Smyslnost osudu 1 – Klíč k Osudové Hoře

Desáté soutěžní dílo se právě představuje.

„Jsem tady!“ zavolala elfka, nikdo se však neozýval a tak se její pronikavý hlas ozýval ze všech stran.
Usadila se na šedý blyštící kámen, který byl umístěn u kraje cesty. Po chvíli si všimla další bytosti, co mířila přes strnitá skaliska.

Víla se vznesla a za třepetání křidýlek se objevila před elfkou. Víla si upravila šaty a usadila se vedle elfky.

„Kde jsou ostatní?“ tichoučce zašeptala a její hlas byl tak tichý, že ji mohla slyšet jen elfka se svýma špičatýma ušima.

„Ještě nepřišli.“ sdělila jí elfka chladně a skleněným pohledem pozorovala kameny.

„Proč jsi tak odtažitá? Neměli bychom si spíše pomáhat?“ otázala se víla a zadívala se na elfku svými zelenými očima.
Elfka se k ní otočila a pohodila krátce střiženými a neupravenými vlasy.

„Truchlím za trpaslíky. Kdybychom si více pomáhali, nevymřeli by.“ Šeptala.
Víla se mlčky zahleděla na pořád tmavou oblohu.
Neměly však možnost svůj rozhovor dokončit, protože se před nimi objevil mohutný člověk.

„Jsem tady.“ Odkašlal si a zůstal stát, pokopávajíc při tom do malinkatých bílých kamínků.

„Ještě tu není ho-„ Upozornila na drobnost víla, ale nedořekla slovo, protože hobit se před nimi náhle zjevil.

„Jsme všichni?“ zeptala se elfka a pohlédla na zástupce všech ras.

„Už nechybí nikdo.“odpověděl hobit a promnul si oči.

Elfka a víla se tedy zvedly z kamenů a vydaly se za ostatními. Na ranní obloze zmizely poslední zářící hvězdy a měsíc jim zmizel z dosahu očí. Náhle se však zahřmělo a vypadalo to, jako by se schylovalo k bouřce.

„Musíme si pospíšit, déšť by nám ztěžoval cestu.“ Podotkla elfka a popoháněla ostatní vpřed.

„Nesmysl, aspoň se ochladíme.“ Odpověděl hobit.

„Ne! Musíme jít!“ zakřičela elfka.

„Nehádejte se. Jsme tu kvůli něčemu jinému, uvědomte si to.“ Víla mluvila klidně a vážně pohlédla na rozzuřenou elfku a smějícího se hobita.
Elfka si nasupeně utrhla trs trávy a mačkala ho v ruce. Ostatní čekali, až ji vztek přejde. Elfčin výraz v obličeji se rozpustil a ona se začala mile usmívat.

„Tak tedy jdeme.“ Zavelila a popošla dopředu.

Po chvíli se ocitli na zvláštním místě, kde čtyři roční období v jednu dobu nebyly problémem. Bylo teplo, sníh se sypal a hned roztával, ze stromů padaly různobarevné listy a z půdy rašily rostliny. A to vše ve zrychleném čase. Člověk nevěřícně otevřel ústa.
Víla se zastavila a Elfka si odfrkla. Hobit nadzvedl obočí a udiveně pohlédl na krajinu.

„Co to má znamenat?“ zašeptal člověk, jakoby by se bál někoho vyrušit.
Nikdo se mu však nenamáhal odpovědět, protože vše utichlo. Listy zůstaly ve vzduchu, sníh zůstal na místě a vše se zastavilo. Najednou se před nimi mihl stín, který se nápadně podobal něčemu, co všichni dobře znali, ale najednou nemohli mluvit, a nemohli přemýšlet. Fascinovaně hleděli na nápis, který stín napsal.

OSUDOVÁ HORA, stálo na neudržované cestičce, a hobit, člověk, elfka a víla si vůbec nevšimli, kdo to tam napsal, i když snad věčně zírali na cestu.

„Nenamáhejte se, nehledejte mě, nenajdete mě.“ Ozval se náhle ze všech stran hlasitý a melodický hlas ženy.
Elfka se otáčela na všechny strany, nikde však nic nebylo a vítr si pohrával s jejími zelenými vlasy.

„Nejsem nikde, nevidíte mě, ale slyšíte mě, to vám musí stačit.“ Usměrnil elfku neznámý hlas.

