Část druhá – O hrdinství a krvi

Druhá část příběhu právě začíná.

Procházeli úzkou chodbou a nevěděli, co je čeká dál. Tedy, věděli, ale netušili, jakou formu to bude mít. Dolnar pevně svíral svůj meč, Chersta zlostně zatínala dlaně, Led si výjimečně nepískal a Mealvin byl zadumaný ještě víc než dosud. Stěny do jejich duší zasévaly neklid. Mihotavé světlo pochodní pravidelně rozmístěných na stěnách nijak neumenšovalo dojem, že se chodba snižuje a zužuje. Když už si začínali myslet, že se zalknou, chodba se náhle otevřela do větší prostory.

„Jeskyně,“ povzdechl si Led a shodil ze zad svůj cestovní vak. Dolnar si pospíšil na druhý konec a ohmatal pevnou zeď.

„A nemá východ, jak vidím,“ pronesla svým vrčivým hlasem víla. Dolnar na ni vrhl rychlý pohled a přikývl. Mealvin se rozhlížel po stropě, jako by tam měla být napsaná odpověď na to, kudy odejít. Kameny za ním se pohnuly a všechny tiše zapadly na místo.

„A už nemá ani vchod,“ poznamenal smutně Led.

„Zde se rozhodne o rodu vznešených elfů,“ ozval se hlas a Mealvin strnul.

„Jen pokud bude tvá mysl a vůle silná, osvobodíš se z pout a otevřeš vchod do další části hory. Pokud ne, zemřeš. A ostatní s tebou. Voda už kape, voda už stříká…“ ozvalo se znovu odnikud a Mealvina najednou spoutaly dosud neviděné provazy. Zazmítal se a ztratil rovnováhu. Do jeskyně začala přitékat voda. Zatím jí bylo maličko, ale proud se neustále rozšiřoval a mohutněl. Mealvin se nemohl zvednout, takže mu Led s Dolnarem museli pomoci na nohy.

„Stejně mi to přijde všechno na hlavu,“ prohlásil Dolnar a podepřel Mealvina, který se zmítal v poutech a snažil se osvobodit.

„Vám lidem vždycky všechno přijde hrozně jednoduché,“ prohlásila Chersta klidně a zkoumala, kudy přitéká voda.

„Jak to myslíš? Jako že jsme hloupí? Prosím tě! Já jen říkám, že je to postavené na hlavu. Nemůže to všechno být jenom pověst? Chci říct, kdo ví, jestli to tak před tisíci lety opravdu bylo?“ čuřil se Dolnar a máchal rukama kolem Mealvinovi hlavy. Led se odvrátil a Chersta se zamračila. Nikdo z nich ale neřekl ani slovo. Byl to elf, kdo promluvil.

„Vy lidé, co si sami nepamatujete, to jako by nebylo,“ řekl klidně.

„No tak, třeba to všechno bylo trochu jinak. Naše kroniky mluví o vymření trpaslíků, ale už je to všechno tak dávno…“

„Tvůj největší problém, Dolnare, je to, že si neuvědomuješ, jak dlouho elfové a víly žijí,“ podotkl Led.

„Má babička pamatuje vyvraždění trpasličího rodu. Mně osobně už je víc než 200 let,“ řekla Chersta.

„My žijeme ještě déle než víly… Můj otec byl zástupcem elfího rodu při minulé zkoušce,“ prohlásil Mealvin.

„A co z toho plyne? Vzpomínky mohou být pokřivené!“ držel se svého Dolnar. Nikdo z nich si nevšímal toho, že už mají vody po kotníky.

„Vy lidé máte tendence zapomínat to, co se nehodí do vašich hrdinských příběhů. Jste tak strašně arogantní, že se až divím tomu, že ještě žijete!“

„V našich kronikách je všechno dopodrobna popsané.“
„Vážně, Dolnare? Jsi si jistý? Četl jsem kroniky tvého lidu a nenašel jsem v nich pravdu! Řeknu ti, jak to bylo. Trpaslík byl ten nejodvážnější z nich. Svou výškou nedosahoval mému otci pomalu ani k pasu, ale svou odvahou předčil všechny ostatní. Pak se mu nepodařilo splnit úkol. Bojoval do posledního dechu, ale neuspěl. Svítiči byli výjimečně soucitní a ostatní pustili dál. Prošli všichni.“

„Ale tohle tam všechno je,“ bránil se Dolnar nařčení.

„Ano, máš pravdu. Tohle tam je. Ale to, co se dělo po tom, co vyšli z hory už ne. Nenašel jsem jedinou zmínku. Máte zvláštní vlastnost. Rádi zapomínáte na to, co vám nevoní!“ řekl Mealvin klidným hlasem. Stále zápasil s pouty a voda už mu dosahovala do půlky lýtek.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Dolnar a oči se mu stáhly to tenkých škvírek. Ruka neklidně poskakovala po meči.

„Svítiči ve skutečnosti nemůžou vyhladit jednu z ras, aniž by vyhladili i všechny ostatní, Dolnare. To tím myslím.“

„Nejsem si jistý, jestli chápu, co mi chceš říct?!“ zavrčel Dolnar.

„Jen to, že máte krátkou paměť. Nebo spíš úměrnou k délce vašich životů. Jen to, že když zástupci zbylých ras, naši předkové, vyšli z Osudové hory, čekal je ještě jeden úkol. Svítiči jim oznámili, že to budou oni, kdo vykoná trest na trpasličím rodu. Že se mají všechny rody spojit ve zběsilém vraždění. A že kdo neuposlechne, bude potrestán smrtí a jeho rod s ním. Nikdo se neodvážil neuposlechnout.“

„Chceš říct, že…“

„Chci ti říct, že vaše kroniky se ani slovem nezmiňují o tom, že naše rody během několika dní pochytaly všechny trpaslíky a vyvraždily je. Máme na rukou jejich krev,“ prohlásil Mealvin tvrdě. Dolnar se podíval na Leda a Cherstu. Led se zmohl jen na slabé přikývnutí, ale Chersta se zle zašklebila.

„Trpasličí maso prý bylo velmi dobré. Křehké. Já osobně jsem ho nikdy neochutnala. Elfové nejsou moc výživní a půlčíci taky ne, ale lidé chutnají celkem dobře,“ prohlásila a olízla si rty. Byla to hlavně provokace, ale Dolnar zbledl.

„Ty, ty…“

„Zadrž, člověče. Na tohle teď není čas. Vody máme skoro až k pasu… Led ji za chvilku bude mít po ramena… A plavat nevydržíme. Nehledě k tomu, že já ani nemůžu,“ klidnil je Mealvin. Oba se na něj podívali.

„Víš, jak se uvolnit?“ staral se Led. Mealvin se pokusil pokrčit rameny, ale nešlo mu to. Všichni pochopili, co tím gestem chtěl říct.

„Budeme muset improvizovat. Lede, vlez mi na záda,“ řekl Dolnar. Počkal, až se po něm půlčík vyšplhá, pevně se usadí, a pak se přes vodu vydal k elfovi. Pokusil se provazy přeříznout mečem, ale ten po nich sjel.

„Tohle nepomůže,“ prohlásil s jistotou Mealvin a zastavil jakékoli další pokusy o přeříznutí provazů.

„No tak, snaž se, elfe. Nechci bojovat s tvou rasou,“ řekl mu Dolnar vážně.

„Ve skutečnosti nás nemusí Svítiči poslat dál… Můžeme tu umřít všichni, pokud nebudou soucitní. A s námi budou k záhubě odsouzeny i naše rody,“ upřesnila situaci Chersta.

„Pustili by vás,“ řekl přesvědčeně Mealvin.

„Tím hůř, necítím se na nějaký boj s elfy… Takže se koukej osvobodit, než se utopíme.“

„Oni by se ve skutečnosti nebránili,“ zašeptal Mealvin smutně. Dolnar se k němu naklonil a podíval se mu přímo do očí.

„Zabít někoho, kdo se nebrání, je zbabělost,“ řekl nahlas a zřetelně.

„Neměl bys na vybranou, Dolnare. Nikdo z nás by neměl.“ Led si smutně povzdechl a chytil se pevněji Dolnarových zad.

„I vyšli z hory a z hůry jim hlas přikázal ztrestat trpaslíky. Pod hrozbou smrti poslechnout nuceni byli a rod trpasličí vyvražděn byl. Krev z rukou už jim nikdo nesmyje. Takhle to stojí v naší kronice. Ale já nechci, abyste zabili mou rodinu. I když vím, že by vám to nedělalo žádnou radost. Zpočátku. Až byste zabředli do krvavé řeže, bylo by vám jedno, jestli se brání nebo ne. Zabíjeli byste bez ohlédnutí zpátky. Ženy i děti. Všechny… Nechci, aby se z vás stali vrazi. Ne kvůli těmhle poutům!“ vykřikl Mealvin.

„Máš pravdu… Nečinilo by mi to žádnou radost. Vaše maso je tuhé jako podešev,“ prohlásila Chersta.

„Tak s tím něco udělej, Mealvine. Osvoboď se,“ povzbuzoval ho Led. Voda už jim všem dosahovala pod bradu, jen Chersta se svou výškou ještě měla naději. Popadla Dolnara s Ledem a vznesla se nad vodu.

„Bojuj!“ zavrčela na Mealvina a spolu s člověkem a hobitem sledovala, jak se nad ním zavřela voda.

„To je konec,“ zaskučel Led.

„Trochu důvěry, záprtku,“ zavrčela Chersta a máchala křídly, aby je udržela nad vodou. Bylo jí ale jasné, že nemůže vzdorovat věčně. Voda za chvíli dosáhne až ke stropu… Dlouhou chvíli se nic nedělo, jen Chersta funěla námahou a frekvence mávání křídel se snižovala.

„Je po něm,“ prohlásil Dolnar a bylo v tom maličko smutku. V tu chvíli se ale voda pod nimi začala vzdouvat a na povrchu se začaly tvořit bubliny.

„Koukejte,“ vyhrknul Led a ukazoval na místo, kde se to všechno dělo. Po chvíli se z vody vynořil Mealvin, vší silou se držel nad hladinou a kašlal.

„Blahopřeji, můžete jít dál,“ ozval se hlas. Chersta v tom okamžiku klesla do vody a upustila i svá dvě živá břemena. Spadli do vody a začali se v ní plácat. Naštěstí se kdesi otevřely dveře a oni byli unášeni proudem hlouběji do hory.