Hrozba z vesmíru – 8. Rohlíková pláň

Když se ráno probudili, vůbec se jim nechtělo vstávat. Ale asi budou muset. Přestože si na dnešní den naplánovali jen obstarat trochu jídla, pokusit se nalézt ještě něco jiného, než ovoce, udělat větší nádoby na vodu a trochu se porozhlédnout po okolí. Více zatím nepotřebovali.

Mikovi se ovšem z vyhřátého pelíšku vůbec nechtělo. A tu dostal Pete opět „geniální“ nápad. Šel si utrhnout ovoce, schválně to největší, asi třikrát tak velké jako náš kokosový ořech. Místo opečení a následné konzumace z něj však vydlabal vnitřek, do skořápky nabral vodu a už se hrnul na Mika s osvěžující koupelí až do postele. To ovšem neměl dělat, neboť Mike si rozhodně nenechá vše líbit, obzvláště od Peta ne, takže za chvíli již oba běhali po lese a Mike Petovi hrozil, že až ho chytí, tak s ním pěkně zacvičí. K něčemu však ten běh byl dobrý, neboť asi tak půl kilometru od jejich tábořiště našli malé jezírko. A přesně v tu chvíli Pete o něco zakopl a spadl. To byla příležitost pro Mika. Na nic nečekal, Peta chytil a už letěl po hlavě do vody. Když se mu konečně podařilo vyškrábat ven z vody, protože Mike ho samozřejmě jen tak rychle pustit nechtěl, byl na kost promočený a třásl se zimou. Není se čemu divit. Venku sice bylo teplo, ale voda mohla mít teplotu tak maximálně +10°C. Na to, že v ní strávil asi tak čtvrt hodiny, to bylo šíleně málo. Však se také hrnul do tábořiště k ohni a už jen komandoval Mika, ať mu přinese nějaké trsy trávy pro zahřátí, že se do nich obalí, a ať už rychle utíká pro jídlo, ať už ho peče, že má hlad a je mu zima, stejně za to může on.

Avšak jen co se Mike vzdálil, plný obav o svého kamaráda, jestli mu moc neublížil, byl Pete v pohodě a už plánoval, co Mikovi zase provede. Než však stačil něco vymyslet, spatřil, že se už vrací s plnou náručí vynikajících plodů a tak se rychle zase uvelebil u ohně a nasadil do tváře výraz, že vypadal jako hromádka neštěstí, úplně na umření. To se ale Mike lekl! I u snídaně se Pete nechal obskakovat, a teprve až poté prohlásil, že se už začíná cítit lépe, a mohli by vyrazit. Snad to nějak zvládne. Nemůže přece dobrého kamaráda nechat napospas divokému, neznámému světu plnému smrtelných nebezpečí jen proto, že ho tak týral a málem ho utrápil k smrti podchlazením. Když však spatřil na Mikově tváři smrtelně bledý odstín, to jak se polekal toho, co Pete řekl, věděl, že tentokrát to už přehnal. Všeho moc škodí. Hbitě proto vyskočil od ohně a se smíchem Mika popoháněl, ať už se také zvedne. A v tom to Mikovi došlo. V tu ránu by byl schopen Peta snad i zabít. On se o něj strachuje, obskakuje ho tu, a mladý pán se tu zatím náramně baví.

„No počkej, teď máme práci, ale neboj se, já si to s tebou ještě vyřídím. Jak to tak vypadá, času na to bude habaděj. Nevěřím tomu, že pro nás hned tak přiletí.“

Tak se stalo, že se přeci jen po tom prvotřídním Petově divadle vydali na poznávací cestu. Času měli dost, neboť zjistili, že den tu trvá asi 28 hodin. Rozednilo se před dvěma hodinami, takže ještě tak 12 hodin bude světlo. Nemusejí tedy nijak moc pospíchat. Vzali si s sebou vodu, výzbroj a vyrazili. Zkoumali terén, mapu kreslili na pás bílé kůry z jednoho ze stromů černým uhlíkem z ohně. Pečlivě zakreslovali vše, co viděli. Pohybovali se pomalu, ale to nevadilo. Kdo ví, jak dlouho zde ještě budou nuceni zůstat. Raději se šetřili, ona není zábava pořád chodit ve skoro dvojnásobné gravitaci, než na níž je člověk zvyklý. A než si zvyknou, určitě to nějakou chvíli potrvá.

