I bozi mají své dny!

Třinácté soutěžní dílo se právě představuje.

Na oblačném polštáři seděl jeden ze čtveřice přírodních bohů a líně šťouchal velkým prstem do oblaků a cvrnkal je jako kuličky.

„Mám o Aetha strach,“ prohodila Terra a pročísla si rukou záplavu olistěných vlasů. Undia jen pokrčila rameny.

„Jen se nudí, nic víc. Nic mu není,“ zašplouchala v odpověď a ledabyle mávla rukou, až se kolem rozstříkly kapky.

„Nudí se už moc dlouho. Ještě vyvede nějakou hloupost… vzpomínáš na ta tornáda před deseti lety?“

„Ach, nebuď tak starostlivá, sestřička,“ poskočila Undia na místě a protočila blankytné oči. „A když už se chceš starat, radši vymysli řešení.“ Terra zamyšleně vytrhla ze své kštice dozrávající kaštan a poškrábala se sukovitou ručkou za uchem.

„Taky jeden nápad mám, abys věděla! Myslím, že je čas na další kolo ‚Božstvo, nezlob se!‘, co říkáš?“ Undia neříkala nic, protože byla pryč, nezbyl po ní ani obláček páry. Terra už chtěla láteřit, když tu se objevila zpět, v jedné ruce hru a v druhé ruku Vigora.

„Jdeme na to, sestři.“

„Jsi si jistá, že musíš odejít?“ tázaly se jí družky a v očích se jim zračil smutek.

„Musím. Hvězdy mi to prozradily,“ upřela na ně sladký pohled a pozvedla křehkou paži. „Nebojte se o mne, bude mě chránit moc boží. Nic se mi nemůže stát.“ Nato víla zamávala duhovými křídly a vznesla se ke hvězdám.

„Víla! Ze všech ras si musím vybrat zrovna vílu! To ale vůbec není fér! Terro, vezmi si ji, chci někoho jiného!“ vztekala se Undia a její vlasy se rozvlnily prudkým vlnobitím, stejně jako jezera v jejích očích. Aether se zachichotal.

„Náhodou, myslím, že víla je pro tebe jako stvořená. Hodiny zírání na hvězdy, poetické nálady a smysl pro drama…“

„To bude poetiky, až by z toho jeden zvracel,“ brblala Undia a přistrčila ruku se sáčkem k Vigorovi. „Teď ty.“

PLÁC! dopadla na jeho bedra tíha osudu, až se zapotácel a musel si na chvíli sednout. V jediném okamžiku se mu v mysli rozhořela myšlenka jako jasný plamen – není stvořen proto, aby strávil život zavřený v téhle kanceláři. Má vyšší poslání! Musí zachránit svět!

Energie, která s emu vlila do žil, ho vymrštila ze židle a nasměrovala do šéfovy kanceláře. O pár vteřin už se vracel zpět, pleskal se po tvářích a nervózně se sápal po hrnku s kávou. Blázní, regulérně blázní. Teď si tady hezky sedne a nahází ta lejstra pěkně do archivu, přesně jak měl v úmyslu. Proboha, co ho to zase popadlo…

„Co to dělá?!“ rozzlobeně zvolal Vigor, když postavil figurku na hrací desku, postrčil ji o políčko dopředu a ona se vrátila zpět na start. „Je normální?!“ sršel jiskry na všecky strany. Undia se škodolibě chichotala.

„To víš, člověk,“ vyplázla na bratra jazyk. Vigor se však nehodlal vzdát. Začal do figurky šťouchat ohnivými jazyky, takže si ani nevšiml, že Aether zalovil v měšci, vytáhl malou figurku elfky a spokojeně ji postavil na hrací desku. Přehlédl i to, že do sáčku sáhla Terra, jako poslední, a vytáhla malého hobita s kulatým břichem a chlupatými chodidly. Všichni už byli na startu a Vigor stále připaloval svému člověku paty.

Nervózně se ošíval na svém místě a škrábal se tu na zádech, tu na hlavě, tu na ruce… něco ho štípalo a nutilo do pohybu. Nemohl se soustředit, do mysli se mu stále vkrádala myšlenka na to, že by tu neměl být. Nepomáhalo ani kafe – a když nepomáhá kafe, je to ztracené. Nakonec se zvedl, odpíchl si dřívější odchod kvůli nemoci a v garážích nasedl do starého odřeného auta.
Seber se! promlouval k sobě v mysli a snažil se soustředit na cestu domů. Něco na tebe leze, tak neblázni!

Konečně zastavil u své bytovky a vyjel výtahem do osmého patra. Když odemkl dveře, zamířil bezmyšlenkovitě do obýváku a nalil si trochu skotské do nízké sklenky. Zhluboka se napil a zahleděl se do žhavých uhlíků, které doutnaly v krbu. Co se to s ním jen děje?

Pojď, jen pojď, pojď dál…zašeptal jakýsi hlas a v ohništi se rozhořel plamen. Vigor se překonával.
Nevěřícně zíral na plápolající oheň a pak si zakryl oči. Je to s ním horší, než si myslel. Odvrátil se a odcházel do postele. Vigor se jen nevěřícně díval a pak ho to přestalo bavit.

Kdyby se v tu chvíli někdo podíval do okna jeho bytu, spatřil by, jak z krbu vystřelila hořící ohnivá ruka, popadla ječícího inženýra za sako a vtáhla ho do ohně, kde to ještě trochu zapraskalo a pak oheň definitivně uhasl.

Zamrkal a posunul si podvědomým gestem brýle, které ho tlačily na kořeni nosu. Zřejmě zase usnul při čtení, hrůza… potom mu to všecko došlo a prudce otevřel oči. Asi deset centimetrů od jeho obličeje se vznášela podivná namodralá tvář s protáhlýma mandlovýma očima a zašpičatělýma ušima.

„Uááá!“ zaječel a vymrštil se pryč.

„Žije,“ zatrylkovala radostně tvář, která patřila podivné namodralé dívce s… křídly?!

„No to je dost,“ zabručelo něco poblíž jeho levé nohy a podrbalo se to na obrovském vydutém břichu. Cítil, jak mu na čele perlí kapky potu.

„Trochu jste ho vyděsili,“ ozval se klidný, moudrý hlas a na slunce vyšla další dívka, která k jeho úlevě nebyla modrá ani okřídlená. Vypadala vlastně docela normálně. „Jak se jmenuješ?“

„Petr,“ žbleptl automaticky. „Nemáte kávu? Nebo něco ostřejšího?“ oslovil dívku, která jen povytáhla obočí.

„Je úplně mimo,“ poznamenalo stvoření vedle Petrovy nohy a znechuceně se zvedlo z trávy. „Necháme ho tady, ať si poradí!“

„Hloupost,“ zatrylkovala létající dívka a zamávala křídly. „Bez něho to nedokážeme, Bruno. Jsi v pořádku, Petr?“

„Petře,“ opravil ji. „Co jsi zač?“ zeptal se zvědavě a prohlížel si ji nedůvěřivým pohledem.

„Víla přeci!“ Rozesmál se.

„Ach, je mi to jasné! Tohle je přece.. to je delirium tremens! Žádné myšky, nic, ale víly a… tlustí, malí…“

„Hobiti,“ zabručel Bruno a zakroutil hlavou.

„A ty jsi co, ježibaba?“

„No dovol? Elfka,“ usadila ho klidně vysoká kráska a netrpělivě si upravila luk, který jí visel přes rameno. „Až se dosyta vysměješ, vyrazíme.“

„Proboha, vy jste se tu všichni zbláznili! Někdo mi musel dát něco co pití, jiné řešení nemám!“ smál se Petr dál, v jeho hlase zazníval hysterický podtón. „A co přijde teď, hm? Vydám se k hoře Osudu zničit Jeden prsten, který vládne všem?“

„Nechápu, co to blábolíš. Každopádně máš pravdu, jdeme k Osudové hoře. Keely umí číst znamení z hvězd, takže nám vysvětlila, co musíme udělat. Je třeba horu otevřít, abychom se dostali až k cíli a mohli tak zachránit naše rody. Je to jasné?“ Hobit se na potvrzení svých slov zakousl do krajíce chleba se sádlem a vyčkávavě hleděl na Petra.

