Čtyři rasy vhodné k vyhynutí – 2. kapitola

Druhá část příběhu právě začíná.

„To bylo jako co,“ mračila se elfka a setřepala ze sebe většinu mouky. „Myslela jsem, že zde mám zachraňovat vlastní rasu. Kdybych měla ráda levný triky, zajdu si do jakéhokoliv lidského brlohu.“

„Kdybych já měla ráda mastné vlasy a špičaté uši, zajdu si zas do elfího pelechu,“ reagovala na urážku lidská slečna.

„No dovol, zrovna před měsícem jsem zmokla. Takže si vlasy dalších deset let mýt nemusím,“ elfka se zatvářila uraženě.

„Ehm… no tak…. Máme přece důstojnější poslání než dohadovat se o nadřazenosti jednotlivých ras,“ snažila se zasáhnout do počínající hádky Vyšší moc.

„Jenom lituji elfské muže, pokud jejich ženy vypadají takhle,“ nedala se odbýt lidská potvůrka. „Nos máš větší než Vítězný oblouk, plochá jak deska,…. Kdybych nevěděla, že jsi elf, lehce bych si tě spletla s kobylou. I když, na druhou stranu, žádná kobyla si nezaslouží, abych ji tak urážela… Jak jsem mohla být tak bezohledná a přirovnat ji k elfovi?“

„Dost, dost, dost!“ Víla svými drobounkýma ručkama bila do země. „Nechte toho!“ Slzy jí tekly po tvářích. „Měly bychom spolupracovat a ne se hádat!“

„Máš pravdu, vílo,“ svěsila lidská žena ušiska. „Všem kobylám se omlouvám.“

Eflka zrudla. Nebyla schopná jediného slova.

„O každé rase nejlépe vypovídají názvy hospod,“ přidala svou trošku do mlýna i hobitka. „Tak například, elfové mají hostinec Krásno a lidi Suchou hubu. Elfové mají Jarní paprsek úsvitu a lidi Tři skunky….“

Příslušnice dobrého lidu se krákavě zasmála. Víla se slzami v očích vyčítavě hleděla na své společnice. Kocour si čistil drápky, Guláš probublal zpět na povrch, Vyšší moc rezignovaně kouřila další doutník.

„Tak holky, je čas pustit se do počátečního úkolu. Kdo bude první?“ Vyšší moc využila chvilkového klidu a začala vybírat vhodnou oběť. „Tak třebááá… elf! Začalas hádku, tak teď se budeš moci předvést. Následujte mne.“

Celá povedená čtyřka se vydala za Vyšší moci. Za chvíli se před nimi otevřel pohled na malinkou jeskyni. Kromě obrovského zvonu a lana, které k němu vedlo, byla úplně prázdná.

„Tvým úkolem bude zazvonit pomocí provazu na zvon tak, aby se zde zvuk krásně rozléhal, ano?“

Elfka se pouze povýšeně usmála. Tak toto by zvládlo i dvouleté dítě. Plivla si do dlaní. Snad pro štěstí. Zatáhla za provaz. Zvon se rozkýval. Nezazvonil.

Chytla provaz a zatáhla za něj podruhé. Silněji. Její uši povyrostly o deset centimetrů, jak je napínala. Opět nic. Ticho. Jeskyní se rozléhal pouze tlumený chechot lidské potvory.

To snad není možné, pomyslela si elfka. Že bych tahala málo? Provaz si ovázala kolem dlaní. Začala s ním škubat tak usilovně, až si sedřela kůži. Zvon sice létal ze strany na stranu, ale to bylo asi tak všechno. Nevydal jediný zvuk.

Pot se lesní ženštině leskl na tváři. Košile se roztrhla. Cop ji bil do holých zad. Z pusy jí vypadla protéza. S mírným bouchnutím dopadla na zem. Vlivem mocné magie, která se v tomto prostředí nacházela, ožila. Zaklapala zuby. Uviděla Kocoura. Skočila na něj. Zakousla se mu do zadku.

„Mňáuuu!“ Vykřikl. Se vztyčeným ocasem se hnal pryč.

Když si elfka po levém rameni vykloubila i rameno pravé, vyčerpaně se svezla na zem. Horečkou lesknoucí se oči připomínaly uštvanou zvěř, která čeká na poslední ránu z milosti.

Vyšší moc se naklonila k elfce a šeptem se zeptala: „Vzdáváš se, lesní tvore?“

Téměř polomrtvá členka jedné z nejstarších ras nepřítomně pokývala hlavou. Kocourovy skřeky pouze podtrhovaly zdejší chmurnou atmosféru. Guláš, bublající štěstím, vtekl na elfku. Párkem nadzvedl košili. Leskl se mastnotou Ústním otvorem vnikl do těla. Elfka se začala dusit. Párkrát sebou škubla. Její hlava se svezla na ramena. Byla mrtvá. Během pěti minut po ní nezbyla jediná památka, ale Guláš se začal vařit. Svůj objem ztrojnásobil. Oblékl si košili i kalhoty. Boty nechal ležet bez povšimnutí. Vyšší moc se tvářila, jako by prospala dalších tisíc let. Hobitka zcela vystřízlivěla. Víla v koutku zvracela kousky smaženého hrášku a mrkve. Lidská dáma se zeptala:
„Ehm, zajímalo by mne, proč ten zvon ani jednou nezazvonil.“

„To proto, že neměl srdcééé!“ Vítězně vykřikla Vyšší moc, zamávala s ním ve vzduchu a vyfoukla oblak kouře.

Víla si otřela pusu rukávem. Podpírána hobitkou odlezla na druhou stranu jeskyně.

Guláš líně natáhl bramboru. Chvíli uvažoval. Nenasytnost nakonec zvítězila. Převalil se do zaneřáděného koutka. Doplnil munici. Na zemi nezbyla jediná kulička hrášku, nebo mrkve.

„Glum, glum, gllll…“

„Přestaň se laskavě vymlouvat. Jsi pěkné čuně,“ nadávala Vyšší moc jednomu ze svých podřízených.

„Glum,“ ozval se s hranou lítostí Guláš a spokojeně převaloval jeden párek za druhým.

„Víš Guláši, ty jsi fakt děsně inteligentní. Když jsi byl ještě v jednotlivých ingrediencích, už jsi věděl všechno, co víš teď,“ zahuhla Vyšší moc a zhnuseně se odvrátila. Rukou začala šmátrat ve skalní puklině. Vytáhla jednu myší kostřičku, dvacet vyschlých pavouků a seschlou trpasličí ruku. Konečně našla tajemný výstupek.

„Ňáuuu,“ ozval se nešťastně Kocour.

„Gllllum,“ vyrazil ze sebe Guláš a oživlou protézu sestřelil třemi hrášky. Než se stačila vzpamatovat, obtekl ji, omastil a pozřel.

Z ničemnic se s rachotem odvalila jedna skalní stěna. Víla nadskočila leknutím. Chytla se za srdce. Málem ji předčasně skolil infarkt.

Lidská žena se opatrně přiblížila k okraji. Viděla téměř bezednou propast, do které vedl jeden dřevěný, téměř rozpadlý žebřík. Její šestý smysl začal napovídat, že zřejmě nastal čas pro další tajemný, magický a bezesporu nebezpečný úkol.