Hrozba z vesmíru – 7. Boj o přežití začíná

Slunce je ještě vysoko nad hlavou, tma tedy ještě nepřijde. Ale i tak by měli co nejdříve začít. Vždyť kdo ví, jak dlouho ještě vydrží světlo. Země se otočí jednou za dvacet čtyři hodin, Dirtac však jen za dvacet, ale třeba na takovém Barillu, tam je to pouhých čtrnáct hodin.

Na Barillu to zase tak moc nevadí, protože tam není dýchatelná atmosféra a veškerý život je proto pod obrovskou kopulí a tím pádem není problém s umělým osvětlením, ale zde tato možnost není. A vezměte si například takovou Zadanae. Tam je podobně tmavé slunce, jako zde, a už když je v poloviční vzdálenosti k horizontu, svítí tak slabě, že není vidět na krok. Ještě, že tento stav trvá pouze asi hodinu, pak vyjde druhé slunce Zadanae a planeta se opět ponoří do červeného světla. Má i zdejší slunce průvodce? Nebo svítí déle, než slunce Zadanae? Nebo snad brzy budou muset čelit dlouhotrvající temnotě? Na úvahy tohoto typu už opravdu nemají čas. Měli by se rychle pustit do práce.
Vydali se směrem k lesu, najít něco, co by mohlo být použitelné jako náhražka provazů na zpevnění přístřeší. Místo vybrali hned u tůňky, byl tam krásně rovný plácek. Pete se cestou shýbl pro rostlinku, které tu všude bylo plno. S jejím vytrhnutím však měl menší problémy. Přestože vypadala tak křehce, její pevnost oba zarážela. Vida, provazy by měli. Mike mezitím našel ostrý kámen a prověřil pevnost rostliny jím. Chvilku sice ostrému hrotu odolávala, ale přeci jen bylo snazší ji uříznout, než utrhnout. To by tedy měli.

Nyní zbývalo nalézt stavební materiál. To bylo o poznání jednodušší. Vždyť stromů tu rostlo mnoho, vyvrátit menší kmeny nebyl problém. A co víc! Jejich větve s listím byly o mnoho plnější, než větve na Zemi. Když dají dvojitou vrstvu, déšť to určitě nepropustí. A na zem natrhají trsy trávy, to se jim bude spát jako v bavlnce. Obydlí by tedy měli. Dokonce jim to netrvalo zas tak moc dlouho. Za tři hodiny s tím byli plně hotovi. K jejich radosti slunce za tu dobu bylo ještě stále dost vysoko, takže tmy se zatím obávat nemuseli.

Teď je čeká podstatně těžší úkol. Rozdělat oheň. Sirky nemají, lupu ani brýle také ne. Lovili v paměti. Jak jinak se dá rozdělat oheň? Křemeny! Ale kde je vzít? Vyzkoušeli snad všechny druhy kamení, ale z žádného jiskry nevykřesly. To jim tedy také nepomůže. Tření klacků o sebe? Snad. Rozhodně to musí zkusit. Nu, zkusit to je jedna věc. Druhá věc je oheň opravdu rozdělat. A to se jim tedy nevedlo. Po pár hodinách již ani Pete, ani Mike necítili ruce, jak byli vyčerpáni. Jdou na to dobře, už několikrát se to málem podařilo, ale jen málem. Skleslí odpočívali a vzpomínali ještě na jiný způsob rozdělání ohně, ale ať se namáhali, jak chtěli, stejně na nic přijít nemohli. Proto jen tak bezcílně koukali kolem sebe.