„Tohle místo se nazývá osudová hora. Vás čtyři si vybral každý rod jako nejstatečnějšího a nejchytřejšího zástupce.“ .
Elfka se ušklíbla na hobita.

Hlas to přešel bez komentáře a pokračoval: „Každý z vás má v rukou život jednoho rodu a jestli je zklamete, nikdo vám to neodpustí. Nemůžete se dopustit závažných chyb, mělo by to následky pro všechny. A musíte být všichni stmeleni, čeká vás totiž společný úkol a to otevřít vchod do hory. Jak jste si jistě všimli, u hory ještě nejste.„ Žena se významně zahleděla na elfku a hobita, kteří to ucítili , i když ženu neviděli. Jsem jedna z vyšších mocí. Celkem nás je pět, ale trpaslíci vymřeli, takže jeden z nás truchlí. Po každém splněném úkolu se vám jeden z nás ozve a očekávejte bud´ radu pro další úkol nebo…smrt.“ žena smutně pokývala hlavou i když to nikdo neviděl.

„Jmenuji se Embreseé a mám moc ovládat počasí. Proto jste také viděli ten tyátr tady na uvítanou. Mám ale i dočasnou moc odvahy za trpaslíky. Pokud vymře jeden rod, zemře i jejich vyšší moc. Ted už vás nechám na pokoji. Přeji mnoho zdaru při vašem prvním úkolu.“

Všichni pocítili lehký závan vzduchu, to nejspíše Embreseé zmizela.
Všichni se na sebe podívali a víla si povzdechla.

„Čím začneme?“
Člověk si otevřel kufřík, co nesl na zádech a vytáhl nějaký kovový instrument.

„Kleštěmi?“
Elfka ho zpražila pohledem a člověk zklamaně schoval instrument zpět do žlutého kufříku.

„Vtipy ted nejsou na místě.“ Podotkla elfka.

„Sami bránu neotevřete, počkejte si na úkol!“ pokáral je hlas.

„Váš úkol je uhodnout jména nás ostatních. Respektive, ne jména, ale jakou mají ostatní moc. Uvažujte tak, jak vám velí srdce, ale i rozumem. Budu vám sesílat nápovědy.“

Před vílu dopadlo červené jablko. Po chvíli zčernalo a začala z něj vytékat krev.
Víla se zhrozila a o krok ustoupila. Pak se zamyslela.

„Smrt!“ vyhrkla víla..

„Správně.“ Tentokrát se ozval nový mužský hlas.

„Tentokrát musí uhodnout hobit.“ Promluvila Embreseé.
Embreseé hodila na zem červenou růži.

„Květi-„ vykřikl hobit, ale pak se zarazil, protože na něj elfka zběsile vrtěla hlavou.

„Je to láska.“ Dořekla elfka.

„Dobře.“ Odpověděl jim další hlas.

„Tentokrát úkol putuje k lidskému rodu.“
Na zem dopadly brýle a kniha.
Člověk na věci nechápavě hleděl. Víla mu však poradila.

„Je to vlastnost.“ „Přesně tak. Nyní vás vpustíme do hory.“
Najednou se jakoby z podzemí ozvalo skřípění.
Elfka šla po zvuku skřípění a nevšimla si černé díry, co se postupně zvětšovala.

„Jsi v pořádku?“zavolal na ni hobit.

„Hm, jasně.“ Odpověděla elfka. Ostatní ji následovali do velké černé díry. Uvnitř nikdo neočekával světlo, ale bylo tam.

Nepotřebovali svoje lucerny, co si přinesli s sebou. Elfka se zvedla a došla na konec chodby. Viděla skalnaté pahorky a kameny, všude se povaloval sníh. Elfce se třásla zimou, jelikož na sobě měla jen zelené letní šaty. Najednou začalo pražit sluníčko a elfka se vděčně usmála nevyšší moc, sice ji neviděla, ale tak nějak vycítila kde stojí.

„Nemáš zač.“ odněkud se vynořil hlas Embreseé.
Elfka vyšla před jeskyni a nevěřila svým očím. Na osudové hoře rostly nejrůznější rostliny, které nikdy neviděla.

„Pojďte sem!“ elfka se ohlédla přes rameno a zavolala na ostatní.
Ostatní se zvědavě nahrnuli k ní. Stejně jako elfka žasli nad tou krásou.
Víla se šla podívat ke kraji hory a zatočila se jí hlava. Ustoupila o pár kroků dozadu, aby nespadla.

„Myslím, že je tu další úkol.“ zašeptala víla.