Svíčka II.

Další povedený příspěvek ze soutěže Svíčka.

Seděla v tmavé místnosti a mlčela. Kolem se rozléhalo zvonivé ticho sem tam přerušené hlasitým smíchem z vedlejšího sálu. Takové alespoň bylo zdání. Jen ne její. Slyšela svého společníka. Kde byl? V plamínku dohořívající svíce? Snad. Kdo byl? Nejmilejší a nebo jen černé svědomí.

„Proč tu tak tiše sedíš a nic neříkáš? Noc je ještě mladá,“ zašveholil. Upírala oči do komíhajícího se plamínku a ukazováčkem si mnula rty v zamyšlení.

„Jen se podívej, co jsi stvořila. Tolik slov a teď nemáš co říct? Pozvala jsi mě sem, tak mě bav. Bav mě!“ zasmál se chladně. Dívka se roztřásla a jednou rukou uchopila hromádku pergamenů. Potřásla hlavou, až se jí rusé vlasy roztančily po ramenou.

„Vida vida, kolik půvabu v sobě má něco tak zlého,“ sykl.

„Já nejsem zlá!“ vyjekla dívka a vykuleně mu pohlédla do tváře. Oči měl nebesky modré, tak nevinné. „Já… já jsem nechtěla…“

„Ale chtěla. Na co jsi myslela, když jsi to psala? Chtěla jsi slávu a nebo snad moc? Inu, vychutnávej dle libosti.“ A zase bylo ticho. Hurónský smích z vedlejšího sálu a ticho. Cinknutí sklenic k přípitku a ticho. Byla tam sama. A nebo s ním?

„Jsi… jsi tu ještě?“ zeptala se nejistě. Žádná odpověď. „Vrať se prosím! Nenechávej mě tu samotnou. Buď tu se mnou ještě chvíli, alespoň než přijde.“

„Ale on nepřijde. Copak si nevzpomínáš? Jen čti ty své černé listy,“ pošeptal jí do ucha, až se znovu zachvěla. Sehnula se nad pergameny a přečetla pár řádků.

„Skřítci za noci svatojánské tančí a víly s nimi. Jsou všude, všude kolem nás. A líbezná hudba, ach, ta hudba!“ zvolala a zaposlouchala se do sladké melodie, která se náhle začala linout okolo. Pootevřela oči a na stole před ní tančili maličcí zelení skřítci. Čepičky měli porostlé mechem a vykukovaly jim zpod nich dlouhé uši. Veselili se a radovali, jen nad nimi srdce plesalo. Usmívala se a houpala se do rytmu. On však neskončil.

„Jen čti, čti dále. To není všechno,“ našeptával jí do ucha. Úsměv jí strnul na tváři, když sklopila tvář zpět k textu a četla dále:

„Jsou všude kolem nás, veselí se a mají se rádi. Tančí a zpívají a…,“ zděšeně vydechla a třeštila oči na pergamen. „Ne, ne, tohle prosím ne!“

„Ale ano. Jsou to tvé myšlenky, sama jsi mne povolala. Tak čti, jen čti, maličká rusovlásko,“ zavrněl potměšile.

„Tančí a zpívají a… ale pak přichází stín. Stín, co k ránu měsíc skryje a slunci brání. Přichází zlo, které pohltí vše dobré,“ četla šeptem a po tvářích jí kanuly třpytivé slzy.

„Ano, správně… Přesně tak, má drahá,“ usmál se a uchopil do pařátů prvního skřítka. Rusovláska si zakryla oči a slyšela už jen děsivý výkřik. Tolik bolesti v jediném zvuku…

„Jen čti, copak tam máš dále?“ smál se.

„Ne, už toho nech. Nech je být, prosím,“ žadonila plačtivě a neodvažovala se otevřít oči.

„Čti! Je to napsané, nemůžeš tomu uniknout!“ zavelel hlas. Náhle musela otevřít oči, ač sebevíc nechtěla. A viděla další text. Četla:

„Když stín pohltí vše dobré, pohltí celý svět. A pohltí také ty, které nejvíce milujeme… Pohltí mého nejmilovanějšího. A ten padne na zem v kaluži temné zášti. Můj nejmi-Neee! To nemůže být pravda!“ vykřikla zoufale. „Čekám na něj, má za mnou přijít!“

„Ale on nepřijde,“ odpověděl úlisně stín. „Sama jsi ho odsoudila. Jen se podívej, no podívej se!“ Dívce se zatočila hlava. Jako zbavená všech smyslů vzala svou číši s vínem a rozlila jej po zemi. Pak upustila kalich a uviděla svůj odraz v rudé kaluži.

„Ne, ne, ne! To nemůže být pravda!“ zopakovala a chytila se za hlavu.

„Sama jsi ho odsoudila!“ křičel stín znovu a znovu a šíleně se smál.

„To ne já, to ty, to ty jsi to všechno způsobil! Ale já ti nedovolím už nikomu ubližovat, nikdy!“ vykřikla dívka. Vrhla se ke stolu, vzala do rukou pergameny a přidržela je těsně nad svící.

„Počkej! Co to děláš? Ne, nech toho, dost!“ křikl stín a vrhl se k ní. Ale bylo pozdě. Pergameny padly na dřevěný stůl a hořely jasným plamenem. Stín se vrhl na rusovlásku. Couvala před ním až do samého koutu sálu, kde padla na zem. Začal se rozplývat a mizet, ale stále jí mohl ublížit. Nadechla se a z plných plic začala volat o pomoc.

Ve vedlejším sále slyšeli její křik. Dovnitř se okamžitě přihnal hostinský a hned za ním i muž s vlasy značně prokvetlými stříbrem.

„Co se to tu děje? Mio!“ jedním skokem se ocitl vedle dívenky zhroucené na podlaze. Pevně jí objal.

„Klid, holčičko, už jsem u tebe. No tak, tiše,“ konejšil ji. Hostinský zatím uhasil hořící papíry, ze kterých zbyl už téměř jenom popel, a hleděl na tu spoušť.

„Tati, tati! Ty jsi přišel, jsi živý!“ chtěla vykřiknout, ale z jejích úst vyšel jen podivný vzdech. Vrhla se muži do náruče a pevně ho objímala. Po chvíli se muž zvedl a pomohl dívce na nohy.

„Mio, počkej na mě u východu, dobře? Hned budu u tebe,“ usmál se na ní. Dívka jen přikývla a odešla ze sálu ven.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se pobouřeně hostinský. „Vylila tu moje nejlepší víno a ještě mi to tu málem podpálila! No jak si to představujete?“ Muž s prošedivělými vlasy se pousmál a vytáhl koženou peněženku.

„Velice se omlouvám, všechno vám to zaplatím. Je to všechno moje vina, neměl jsem jí tu nechat čekat tak dlouho.“

„A co je zač? Je to snad nějaký blázen nebo co?“ zeptal se nevrle hostinský.

„Ne, je to autistka,“ odpověděl stroze muž, podal hostinskému pár bankovek a měl se k odchodu. Předtím ještě pohlédl na pozůstatky ohořelých pergamenů.

Muž objal svoji dceru a políbil jí do vlasů.

„Miuško moje, co tě to jen popadlo,“ usmál se na ní konejšivě. „Proč jsi spálila své obrázky? Byly tak hezké…“

Redakční úpravy provedla Janel Weil.