A v tom se to stalo! Ze stromu spadlo cosi, co možná byla šiška. To by ani tak zvláštní nebylo, leželo jich tu na zemi více. Ale při pádu udeřila do druhé, náhodou ležící v tomtéž místě a při střetu vylétla menší jiskra. Mike s Petem okamžitě ožili, ihned se chopili dvou šišek a po několika nadějných pokusech vzplál u jejich přístřešku krásný, hřejivý oheň. Pete a Mike kolem něj poskakovali a radovali se jako malé děti. S ohněm mají tedy také vyhráno.
Nyní se mohou podívat po nějakém jídle. Toho se velmi obávali. Vždyť stačí, aby snědli něco, co není pro jejich organismy vhodné a brzy by nemuseli být mezi živými. Ale na druhou stranu, Bytosti věděly vše o jejich metabolismu, a tak když je vysadily na planetě s dýchatelnou atmosférou, pitnou vodou, ne tak hroznou gravitací, a chtějí se pro ně vrátit (alespoň to tak tvrdily, a naděje jak známo umírá poslední), tak by snad i potrava pro ně mohla být vhodná. Pete se rozhodl, že vyzkouší roli obětního beránka. Utrhl plod z nejbližšího stromu a pomalu, s velkými obavami ho vkládal do úst. Hned po prvním kousnutí tuto činnost však zastavil. Ovoce bylo velmi trpké a tak není divu, že začal velmi rychle vyplivovat obsah svých úst a běžel k vodě. Tak tohoto se určitě nenají ani v největší nouzi. To by bylo nad lidské síly. Rozhlíželi se tedy kolem a hledali jiné plody. Žádné však nespatřili. Mike si krátil chvíli opékáním toho plodu nad ohněm. Za chvíli si ho Pete začal dobírat, ať také ochutná tu „dobrotu“.

„Že si nekousneš? Viď, že ne? Nemáš na to, že ne? Slabochu! Bojíš se, že mám pravdu? Já to věděl. Tys byl vždycky zbabělec. Tak co ty na to? Kousni si. No tak, dopřej si tu dobrůtku…“ A všelijak jinak si Mika dobíral a popichoval, až Mike nakonec rezignoval a i přes zjevný odpor se do plodu zakousl. Řekl si: „No co, já jsem se díval, jak Pete prskal trpké ovoce do všech stran, tak ať se také pobaví. Když mu to udělá radost, projednou to vydržím.“ Jaké však bylo jeho překvapení, když místo trpkého cosi pocítil v ústech velmi lahodnou chuť. Bylo to opravdu vynikající. Zakousl se tedy znova a ještě s plnou pusou vyjel na Peta, který ho s vytřeštěnýma očima sledoval, co blázní. On by si teda podruhé rozhodně nekousl. A co víc, vždyť Mike nejen, že si kousl znovu, ale ten blázen to také jí! A ještě na něj ostře vyjel.

„Pete, děláš si ze mě blázny, nebo co? Ten tvůj tyátr, to teda bylo fakt dobrý! Ale tady nejseš na divadle, jestli sis nevšiml, tohle je Temná planeta, za chvíli zapadne slunce a ty si ze mě děláš srandu. Prý trpké tak, že se do toho nedá ani kousnout. To se ti fakt povedlo. Ale to, že tady hlady šilhám, to je ti fuk. Tak tohle ti teda, brácho, nedaruju. Jediný tvoje štěstí je, že jsi mě donutil to ochutnat a proto neumřu hlady. Ale neboj, všechno si pamatuju a později ti to ještě spočítám. To mám ale kamaráda.“

A Pete jen nechápavě kroutil hlavou, co že se to děje. To už mu ale rozzuřený Mike cpal ovoce do úst tak, že si prostě musel kousnout, přestože se vehementně bránil. A v tom pochopil! Načež propadl obrovskému záchvatu smíchu, pak utrhl další ovoce a dal pro změnu kousnout Mikovi. Nyní i on v zápalu vyprazdňování svých úst pochopil, o co jde. Tak poznali, že ovoce je jedlé jen po opečení, neboť teplem se mění jeho chuť. A pak je dokonce nejen jedlé, ale velmi, velmi lahodné.

Upekli si tedy několik plodů do zásoby, a jali se plnit poslední z důležitých úkolů. Obstarat si nástroj nahrazující nůž na obranu před zvěří. Vždyť už se začíná pomalu stmívat. Ovšem to by nebyl Pete, kdyby zase něco nevymyslel. Na rošťárny on byl přímo stvořen.

„Schválně, kdo najde něco vhodného dřív. Ty, nebo já? Mimochodem, doufám, že je ti jasné, Miku, že nemáš žádnou šanci!“

„Já? Snad ty? Obdivuji tvoji planou sebedůvěru, ale víš, že v našem případě je ti naprosto k ničemu. Vyhrál’s snad někdy?“

„Kamaráde, kamaráde, tobě už asi nějak měkne mozek, nebo co. Vždyť já vyhrávám vždycky, ty ubožáčku zapomnětlivej.“
A v tu ránu se oba se smíchem rozběhli po okolí hledat vhodné nástroje. Netrvalo to však dlouho a uslyšeli opět zvuk nějakého zvířete. Avšak už se nezdál být tak v dálce, jako dřív. Ihned zapomněli na soutěžení a už byli u sebe. I úsměv se jim rázem ze tváří vytratil. Opět si uvědomili tu tvrdou realitu, kde a v jaké situaci se nalézají. „Jak nezodpovědné chování, takhle se rozdělit,“ blesklo jim hlavou. Nyní již v klidu a spořádaně prozkoumávali okolí a sbírali vhodné předměty. A tak během chvíle měli na obranu několik špičatých kamenů, zhotovený prak a kamínky do něj, delší špičaté tyče, atd. Když vše uložili v přístřeší, viditelně si oddechli. Už se mají jak bránit.

Ještě nasbírali plno dříví a trávy na přikládání, aby jim oheň vydržel opravdu celou noc. Dokonce jim zbylo ještě trochu světla k tomu, aby našli něco, z čeho si udělali měchy na vodu. Nebyly nikterak velké, zato byly těsné, takže voda nevyteče a na noc jim to stačit bude. Nyní jsou tedy připraveni. Udělali, co mohli, teď zbývá už jen čekat.

Přežijí tuto noc? Ochrání je plameny ohně před divou zvěří? Brzy uvidí. Už přichází soumrak a s ním noc. Kdo ví, jak bude dlouhá? Teprve jsou zde na planetě něco přes sedm hodin. Z toho však nepoznají, jak dlouho trvá den, protože nepřiletěli ráno, ale až když slunce bylo již vysoko nad hlavou. Zatím mohli jen odhadovat, ale až čas ukáže. Ráno budou o něco moudřejší. Tedy, alespoň v to pevně doufali, že se rána ve zdraví dožijí. Druhý den to bude určitě lepší, to už budou v alespoň trošičku známém prostředí, ale dnes je vše tak nové, cizí, neznámé. Avšak i když je to tu takové, jaké to je, pořád to pro ně vyjde lépe, než pobyt na Hvízdající planetě, se všemi těmi testy, zkouškami, pokusy a vším tím, co je doprovázelo. Brrrr, na to je lepší ani nemyslet.
Vlezli tedy do svého příbytku a spokojeně ulehli do „bavlněné“ trávy. Ó, jaká to slast! Přeci jen, celý den se honit bez přestání v 1,8 gé, to není žádná sranda. Bolely je ruce, nohy, celé tělo. Až nyní si tu úpěnlivou bolest připustili, dříve na to neměli vůbec čas. Uvědomili si také, že jejich žaludky se bouří, vždyť za celý den snědli pouze to jedno opečené ovoce, na víc čas neměli. Hlavně, že si udělali zásoby. Nyní již mají času dost. Dokud slunce opět nevyjde, neodváží se ani jeden z nich vystrčit nos z bezpečí. To by jim také mohlo být osudné. A naběhali se již dosyta, takže by se jim už ani nikam nechtělo. S chutí se pustili do lahodného pokrmu a byli rádi, že vůbec nevadí, že ovoce jedí až studené. Dokonce jim to tak chutná ještě více. Zítra si je předpečou zase. Pak už jen zapít vynikající pokrm a konečně se natáhnout. Když leželi, připadali si jako v pohádce. Rozdělili si služby, kdy bude kdo spát a kdo hlídat oheň a jejich bezpečí. Mike si vzal první hlídku a tak Pete již mohl s blaženým výrazem ve tváři usínat. Však také usnul jako kotě.

Naštěstí noc proběhla v klidu, sice občas bylo možné spatřit zvířecí oči svítící ve tmě, ale z ohně měli očividně ohromný strach. Z jejich zvuků se však dalo docela dobře poznat, že tu žijí minimálně dva různé druhy. Možná, že i více. Zaútočit se přeci jen neodvážili. Mohli jen doufat, že je oheň ochrání i v následujících nocích, že si na něj zvířata nezvyknou.

POKRAČOVÁNÍ

Redakční úpravy provedla Bilkis Blight