„Musím okamžitě zavolat šéfovi, že nepřijdu do práce,“ odvětil a začal prohrabávat kapsy svého saka. Mobil však nikde. Znechuceně odfrkl. „To bude zase problémů.“ V tu chvíli mu přímo do obličeje přiletěla pěst, až se mu před očima roztančily hvězdičky a z nosu spustila červená.

„Prober se sakra,“ zaječela rozzlobeně zástupkyně staršího lidu a připravovala se k dalšímu úderu.

„Vyrážíme,“ zavelel radši Bruno a zamířil po lesní stezce. A to se říká, že elfové jsou ti moudří.

„Jak mu ji natáhla,“ smál se Aether a ukazoval na rozzuřeného Vigora. „Jedna nula pro mě, brácho. Vedu!“ Terra se jen usmála, když sledovala pošťuchování dvojice bratrů.

„Nechte toho už. Spíš pojďte vymyslet, co jim dáme za první překážku, už se blížíme na konec prvního kola,“ ukázala na herní plochu. Opravdu, čtyři figurky stály pod Osudovou horou a čekaly, až je někdo vpustí.

„Myslím, že mám nápad,“ zašklebila se Undia a naklonila se blíže ke svým sourozencům.

„Co budeme dělat teď?“ obrátila se Keely na elfku, která dosud neprozradila své jméno, a zatřepotala dlouhými řasami směrem na Petra. Bavilo ji pozorovat, jak se jeho obličej mění na vyzrálé rajče.

„Teď.. musíme najít způsob, jak se dostat dovnitř.“

„Ach, to bychom bez tebe nevěděli, drahá elfko,“ zabručel Bruno a natáhnul se na kamení, které se válelo kolem hory. Jako správný hobit si dokázal udělat pohodlí kdekoli a za jakýchkoli okolností.

„Máš snad lepší radu, hobite?“ zpražila ho elfka.

„Já bych…“ začal nesměle Petr, ale nikdo na jeho slova nebral zřetel.

„Bude to chtít nějakou magickou formuli,“ předpovídala elfka a upírala na skálu mandlové oči. Potom k ní přistoupila a rukou na ní načrtla několik symbolů, šeptajíc přitom slova zaklínadla.

„Já si ale myslím…“ začal Petr zase, ale víla ho jen umlčela mávnutím ruky. Stejně to bylo k ničemu. Skála se ani nepohnula.

„Ha, elfská magie,“ zachrchlal Bruno, vzal ze země svou cestovní hůl a začal mlátit do skály.
„Otevři se ty zatracená šedivá obrovská osudová mrcho!!!“ křičel a každé slovo doplnil třísknutím. Zase se nic nestalo.

„Ale vážně, poslouchejte, já…“

„Mlč,“ zasyčela elfka a odstrčila Petra i hobita stranou. „Tohle nepůjde.“

Několik dalších hodin strávili tím, že zkoušeli všechno – hobití sílu, elfská kouzla, vílí magii i zpěv, prosili skálu, vyhrožovali, kopali do ní a sápali se nahoru.. nic nefungovalo. Když se posadili bezmocně do trávy, Petr to zkusil naposledy.

„Můžu něco říct?“ Když ho nikdo nepřerušil, dodalo mu to odvahy. „Myslím, že stačí projít támhletěmi dveřmi.“

„Jo, jo, jo, natřel jim to!“ zavýskl Vigor a zaboxoval pěstí do vzduchu. Undia se rozmrzele zašklebila.

„To není fér. Snažili se všichni, spojili se, aby ty dveře otevřeli! A kromě toho, to, aby našli dveře, byl můj nápad! Víla vyhrála, ne ten člověk!!“

„To byl pěkně debilní nápad, hledat dveře,“ rýpl si Aether a vypustil mimoděk na zem jedno malé tornádko.

„Debilní?! Nebyl, byl geniální! Trvalo jim to dlouho. A každý se musel předvést, takže…“

„To je pravda. Myslím, že je tedy můžeme pustit dál, každý z nich ukázal, co umí,“ nadhodila Terra a přejela božstvo očima.

„A stejně jim to nandal!“ vyplázl Vigor na Undii jazyk a posunul figurku o dvě políčka dopředu. Kostky osudu stály při něm. Nikdo nic neříkal. Však jejich den ještě přijde.