Nějakou chvíli již šli a rozhlíželi se kolem sebe, když znenadání v dáli spatřili zvíře, jak s něčím zápasí. Šli proto opatrně trochu blíže, aby lépe viděli, ale aby je nevyplašili a zjistili, že to, s čím tak urputně zápasí, je snídaně. Cupovalo jednu rostlinu a vyjídalo vnitřek z jejího stonku. Když se rozhlédli kolem, viděli, že zdaleka není první. Vyjedených rostlin tu bylo více. Pete ji na prozkoumání také uřízl, pomalu stonek, v průměru asi třícentimetrový, rozříznul a vytáhl dužninu. Přičichl si, avšak nic necítil. Kousek si utrhl a jal se ochutnávat, připravený ovšem to vyplivnout, kdyby to bylo podobné jako s ovocem. Místo toho si však kousal znovu a znovu. Pak se nechápavě podíval na Mika a zeptal se: „Kámo, ty snad nemáš chuť na skvělý rohlíky, nebo co? Ty jsi jen ovocnář?“ a Mike mu dal brzy za pravdu. Když ochutnal, zjistil, že dužnina opravdu chutí připomíná nejvíce křupavoučký rohlík. Ó, jaké hodné zvířátko, že jim tuto lahůdku ukázalo.

Zakreslili si tedy do mapy „Rohlíkovou pláň“ a pokračovali dále. Po chvíli si Pete všiml, že mají společnost. Zvíře, které je upozornilo na rohlíky, stálo asi patnáct metrů za nimi a bedlivě je sledovalo. Udělali pár kroků, zvíře také. Když se zastavili, totéž učinilo i ono. Rozhodně nemohli říci, že by vypadalo nějak nebezpečně. Bylo asi necelého půl metru vysoké, velmi chundelaté, takový nádherně načechraný kožíšek, barvou převládala zlatavě žlutá kombinovaná s bílou a černou, menší kulatá ouška, špičatý čenich, dlouhý zakroucený ocas, šest pacek. A mělo velice přátelské, studánkově průzračné modré oči. Když ho pozorovali déle, připadalo jim velmi srandovní, neboť v okamžiku, kdy šli, šlo také, ale jakmile se zastavili, zvíře si sedlo na spodní packy, prostřední packy založilo a horníma neskutečně krásně panáčkovalo. A to se stále opakovalo. Po chvíli je však tato zábava omrzela, tak pokračovali dále.

Cestou si zhotovili další zbraň – pořádný luk a šípy a učili se s ním zacházet. To byla zábava. Vždyť s takovou věcí stříleli už hodně dávno, kdy byli ještě malí kluci a hráli si na indiány. Avšak zde to nejspíš nebude nevinná dětská hra, nýbrž nutná zbraň chránící je před smrtí. Trvali jim dlouho, než se naučili alespoň trochu obstojně trefovat do jimi vytyčených cílů, ale každopádně se velice zlepšili. Ještě pár hodin cviku a budou schopni tyto věci opravdu používat jako zbraň. Po chvíli pokračovali na své průzkumnické cestě dále. Cestou objevili ještě jeden potok, také s pitnou vodou, zhotovili si větší měchy na vodu a k večeru se naprosto znaveni vraceli do tábořiště.

Ještě natrhali pár „rohlíků“ a ovoce a pak už jen rozdělali oheň a navečeřeli se. Byli opravdu unaveni, protože za celý den nachodili tak něco mezi čtyřiceti, padesáti kilometry. A při zdejší gravitaci… Ach jo, jak dlouho si na ni budou muset zvykat? To už snad budou celý život takto znaveni? Hrozná představa!

POKRAČOVÁNÍ

Redakční úpravy provedla Bilkis Blight