Království Araxie – Část III. VIII. Slečna Kristýna
Netyka a Prchal přišli ke dveřím soukromých stájí, které stáli na kraji města. Podle plánu zde Netyka ukryl Hrabivce a zajistil, aby zde nikdo jiný nebyl. Nebylo to těžký. V těchto stájích přežívalo několik zbídačených koní, o který se staral jeden stařík, co sotva chodil. Netyka ho snadno přesvědčil, že se chce nechat najmout jako čeledín.
Prchal se chystal otevřít dveře, ale Netyka ho zarazil.
„Víte, měl byste nejdřív něco vědět. Pan Hrabivec se nezdá být ve zrovna nejlepší kondici.“
„Je snad zraněnej?“ Zhrozil se Prchal.
Netyka svraštil čelo. „To zrovna ne, ale… No uvidíte sám.“
Prchal otevřel dveře. Dovnitř vniklo světlo a několik nejbližších koní začalo nespokojeně řehtat a dupat. Do nosu je udeřil pach zvířat, sena a hnoje. Ze tmy se postupně vynořily obrysy věcí, jak si oči přivykly šeru.
Netyka si dobře vzpomínal, že nechal Hrabivce u dveří usazeného v kupce sena. To místo bylo ale prázdný.
„Někde tady musí být.“ Prohodil směrem k Prchalovi. „Asi se schoval.“
Prchal pokýval hlavou. „Je chytrej.“
Netyka jen něco nesouhlasně zamručel.
Procházeli uličkou mezi dlouhou řadou ohrad, které se táhly po obou stranách jedna za druhou a pátrali po Hrabivcovi. Většina ohrad byla prázdná, jen v některých se krčilo několik ubohejch zvířat, kterejm se nějak podařilo zůstat na živu. A pak, téměř na druhé straně, ho našli. Prchal vykřiknul. „Proboha! Co to je?!“
Netyka pokýval hlavou. „Říkal jsem vám, že na tom není nejlíp.“
„Ale..ale…ať aspoň přestane žrát to seno!“
Netyka udělal dva kroky k Hrabivcovi, kterej stál na všech čtyřech u žlabu a vyndal mu seno z pusy. „No tak, to nemůžete,“ řekl chlácholivě. Pak ukázal na Prchala. „Podívejte, někoho jsem vám přived.“
Hrabivec se otočil od žlabu a několikrát pohodil hlavou, aby si upravil ohlávku se řetězem. Zadíval se na Prchala.
„Íhaha, íhaha, jestli pak to není Prchal. Jak to, že nejseš uvázanej, íhaha? Asi se o tebe nestarají dobře, co?Íhaha, že jseš to ty, můžeš jít ke mně. Necham tě trochu ve žlabu. Íhaha.“ Pak se Hrabivec zase otočil a začal přežvykovat seno.
„Ale já přece nejsem kůň!“ Zařval Prchal. „A-“
„Íhaha, tak to je mi tě líto.“
„Ale vy přece taky nejste kůň!“
„JÁ JSEM KůŇ,“ odpověděl Hrabivec. „Íhaha.Všichni jsme koně.“
Prchal se Hrabivce pokusil odehnat od žlabu, ale ten začal divoce kopat a řehtat. Nechal ho tedy být a poodešel s Netykou stranou. „Nevíte, jestli se s tim dá něco dělat?“
„Myslim, že ne.“ Odpověděl Netyka. „Když jsem ho zachraňoval, tak si zas myslel, že je krysa. Přestal mě kousat, až když jsem mu mezi zuby vrazil kus dřeva. Snad měl taky krysí žaludek, protože ho celý sežral.“ Pak ukázal Prchalovi stopy po zubech.
Prchal byl v zoufalý situaci. Doufal, že s pomocí Hrabive a listiny, kterou tenkrát ukradl, se mu podaří přesvědčit panskou vrchnost, aby se obrátili proti králi. Hrabivec totiž pocházel z velmi bohaté rodiny a měl mnoho vlivných příbuzných. Kdyby jim tu listinu ukázal Hrabivec, určitě by je přesvědčil. Ale takhle… Snad ještě, napadlo ho, by se dalo využít to, co o Hrabivcovi rozhlásili královi lidé a jeho příbuzné velmi rozezlilo. To, že Hrabivec měl jako nejvyšší výběrčí okrádat lidi, když od nich vybíral diamanty bez souhlasu krále – ke konci téměř denně. A také to, že se s nimi v královské věznici udávil.
Samozřejmě nic z toho nebyla pravda. Jak se Prchal tenkrát v noci na královském hradě dozvěděl, nechal král Hrabivce zavřít proto, že se nějak dozvěděl jeho tajemství a získal listiny, které pak Prchal ukradl, a které krále usvědčovali z podvodu. Král se neodvážil Hrabivce popravit kvůli jeho dobrému původu a tak ho raději tajně zavřel do královskýho vězení, kde o něm věděl jen jeden strážný, který ho měl na starost. Nikdo jiný k Hrabivcovi nesměl. Pak nechal král rozhlásit ty lži a také to, že je Hrabivec už mrtvej.
Bohužel, za ty léta strávený v kobce, kde Hrabivcovi dělaly společnost jen smrad, špína, hlad a hlavně krysy, se nějak stalo, že se stal také krysou. Aspoň si to myslel. A teď je kůň…
Čas utíkal. Oranžové slunce viselo nad západem a první hvězdy značily příchod noci. Zatímco Netyka se uvnitř staral o koně (ze soucitu nastlal i Hrabivcovi), Prchal seděl venku a stále přemýšlel. Předně by měli co nejrychleji zmizet z města. Král po nich určitě rozjel obrovskou pátrací akci. Nejlepší asi bude, když odjedou na venkov, kde bydlí Hrabivcovo sestřenice. Tu se pokusí přesvědčit jako první.
Druhý den, ještě než se slunce přehouplo přes obzor, byli už všichni tři na cestě k Hrabivcovo sestřenici, slečně Kristýně. Opustili město a jeli širými poli a luky, nad kterými visely potrhané cáry mlh. Občas se prohnali prázdnými ulicemi vesnic a měst, jejichž obyvatelé ještě spali za temnými okny domů.
Prchal s Netykou se střídali v kočírování a Hrabivec za nimi ležel na voze. Nebylo lehké přesvědčit Hrabivce, že nebude táhnout vůz a že místo něho vybrali jiné dva koně.
„Nejsem přece o nic horší kůň než oni. To je urážka!“ Rozčiloval se Hrabivec.
Nakonec ustoupil, když mu slíbili, že jednoho koně cestou vystřídá. Netyka i Prchal doufali, že k tomu nedojde.
Na východě se konečně objevil veliký kotouč raního slunce a noční stíny ustupovaly před oranžovým světlem. Nedělali zastávky neboť před nimi ležela dlouhá cesta. Slečna Kristýna žila stranou od lidí, na zámku uprostřed velkého panství, které zdědila po svém otci. Byla stará panna, které táhlo k padesátce a v Araxii byla velmi známou a váženou osobností. Nikdy se nevdala, i když neměla o nápadníky nouzi. Celý život zasvětila řízení panství a jak říkala, něměla na „ty špinavý a chlupatý gorily“ (čímž myslela muže) čas. Důležité však bylo, že s Hrabivcem vždy udržovala silné přátelské vztahy. Už jako děti spolu trávili téměř každé léto a jejich přátelství přetrvalo až do dne, když byl Hrabivec zatčen a po té oficiálně prohlášen za mrtvého. Slečnu Kristýnu to tenkrát velmi vzalo.
Hodiny míjely. Z chladného rána se udělal krásný slunečný den – ptáci zpívali, hadi se vyhřívali na kamenech a srnky a zajíci se líně váleli v trávě. Roje včel lítaly pilně z jedný kytky na druhou, květy jim za to ochotně dávaly nektar a sypaly na ně mračna pylu, který se pak vznášel ve vzduchu a neustále dráždil Netyku v nose. Takový ten den, kdy máte chuť si venku lehnout do trávy a pozorovat oblaka klidně plující nad vámi, nebo jen tak zavřít oči a odpočívat, nebo obojí dohromady.
Netykovi s Prchalem se zlepšila nálada a začali si dokonce prozpěvovat. Jistý efekt měl tento krásný den i na Hrabivce. Nejdříve kolem poledne přestal žrát seno a jak se blížili k hranicím panství, přestával dokonce i hýkat. Bylo to i tím, že se rozpomínal na dávno zapomenuté dětství. Stačilo jen jet kolem stromu, skály nebo louky, na který si s Kristýnou kdysi hráli a vzpomínky se hrnuly tak rychle, že je nedokázal zastavit. Spolu s nimi se vytrácelo jeho koňské já a vracel se starý Hrabivec.
