Království Araxie – VI. Vloupání

Netyka odsunul těžký litinový poklop od kanálu. Na hlavu mu dopadlo matné světlo pochodní a ozářilo smradlavé kanály pod ním. Když se vyplazil na studenou podlahu chodby královské věznice, nebyl si už vůbec jistej, zda to byl dobrej nápad. Statečnost a odhodlání ho nějak opustily. Ono sice byl mocnej čaroděj… ALE PRÁVĚ SE VLOUPAL DO NEJTĚŽŠÍHO KRÁLOVSKÝHO VĚZENÍ!!!

Jen klid, uklidňoval se Netyka. Jsem velkej a obávanej mág, nebo ne?! Když mě někdo chytí, tak ho začaruju…nějak. Určitě si vzpomenu na čarovnou formuli, něco jako simsala-bim nebo tak nějak. A potom už-

„STUJ! Kdo seš!“

Netyka strnul. Tak rychle to nečekal. Někdo stál za jeho zády. Jen klid, Netyko, říkal si. Určitě na něco přijdeš.

„Tak slyšels? Co tady na chodbě děláš!! Mam ti pomoct?!“ Zarachotil tasenej meč.

Ať přemejšlel Netyka jak chtěl, žádný magický slůvko nevěděl. „Zhiň.“ Špitnul tiše.

„Cože?!“

„Simsala-bim.“ Nevzdával se Netyka. „Čáry máry, potvoro.“

„Co to meleš za nesmysly, jaký zhiň, ty troubo, já tě naučim!“

Blížící kroky se zlověstně ozývaly chodbou. A Netyka se stále ani nepohnul.

Najednou ucítil na rameni chlupatou ruku, která ho ostře sevřela a otočila vzad. Netyka stanul jen pár čísel od odporné zarostlé tváře hlídače. Ten na něj civěl jedním zdravým okem, přes druhý měl pásku, na jeho tváři běžela hluboká jizva od ucha až k bradě, a když se škodolibě usmál, ukázal se poslední zbývající zub. „MAM TĚ!“

Netyku štěstí opustilo. Třásl se strachy a místo rozpomínání se na nějaký to zaříkadlo, začal hrozně ječet.

„Ááááááááá!!!!!! Řval Netyka. „Áááááá!!!!“

Hlídač se smál, ale ne dlouho. Vítězný úsměv na jeho tváři vystřídalo zděšení. Jednak proto, že poznal tvář hledanýho Netyky a jednak proto, že se proti jeho špínavýmu ksichtu vyvalila žhavá oblaka a obrovský žár. Cítil, jak se mu škvaří kůže a kroutí fousy. Páska na oku mu začala doutnat. Teď to byl pro změnu on, kdo řval a za chvíli se ztratil Netykovi z očí v první zatáčce chodby. Zanedlouho se vytratila i záře, která ho na kamenných stěnách provázela, i hrozný jekot, který vydával.

Tak to by bylo, pochválil se nakonec Netyka.

Někdy prostě udivoval sám sebe.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat