Hrozba z vesmíru – 6. Nová země

Zmateně se rozhlíželi kolem. Zelenou pronikavou záři vystřídalo tlumené červené světlo mající svůj zdroj v temně rudém slunci. To sice bylo alespoň dvakrát tak velké, jako jejich žluté, avšak dávalo mnohem méně světla. Pro jejich oči to však bylo velmi uklidňující, neboť je měli ještě velmi podrážděné ze svitu „Hvízdající planety“, jak jí občas mezi sebou říkávali. Byl to tehdy Mikův nápad a tak není divu, že se nyní Pete usilovně snažil vymyslet název pro tuto planetu. Nakonec to vyhrál název „Temná planeta“.

Nyní se tedy rozhlíželi po této „Temné“ zemi. Co jim asi přinese za trápení? Je opravdu tak divoká? Co všechno je ještě potká? Osud je poučil, že nic není možno předvídat. Vždy se může stát cokoli naprosto nepředvídatelného. Je nutné žít v každém jednotlivém okamžiku a ne v představách budoucnosti. Je na čase začít prozkoumávat svět, jenž se má po nějakou dobu stát jejich novým domovem. Na jak dlouho? Dny? Týdny? Měsíce? Či snad po několik let? To si netroufali odhadovat, neboť by to do jejich myšlenek přineslo jen samé chmury. Čas ukáže. Doufali jen, že to nebude navždy. I když zde přežijí, vrátí se pro ně Bytosti? A zavezly by je potom opravdu zpět na Zemi?

Rozhlíželi se kolem sebe a hodnotili situaci. Nacházejí se na louce, kterou lemoval les. Tedy ty rostliny, co tu rostly kolem, vypadaly jako nějaké zvláštní stromy a bylo jich mnoho u sebe, takže to les asi byl. Rozhodně nikomu nebude vadit, když to tak budou označovat. Tráva zde byla hebká, spíš jako načechraná pírka, než jako pozemská drsná stébla. Na některých stromech rostly plody. Budou muset zjistit, zda se dají jíst. Vzduch tu byl trochu hustší, než na Zemi, ale dýchatelný naštěstí byl a dokonce, ke své velké radosti spatřili nedaleko průzračnou tůňku. O vodu tedy nouzi mít nebudou. Ztížený pobyt tu budou mít snad jen kvůli místní gravitaci, která byla asi jako na planetě Dirtac v sektoru Alamaku, kde byli ve čtvrtém ročníku studia na praxi. To znamená 1.8 gé. Ale zvykli si na Dirtacu, zvyknou si i zde. Možná by se tu přežít dalo.

Ještě, že na škole občas vyráželi ještě s Markem a Stevem na víkendy do volné přírody. Jak jim nyní tyto zkušenosti přijdou vhod! Jenže další myšlenka už tak pozitivní nebyla. Tehdy, na Zemi, to přeci bylo jiné. Mohli jet kam chtěli, vždyť vždycky se mohli vrátit. Věděli, kde jsou, a když ne, po cestě určitě potkali někoho, kdo jim poradil. Měli s sebou na svá víkendová dobrodružství i výbavu: stan, spacák, karimatku, ešus, nějaké to jídlo a pití, mapu, občas i buzola jim přišla vhod, náhradní oblečení, pevné boty vhodné na tůry, peníze (i když v té době ne moc), nůž, baterku, zápalky, atd., atd. Kromě toho všeho měli i jiné poklady. Například věděli, jak dlouho trvá den a jak dlouho noc, měli přehled o tom, že tam, kde budou, asi stěží narazí na nějaké divoké, nebezpečné zvíře. Avšak co věděli zde?

Slunce je ještě vysoko, ale jak dlouho mu bude trvat cesta k západu? Na jak dlouho se pak svět ponoří do tmy? Již zaslechli několikrát v dáli nějaké zvuky. Jsou to nebezpečná zvířata? Nebo jsou krotcí? I kdyby, jak by zareagovali na cizí návštěvníky z vesmíru, které v životě neviděli? Co když jich je tu plno? Jedno je jisté. Čekají je tu perné chvíle. Shrnuli si to. Byli prostě v cizím světě, bez potravin, bez nástrojů a vybavení, sami dva, opuštění a navíc s naprostou neznalostí planety a života na ní. Nezbývalo jim nic jiného, než se tu naučit žít i za takových okolností. Vždyť přeci nemohou udělat takovou radost „Hvízdajícím Bytostem“ a zemřít tu.

Začali tedy přemýšlet o pořadí věcí, které musí udělat nejdříve. Vybrat místo, kde se utáboří, postavit si nějaké přístřeší (co kdyby v noci pršelo, tedy pokud tu vůbec něco jako déšť mají). Dále by se měli pokusit nějakým způsobem rozdělat oheň, který by je ochránil jak před chladem, tak i před zvířaty. Kdo ví, třeba oheň ještě nikdy nespatřila a mohl by jim zachránit život. Budou se asi muset poohlédnout po něčem k jídlu, to nejspíš také nebude nic jednoduchého. Vodu už ochutnali, tu pít mohou naprosto bez problémů. Má sice trošku zvláštní chuť, jakoby trošku nasládlou, ale to nevadí. Rozhodně je to lepší, než kdyby byla slaná. Nebo třeba kyselá. Také se budou muset pokusit zhotovit si nějakou náhražku nože. Pete při té vzpomínce opět proklínal Bytosti, které mu vzali jeho úžasný zálesácký nůž, který mu daroval jeho otec k šestnáctým narozeninám. Nu, čeká je toho opravdu hodně.

POKRAČOVÁNÍ

Redakční úpravy provedla: Bilkis Blight