Na nebi se objevily první hvězdy, když konečně dorazily k bráně panství. Měla kamenné pilíře, na kterých byla posazena krásně tepaná železná vrata. Uprostřed se vyjímal prastarý znak Hrabivců – bíla ruka se dvěma diamanty.
Netyka zabušil silně na bránu a přivolal tak dva strážné. Když otevřeli špehýrku, Netyka zvolal: „Řekněte paní, že po mnoha nebezpečích přivážíme jejího dávno oplakaného bratrance – živého a zdravého – ehm v rámci možností,“ zakoktal se Netyka.
Strážní nevěřili vlastním uším. Normálně by takové opovážlivce vyhodili nebo ještě lépe, pustili na ně psy. Ale velitelský tón, kterým to Netyka pronesl, je natolik zarazil, že jeden z nich poslechl a běžel předat vzkaz.
Za chvíli se brána otevřela. Vyšlo deset strážných a několik sluhů s loučemi a za nimi nonšalantní starší dáma oblečená do bohatých šatů a s malou kabelkou na zápěstí. Měla způsobné chování vyšších vrstev a dávala to najevo. Přesto nemohla zakrýt, jak je otřesená tím, co slyšela. Jedna hedvábná rukavička (druhou si ve spěchu zapomněla natáhnout) a teplé ponožky každá jiné barvy, působily zvláštně.
„Jestli to má být vtip,“ promluvila zároveň škrobeně a přísně „tak za něj draze zaplatíte.“
Netyka se uklonil. „Ujišťuji vás, že se nejedná o žádný vtip. Pane Prchale…“
Luskl prsty na Prchala, který pomohl Hrabivcovi z vozu a dovedl ho na světlo před slečnu Kristýnu. Ta nejdřív překvapením málem omdlela, a co následovalo pak, není snad ani třeba popisovat. Slečna Kristýna skákala radostí a její škrobené chování bylo to tam a na Hrabivcovi byste vůbec nepoznali, že ještě před několika hodinami žral seno a hýkal. Naopak, smál se a povídal jako nikdy předtím a později, když byli v zámku, si poručil k večeři hovězí s bramborem!
Po večeři se všichni čtyři usadili v malém salónku a tu noc nikdo z nich nespal. Není divu, vždyť Kristýna a Hrabivec se setkali po dlouhých dvanácti letech a slečna Kristýna byla velmi zvědavá, jak se to všechno seběhlo. A tak strávili celou noc ve vzrušující debatě.
Prchalův čas přišel k ránu. Triumfálně povstal a jako třešničku na dortu vytáhl usvědčující dokumenty s královskou pečetí.
„Toto mě stálo málem život. A tady pana Hrabivce také.“
Podal dokumenty slečně Kristýně.
Ráno byla slečna Kristýna tak rozčílená, že poručila strhnout každý královský erb na zámku.
„Tak takhle to nenechám!“ Křičela. „Král zaplatí za to, co udělal!“
Pak si nechala zapřáhnout kočár a rozjela se ke všem příbuzným v zemi. Byla pěkně nabroušená (nutno připočíst i to, že celou noc nespala) a pevně rozhodnutá s králem zatočit.
Tak neuběhl ani týden a v zemi zbylo jen jediné knížectví, který stálo na straně krále. Ostatní knížata se postavila proti králi, protože koho nepřesvědčilo to, co král udělal chudákovi Hrabivcovi – jednomu z nich, toho přesvědčily důkazy o králově zradě, co se zlata týče.
A byla revoluce! Na jedné straně všechna šlechta v království a na druhé král a jeho generál, kteří se opevnili v masivní pevnosti a odtud ovládali nevelký, ale bohatý kraj kolem Dolova. Zpočátku byly síly vyrovnané, ale zpráva o králově podvodu se šířila zemí jako oheň a čím dál tím víc královských vojáků přebíhalo na stranu vzbouřenců a ti dobývali další a další vesnice a města.
Boje trvaly měsíce a nakonec byla situace pro krále opravdu zlá. Ovládal jen malý kraj bezprostředně sousedící s pevností a jeho armáda sotva stačila na její obranu.
Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat