl se před ní zčistajasna bílý holub. Elfka se lekla a uskočila, až přepadla přes horu kamení různých tvarů a barev. Naštěstí neutrpěla žádnou újmu, proto se hned zvedla a všimla si malého bílého lístečku, na který holub netrpělivě poukazoval svým krátkým, ostrým a zvědavým zobáčkem. Opatrně lísteček uvolnila z provázku, který měl holub přivázaný na noze a rozbalila ho. Zlatavým písmem na něm stálo: Ti, kdož – ale to už si elfka dál nemohla přečíst, jelikož uslyšela známý melodický hlas.

„Než si ten lístek přečteš, vyslechni mě. Je to úkol pro elfí rod, ale není nad vzájemnou pomoc. Proto ji neodmítej.“ S tichým zvoněním hlas zase odezněl. Elfka si povzdechla a sebrala ze země lísteček, který upustila.

Ti, kdož jsou vyvolení,

Neznají žádné překvapení,

Proto úkol ted hledej,

A jen tak se nevzdej.

„Ehm…“ odkašlala si elfka a celou báseň přečetla ještě jednou, tentokrát ostatním.

„Nejspíš nám – tedy mě to má dodat sílu.“ Konstatovala zamyšleně elfka.

„Ale kde je úkol?“ otázala se překvapeně víla a pohodila zlatavou hřívou vlasů.

Elfka neodpověděla a otáčela lísteček ze všech stran. Nikde však zadání úkolu napsáno nebylo. Elfka duchem nepřítomna pohladila bílého holoubka, který spokojeně zavrkal a poté zamával křídly a odletěl.. Elfka se mezitím namáhavě zvedla z podřepu a zkoumala vchod do jeskyně. Opatrně vešla. Víla se nahrnula za ní a člověk se loudavě přidal. Hobit přiskočil jako poslední. Elfka se zkoumavě rozhlédla a sedla si u vchodu. Byla unavená, i když nevěděla proč. Zčistajasna se jí zamžilo před očima a upadla od hlubokého spánku.

„Nesmíš spát! Probud´ se! Je to léčka!“ šeptala víla a propleskla elfku, která se okamžitě a rozhořčeně probudila.

„Klid…našli jsme ten úkol.“ uklidňovala víla elfku a zvedla ji na nohy.

„Nejspíš někdo nechce, aby elfí rod přežil, nejspíš někdo z Vyšší moci, protože neustále přivolává spánek. Kdo má moc nad spánkem?“ otázal se člověk, jakoby někoho zkoušel u tabule a rozhlédl se po ostatních.

„Lorreson.“ Odpověděla znuděně víla.

Elfka se zhrozila a s nenávistí v obličeji vykročila dopředu. Hodlala úkol udělat pořádně, aby se Lorresonovi nesplnilo jeho přání a on se nemohl radovat z cizího neštěstí. Jen proto, že jeho oblíbení trpaslíci zemřeli, nemusí elfí rod odsuzovat k záhubě také!

„Elfko, tady…“ hobit ji popadl za loket a ukázal na křivou stěnu jeskyně, kde se mihotali zelení broučci. Elfka se na ně překvapeně zahleděla a pak si všimla, že se slétávají do písmen.

„Najdi-bájného-floreta-a-přived-ho-k-Embreseé.“ Poslední brouček zatřepetal křidýlky a udělal zuřivou tečku za větou. Pak se všichni seskupili do skupiny a vytvořili tak jednoho velkého, zeleného, svítícího broučka s křidýlky, který se řítil z jeskyně ven, kde už slunce pomalu zapadalo.

„Jasně…a kdo je to floret?“ ptala se víla se zájmem.

„To je elfí zkratka pro nejvzácnější zvíře na světě – fantastický, laskavý, obrovský, rozumný, energický, tichý armoník kratce jsou zkrátka všechny vlastnosti armoníka a vystihuje ho to asi jako ovce vystihuje budík. Je to totiž ten nejnebezpečnější tvor, jakého jste kdy viděli. Je agresivní. Prostě hotová hrůza. Netuším, jak to mám udělat. Prý žije v údolí zeleně, ale to je jen pověst.“ Panikařila elfka s rozčileným obličejem.

„Tak se musíme vydat do toho údolí.“ Rozhodl se hobit a vyšel z jeskyně. Elfka si povzdechla a přikývla. Šla za hobitem stejně jako víla a člověk.

Elfka, hobit, člověk i víla šli dlouho, ale cestu si rozptylovali žertíky. Tak se uvolnili a stres nechali až na samotný konec cesty.

„Tak jsme tady.“ Elfka se zarazila a vytáhla mapu, kterou jí kdysi dala maminka, která nejspíše věděla, že ji bude potřebovat a bude se jí hodit. Sešla z kopce do zeleného údolí. Pak si všimla pobíhajících tvorečků kolem. Vypadali jako kříženci býka, ptáčka a nebezpečného krokodýla.

„To jsou oni?“ potichu se otázala víla, omotávajíc si hnědý vlas kolem prstu, což dělala vždycky, když byla nervózní.

„Ano.“ Elfka ztuhla tak, až to vypadalo, jako kdyby zkamenělo, protože se jeden armoník právě pohnal tak blízko kolem ní, že ucítila vítr, který rozvířil.

„Takže, to ho máme chytit?“ divil se hobit.

„A co jiného asi? Samozřejmě ne ručně, musíme použít rozum! Tedy, musím…“ elfka zabručela a kousla se do rtu, přemýšlela , jak to provede. Pak ji něco napadlo. Sedla si na trávu a vytáhla kus sušenky, které si zabalila na cestu.

„Co to děláš?! Zbláznila ses?!“ hobit nevěřil svým očím, ale elfka ho nevnímala a neodpovídala. Sušenka s lákající vůní zaujala armoníka, který stál nejblíže k ní. Pomalu se blížil k elfce a vrčel. Armoníkovo vrčení znělo jako krákorání.

„Na, jen si vem…“ elfka protáčela sušenku mezi prsty a jen stěží se nepozvracela nad pachem armoníka. Zvíře se zájmem sušenku sebralo a schrouplo.

„Pokud armoníkovi něco dáte, půjde za vámi.“ Podotkla elfka.

„Takže to máme?“ zeptal se nevěřícně člověk.

„Ano, myslím, že ano, jen bude problém ho celou cestu udržet. Někdo mu musí pořád dávat sušenky, jinak důvěru v nás ztratí.“ Odpověděla elfka s nadzdvihnutým obočím a vydala se na cestu zpět. Pak se ale zarazila a otočila se k víle.

„Jak armoníka dostaneme k Embreseé? My ji přece nevidíme!“ elfka přišla na další vážný problém, který se musel co nejrychleji vyřešit.

„To vyřešíme po-„ ale člověk nemohl dokončit větu, protože se před nimi ve stříbrné záři zjevila žena. Měla světle modré šaty, opatřené stříbrnými odlesky. Na hlavě měla korunu s modrým diamantem, vedle kterého sídlily dva menší, jeden zelený safír a další rudý rubín. Žena se usmála.

„Jsem tady. Nechtěla jsem se vám ukázat, ale je to nutné. Donutili mě k tomu ostatní bohové, pod důvodem, že se stejně budeme muset dřív nebo později ukázat. Jsem Embreseé.“ Žena pokynula hlavou ke skupince, která se skládala z elfky, hobita, člověka, víly a momentálně armoníka.

„S dovolením si ho vezmu. Potřebujeme ho. Nic mu neuděláme, i když hádám, že by vám to vůbec nevadilo.“ Ušklíbla se Embreseé a vzala armoníka do speciální klece.

„Brzy se zase uvidíme, to vám slibuji.“ Embreseé udělala piruetu, při níž se jí plášt´ jemně zavlnil a zmizela. Elfka si oddychla. Splnila úkol.